Pěna dní
Boris Vian
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/178370/pena-dni-ayI-178370.jpg
4
1386
1386
Nejpůsobivější román o lásce napsal pařížský provokatér Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala "povinnou" četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora "dospělého", poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání "jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé…" Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
L'Écume des jours, 1947
více info...
Přidat komentář
Mohli bychom stroze popsat děj. Colin se zamiluje do Chloe, Chick se zamiluje do Alise, Niolas je vynikající kuchař a řidič a asi miluje Isis. Nic moc originálního, což? Skutečnosti je však úplně jiná. Autor si hraje s jazykem a myslím, že cokoliv se v příběhu děje, je symbolika, mystifikace, dvojznačnost. Příběh mě bavil a nutil číst dál a dál, abych mohla objevovat další autorovy skopičiny. Prošoupané boty stačí nastříkat koncentrovaným hnojivem a ony dorostou. Nebo z ledové plochy (kluziště) se ozýval oválný hluk. Nebo světlo, které prchlo z místnosti, případně vám myška přinesla střípek světla na dlaždičce. Nádherná hra! Samozřejmě nastali i smutné chvíle. Třeba leknín na plíci. Není potřeba dlouho přemýšlet, abychom pochopili, že jde nejspíš o tuberkulózu. V dnešním světě o rakovinu. Každý čtenář zde dozajista najde něco jiného, co odpovídá jeho naturelu. A to jen při prvním čtení. Na druhý pokus se jistě najdou další poklady, ale i smutnosti. Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1967 od Odeonu a to obsahuje nedostižné ilustrace. Ilustrace, které se rozkládají a skládají. Nečekaný vizuální zážitek k nečekanému jazykovému zážitku.
Nejúchvatnější knížka jakou jsem snad četla. Od začátku mi přišla neuvěřitelně čtivá a v jejím čtení se mi ani nechtělo přestávat. Do autorovi fantazie jsem se zcela zamilovala. To, co vytvořil v této knize (a jak nádherně to popsal) je neuvěřitelné a moc, moc mě to bavilo. Samozřejmě jsem ne všechno hned pobrala... Ale to si nechám i na další čtení... obzvlášť, když po jejím dočtení jsem dostala chuť ji znovu celou přečíst... a asi to i udělám.
Samotný závěr, ve který to vygradovalo, mě doslova zničil. Velmi nešťastné a smutné...
----------------
Jsem ráda, že jsem se k této knize konečně dopracovala, protože na mém seznamu četby už figuruje hrozně moc dlouho (snad od té doby, kdy nám ji doporučila učitelka na střední).
Takže: rozhodně to není naposledy, co jsem tohle dílo četla a rozhodně to není poslední knížka od Borise Viana, co čtu.
P.S. Za sebe mohu všemi deseti doporučit nejen knížku, ale i film, který je krásně zpracovaný.
I když to nakonec vlastně bylo dost smutné čtení, uchvátil mě ten styl, mladický náhled na svět, práci, peníze a stát. Díky krásnému jazyku je to radost číst.
Snový svět, s bizarními scénami. Krásný popis svatby, kdy se ve dvou větách odbyde, že se tam zrovna někdo zabil.... Jen tak mimochodem, o něco později někdo ukopne hlavu bruslema... Ze začátku je příběh "normální" a celé to graduje a posouvá se to tímto šíleným směrem. Mně to sedlo, i když jsem to úplně kompletně nepobral
Miestami zábavné, miestami smutné, surrealistické, preplnené symbolmi. Nie pre každého, akoby zahalené do akéhosi drogového opojenia. Určite však kvalitné, v dnešnej dobe už klasika.
Mám rád surreálné, hravé a zkrátka podivné příběhy, ale tenhle mě zas tak nenadchl, ani se moc dobře nečetl. Průměrné.
Neopakovatelné čtení. I další autorovy knihy, když se naladíte na vlnu jeho psaní, jsou jedinečné. Těžko je popsat.
skvěle hravé a plné fantasie. francouzské v nejlepším slova smyslu (a že mám k francouzské literatuře vztah hodně rezervovaný). neuvěřitelné - je to pětasedmdesát let stará kniha!
Ke čtení této surreálně hravé romanci se vracím po několika letech (čtenářská výzva) a jsem za to ráda. V minulosti jsem totiž knihu absolutně nepochopila, nelíbila se mi. Léta běží, čtenář literárně zraje a dnes mám na knihu úplně opačný názor. Hravý, bláznivý popis věcí a událostí, lehkost života proti těžkosti nemoci, chřadnutí, odcházení (smršťující se pokoj, vybledlé barvy)vytvářejí příjemný kontrast.
Příběh vychází ze života autora-trumpetista Vian hrál po skončení války po sklepních klubech v Paříži a za jejich bary míchal bizarní koktejly a chrlil zábavné, senzační či surreálné romány podle toho, jakou měl zrovna náladu. Přítel existencialistů, který v Pěně dní láskyplně paroduje Sartra a Beauvoirovou.
