Pavel z Tarsu a jeho svět

21.09.2021

Hledání apoštola Pavla pod vrstvami různých intepretací a dezinterpretací je práce téměř detektivní. Kniha profesorky Ryškové se k tomu úkolu staví velmi pečlivě, jen poznámek pod čarou je přes tisíc! A také poctivě, jako čtenář jsem stále upozorňován na to, že se mnohé teorie neopírají o nezpochybnitelné základy, že téměř vše, co o Pavlovi víme jsou jen hypotézy a odhady. Přesto kniha není zdaleka jen suchá faktografie, na stránkách Pavel z Tarsu vyloženě ožívá a já měl při čtení často pocit značné blízkosti a zážitek téměř beletristický.

V centru pozornosti vypravování o apoštolu Pavlovi je jeho myšlenkový souboj s Petrem (což je trochu úsměvně paradoxní, při vědomí toho, že mají v liturgickém kalendáři svátek v jeden den a jsou veřejností bráni jako nerozlučná dvojice církevních spolutvůrců, jako určití duchovní bratři zakladatelé - přitom napětí mezi nimi bylo značné) o podobu raného křesťanství, jestli se bude orientovat na dodržování Zákona, nebo jestli nová víra provede odvážný skok kupředu a zmrtvýchvstání Krista prohlásí za akt, který Zákon nejen naplní, ale i překročí. Pavel vnímá sebe jako člověka obdařeného mocí Zákon nejen předávat a uchovávat, ale cítí se osobně povolán k tomu ho nově vykládat a svůj výklad považovat za závazný pro všechny – Kristus je pro něj definitivním vyjádřením Boha a sám Pavel se svým způsobem považuje za vyjádření Krista, jak dokládá jeho výrok „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Proto tolik píše o sobě: ne kvůli svému egu, ale kvůli svému výsadnímu postavení vyvoleného apoštola. Proto také snesl tolik příkoří, jeho „katalog utrpení“ obsahuje opravdu pořádnou řádku položek. Ale nemůže jinak, se zrakem upřeným na Kristův kříž nese ten svůj (teologové by řekli, že indikativ je uschopněním k imperativu :-) až do chvíle, kdy si před mučednickou smrtí může říct: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (což tedy nenapsal Pavel o sobě sám, pastorální listy, ze kterých je citovaná věta, jsou zřejmě dílem jeho následovníků, ale stejně se mi to jeví jako velmi výstižné a symbolické uzavření jeho fascinujícího života).
Sledoval jsem Pavlovy stopy v této knize s velkým zájmem, až nadšením. Mnoho se dozvěděl o něm, jeho teologii i o prostředí ve kterém působil (včetně kontroverzních témat jako je vztah k ženám nebo Židům, kde ho kniha přesvědčivě a věrohodně obhajuje). A hlavně jsem se jeho příběhem nechal inspirovat a povzbudit ve svém vlastním životě ve víře. Předpokládám, že by z toho měl radost i Pavel, i autorka této jeho úctyhodné monografie.