Penelopiáda
Margaret Atwood
Román Penelopiáda kanadskej autorky Margret Atwoodovej vychádza z jedného z najvýznamnejších starogréckych mýtov. Homérovo rozprávanie je však pre ňu už len jednou z verzií, a tak tento notoricky známy príbeh rozpráva po novom, z perspektívy Penelopy. Atwoodová nachádza v Homérovom rozprávaní dosť nezrovnalostí na to, aby mala dôvod pozrieť sa na celý „prípad“ z novej strany. Postupuje ako archeologička textu, pod starými nánosmi sa objavujú nové, neznáme vrstvy, ktoré logicky zapadajú práve tam, kde Homérov príbeh vytvára hiáty a nezrovnalosti. Atwoodová s nadhľadom spochybňuje kanonizovanú verziu príbehu a s jemným vtipom komentuje nielen pseudohrdinstvo Odysea, ale aj naučené feminínne správanie sa Penelopy.... celý text
Literatura světová Romány Mytologie
Vydáno: 2005 , Slovart (SK)Originální název:
The Penelopiad, 2005
více info...
Přidat komentář
Útlá knížka, která více než na děj spoléhala na styl. Chvílemi se mi to líbilo, ale mnohem častěji jsem těkala očima po čísle stránky, abych to už měla co nejrychleji dočtené.
Penelopiáda vypráví příběh Penelope, která (zatímco Odysseus deset let bojoval ve válce a poté se deset let vracel domů) jen tak nějak... čekala. Ovšem v sexistickém a patriárchálním světě, který jí dávil a omezoval. Spíše než o hlubší rozmítání o takových podmínkách a o jejich nesprávnosti šlo o jejich pouhou reflexi, která byla dosti ovlivněná beztvarým charakterem naší protagonistky. Penelope nemá žádnou zajímavou vlastnost, snad jenom kromě toho, že dělá ostatním rohožku a o všem pak v hlavě přemítá. Když to srovnám s bohatým vnitřním světem a vnitřním odporem protagonistky z autorčina Příběhu služebnice, přijde mi Penelopiáda celkem nedotažená. Penelope sice demonstruje nějaký vnitřní nesouhlas s tím, jak se věci mají, ale vše moc rychle přejde a přijímá. Jako například nespravedlivou vraždu svých věrných služek. Dokazuje i nějakou vnitřní bystrost, ale ani se nesnaží využít ji ve svůj nebo v obecný prospěch.
Také mi není úplně jasné, proč v knize s tak silnými feministickými podtóny dochází k opakovanému démonizování Heleny jenom proto, že se nachází na opačném spektru ženskosti než věrná, zamlklá a neprůbojná Penelope. Ta zahořklá závist ze strany Penelope mě dosti nudila a tak nějak mi nejde dohromady s tím, co jsem si o Atwood myslela. Musí být snad hlavním znakem feministické hrdinky (hrdinky utlačované, která s nelibostí popisuje mužnou hegemonii své doby) to, že nesnáší svou krásnější sestřenici a prostě a jednoduše nedokáže "let it go"?
Penelopa stále i po smrti žárlící na Helenu, Penelopa nedělající si iluze o svém manželovi a přesto čekající. Penelopa sebeironická. Až si čtenář říká, nakolik nás lstivě s tou svou proklamativní věrností vodí za nos. (Zdá se mi, že tahle Penelopa se svou lstivostí vyrovná Odysseovi.) A do toho rozmanitý chór dvanácti popravených služebných.
I tahle podoba Atwoodové mne baví.
Manželka ithackého krále a důvtipného válečníka Odyssea Penelope očima současné bestsellerové autorky Margareth Atwood. Jak se dalo už dopředu z všeobecně přijímaného a oblíbeného mainstreamu usoudit, jazyk i příběh knihy je stěží průměrný.
Autorka se zaměřila na podle ní dostatečně neodůvodněnou smrt dvanácti služek, které nechal, dle Homéra, Odysseus zavraždit krátce po svém návratu na Ithacu, potom co deset let dobýval Troju a dalších deset roků s přestávkami cestoval domů. Atwood dochází k závěru, že Odysseus vraždou dívek symbolicky přebírá žezlo nad svým panstvím, že vraždí feminismus a matriarchát, který se na Ithace během jeho nepřítomnosti rozvinul. Činem si také definitivně podrobuje samotnou Penelope, jeho ženu, jež na něj tolik let s oddaností čekala, přičemž osnovala léčky, které měly odradit množící se ctitele.
Oproti Atwood je Homér krutý a nesentimentální. Jako současník starověkých válek, které byly těmi nejdrastičtějšími na světě, se neptal a nepídil - protože vražda otroků byla prostě nepodstatná. Král si mohl vraždit koho se mu zachtělo, aniž by se musel ospravedlňovat - bez důvodu, bez příčiny. Homérova drsná tečka za Odysseovou „odyseou“ je smyslem doby, nelidskostí starověku, kde otrok znamenal méně něž kus dobytka. Atwood příběhu přidává sentimentální a naivní nádech dneška, který mu ubírá na krutosti, která ale hlavně ilustruje kolorit dané epochy.