Doporučuji k přečtení současně s knihou
V existencialistické kavárně.
Nádherná, hravá fikce, kterou jsem kdysi dostal jako dárek. Nic tu není tak, jak to známe... Popravdě, taky hodně zvláštní dílo. Ale rozhodně stojí za přečtení. Autorova fantazie pracuje na plné obrátky, to mám rád.
"Čekání je předehra v mollové tónině."
Tahle kniha je hluboko zaryta v mém srdci.
A zajděte na pěnu do Divadla D21!
Čtení u mě mělo 3 fáze:
1. (1. kapitola a skepticky) To bude pěkná blbost.
2. (pár dalších kapitol, pobavená vtipnou bizarností vylíčeného světa) To je ale blbost, kdo si tohle může vymyslet :-D!
3. Poslední cca třetina knihy mě nutila se zamýšlet. Díky téhle části knížka dostává ještě jeden rozměr navíc, kvůli kterému u mě neupadne v zapomnění.
Začátek byl docela strašidelný chaotickým stylem psaním, ale později, hlavně k závěru, jsem si ke knize našel cestu a zamiloval si jí. Vím určitě, že mi během prvního čtení, kdy jsem se hlavně snažil zorientovat v ději a postavách, uteklo hodně symbolismu, proto se ke knize určitě plánuji vrátit.
Kniha na mě působila ze začátku jako nedefinovatelná šílenost, kterou vyplodila nějaká chorobná mysl. Bez nějakého řádu autor vytváří snově absurdní situace, ryby v potrubí, piano na koktejly, myšky pomocnice v domácnosti a taneční večírky. Ale i v tomto světě světla, barev a hudby je smrt stejně konečná a sžírává. Svět, kde i krása zabíjí a může připravit člověka o vše, co vlastnil a miloval.
"Začal si hlasitě zpívat do pochodu, ale hned toho nechal, neboť ozvěna mu ze všech stran hrozivě vracela útržky slov a zpívala něco docela jiného než on."
"Plameny ji nemohly pohltit, neboť byla zářivější než ony."
Číst Pěnu dní je jako dívat se na fantaskní, hravý a neuvěřitelný film plný gorteskních obrazů a čisté lásky ke světu. Snít s otevřenýma očima.
Surreálnost textu je nutné užívat si s otevřeným srdcem a růžovými brýlemi. Pak budete lovit úhoře v potrubí pomocí pasty na zuby, řídit auto s volantem v kufru nebo si nechávat pianem míchat koktejl podle oblíbené jazzové skladby. Za vší tou imaginací, hrou a bizardními obrazy se skrývá dojemná love story Colina a Chloe. Jejich život je jako nekončící jazzový věčírek, kdy jediným problémem je, který koktejl mi piano namíchá.
Boris Vian se vedle sebe nebál postavit dva ostré kontrasty – bestarostný hravý svět a krutou všudypřítomnou smrt, který je k mání jako zboží za výlohou (a to doslova). Pěna dní je kniha, kterou nelze jen přečíst, ale musí se prosnít.
Nevěděla jsem do čeho jdu a tak mě kniha ze začátku trochu zarazila, ale po chvíli jsem si zvykla a moc mě bavilo, že jsem byla prakticky celou dobu čtení ve střehu, protože autor nikdy nedal najevo jakým směrem se bude vyprávění ubírat. Moc se mi příběh i svět, který autor stvořil líbil.
Za mě skvělé!
Přišlo mi to tak trochu jako kombinace Alenky a Doriana Graye ve francouzském podání. Absurdno zvláště zezačátku mi připadalo takové nepřirozené a hodně za každou cenu, jen aby se šokoval čtenář. Bohužel, v dnešní době už taková věc spíš otravuje než šokuje. Příběh taky nic světoborného, ale celkově to nebylo zase tak zlý. Hodně to vytáhl jazyk, ale na víc než lepší průměr to u mě tentokrát není.
Nejdřív jsem nevěřil vlastním očím.
Ale pak už jsem si to jen užíval.
Nářez.
Štítky knihy
láska zfilmováno surrealismus francouzská literatura smrtelné choroby existencialismus rozhlasové zpracování absurdno
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 |  Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
Milostný příběh Colina a Chloe je dle mého názoru jedním z nejkrásnějších, ale i nejoriginálnějších v světové literatuře 20. století.
Co v něm vyzvednout?
Originální jazyk, jemný i drsnější humor satiricko-existencionální šlehy plné sarkasmu i poezie, realita protkávaná surreálnem...
Svého času jsem použil citaci z románu na svatební přání ku sňatku jedné mé kamarádce.
Knihu doporučuji ke čtení zamilovaným, ale i lidem nesmělým, toužícím po lásce či přátelství.