Svědectví přehled

19.07.2024

(SPOILER) Že se příběhu Gileádu dostalo pokračování, je zásadní, protože už v prvním, desetiletí starém díle se skýtal velký potenciál, přičemž poselství díla je v posledních letech bohužel stále aktuálnější a aktuálnější.

Druhá kniha je jiná než kniha první. Nedokážu posoudit, jak moc lze tyto změny zařadit do kontextu vývoje stylu a způsobů autorky (a literatury) obecně, který za pětatřicet let patrně nastal. Každopádně Svědectví se čte snadněji než Příběh služebnice: střídání vypravěcích způsobů a perspektiv různých postav je mimořádně svěží, kniha má v zásadě konvenční průběh směřující k happy endu, což je v dramatickém kontrastu s neforemnou a bezbřehou beznadějí prvního dílu. Mnohem menší prostor je věnován poetickým líčením prožívání vypravěčky. Čtenáři se dostane možnost prožívat příběh Gileádu i z pozice lidí, kteří drží moc jej potenciálně zničit, lidí z prvních pater režimní hierarchie i lidí vně země, o čemž v prvním díle z logiky věci nemůže být řeč. Zjednodušeno, sumarizováno, Příběh služebnice představuje především svébytný estetický prožitek, zatímco Svědectví je mnohem konvenčnější a masovější četbou, jednodušší a přístupnější. A priori nevyzdvihuji jeden způsob jako lepší či horší, svou úlohu ve výsledku vykonají oba.

Autorka zdařile prohlubuje míru vědění o Gileádu a odhaluje řadu aspektů, které v prvním díle nemohly být nutně odpovídajícím způsobem rozpracované. Není vyčerpávající, nezodpovídá všechny otázky, ale řadu ano. Snad jen gileádská realita zkrátka napodruhé už působí důvěrněji, a její popisování už nemá tak šokující a opařující efekt. V politologické a sociologické rovině je tato fikce znovu velice přesvědčivá, byť poučenému čtenáři jisté rozpory neuniknou (např. si myslím, že pro tak dalekosáhlou proměnu společnosti bez užití opravdu masivního a brutálního sociálního inženýrství by bylo stále potřeba spíše několik desetiletí než něco přes dvě dekády, ale lze rozumět nezbytnosti podobných zjednodušení pro účely konstrukce příběhu). Pro lepší pochopeni mentality nedemokratických režimů je pak zásadní nazírání na příběh z vícero vrstev, ne pouze dvoubarevnou perspektivou. Toho Atwood ve Svědectví perfektně docílila prolínajícím se příběhem tety Lydie, díky němuž na tento charakter -- v prvním díle opravdu silně negativně vykreslený -- můžeme dramaticky změnit náhled.

Svědectví je velmi povedeným počinem a zaslouží si plné hodnocení, byť se k němu neuchyluji často. Moje plné hodnocení je třeba chápat i jako ocenění celého myslenkoveho konceptu včetně prvního svazku