Představení Odyssea jako Toho, který si neustále vymýšlí, přehání a snaží se ze sebe udělat živoucí legendu, tu postrádá význam - Atwood se se zarputilostí snaží říct, že „jde jen o mýtus“. Je ale všeobecně známo, že Illias i Odysseia jsou mýty, je tedy také jasné, že příběhy jsou více či méně (nebo vůbec) na pravdě se zakládajícími báchorkami.
Homérova Penelope je přísná, sebevědomá, přímá a rozumná žena. Penelope Margaret Atwood je mladá poblázněná naivka zajímající se především o to, jestli její sestřenice Helena, Helena Trojská - podle bájí nejkrásnější žena starověkého světa, vypadá starší nežli ona. Tato dimenze ženské povrchnosti a červené knihovny příběhu ubírá ještě víc.
Penelopiáda - to je průměr pro průměr - jazykové klišé nad klišé, čtenář čte bez rozmyslu na jeden zátah - není nad čím přemýšlet.
Atwood je dalším nicneříkajícím, přesto ukecaným výkřikem novodobé literární scény.
Taková správná dávka ironie, dalo by se říct i jedovatosti. Svým způsobem zábavná ženská obžaloba mužského světa, ve kterém je muž tím víc oslavován, čím víc zabíjí a smilní (a v případě Odyssea i podvádí), ale žena by za to byla minimálně rozčtvrcena, samozřejmě až na krásnou Helenu - té projde všechno, a tak musí trpět ve své ctnosti (a bezmoci). Ano, feminismus z toho čiší na sto honů, ale klidně vám může vyjít, že Penelopa byla pěkná mrcha.
Můj druhý nejoblíbenější titul od autorky. Její verze alternativních vyprávění a pohledů z druhých stran jsou skvělé a nikdy mě nepřestanou bavit. Přála bych si knihu mít doma, abych se k ní kdykoliv mohla vracet. Autorčiny knihy mě vždy velmi inspirují. Penelopiáda mě bavila a přečetla jsem ji rychle. A Penelopu jsem si opravdu oblíbila.
dobre a rýchlo sa mi čítala....veselo a zrozumiteľne podaný mýtus o Odyseovi a Penelope :-)
Nápad fajn. Veršované vsuvky (minimálně v překladu) dost hrozné. Helena už nikdy nebude tím, čím bývala, ani Homérova Odyssea ne - a ne že by mi to jakkoli vadilo, docela jsem pohled na věc přivítala. Jen by to chtělo ještě něco víc.
Opet kniha ze skladu nectenych (nechtenych) knnih. Je to zajimave dilko, ale ... Myslim, ze odpocinkova kniha na dovolenou (nebo opakovane) cteni to nebude.
Souhlasím se zuzulique. Pobavil mě obrázek Heleny Trojské jako ješitné, poštěvačné, ctižádostivé a sobecké kokety a že Penelopa sama nechce být rákoskou na manželky. Navíc je dobře, že Margaret Atwoodová je původní verzi mýtu o Odysseovi věrná. Jsem ale na rozpacích, nějak jsem se nedobrala toho, proč by vlastně ta Penelopa oním vzorem a rákoskou být neměla. Penelopiádu jsem teď četla podruhé v naději, že se snad rozpomenu, o čem to vlastně bylo, ale bylo to skoro jako první čtení. Takhle vyšumět by snad žádná knížka neměla. Navíc mám dojem, že autorka měla vyšší ambice. A ten chór byl divný (nebo to bylo jen překladem?).
Ja som sa bavila. Rozprávačsky výborné, mýtus prerozprávaný moderným, vtipným a nenásilným spôsobom. Plus autorkin pohľad na rôzne alternatívy daných situácií, správania postáv a predsudky.
Zajímavé, neotřelé pojetí stokrát zpracovaného příběhu a přesto jinak. Atwoodová odvedla svou práci více než dobře. Není to kniha, ke které máte chuť se někdy vrátit, ale když ji po poslední stránce odložíte, jste rádi, že jste si ji mohli přečíst.
Príjemná tenučká kniha rozprávajúca takpovediac atypicky o histórií, či skôr mytológií. Akoby bola Penelope moderná žena a Odysseud obyčajný moderný chlap, minimálne tak mali vykreslené charaktery. No aby ste mali bližšiu predstavu - muž, ktorý je ďaleko odcestovaný, žena sama. Plus to celé odohrávajúce sa v starom príbehu, ktorý takmer každý pozná.
Štítky knihy
mýty a legendy kanadská literatura Trojská válka řecká mytologie osudy žen Odysseus historické rományAutorovy další knížky
2008 | Příběh služebnice |
2018 | Alias Grace |
2020 | Svědectví |
2001 | Slepý vrah |
2005 | Přežívá nejsmutnější |
Atwoodová s humorem a ironií podala svoji verzi příběhu o Penelopě, která promarnila čekáním na Odyssea dvacet nejlepších let svého života strávené většinou rozplýváním se v slzách a omdléváním. Hrdinka z feministického pohledu netypická a neprůbojná. Chór dvanácti služebných mi přišel místy nevkusně přisprostlý, ale co mě nadchlo, byla brilantní antropologická a justiční vsuvka!