Péra a perutě
Iva Pekárková
Nové, upravené a doplněné vydání prvotiny české autorky, obsahující i pasáže vypuštěné ve vydáních předchozích.
Přidat komentář
Tu a tam si něco od Ivy dám, nemám to v systém, prostě sáhnu po tom, co mi přijde v ústrety a vím, co čekat. Péra a perutě mě ale překvapily, protože se dočítám, že je to prvotina, a žasnu. Žasnu nad výběrem slov, která zvolila pro popis intimních chvil, žasnu nad myšlenkovými pochody, jejich kořínky a úpony, nad přiznáním pocitů, slabostí a neochoty měnit známé peklo za nejistý ráj. Krásná kniha a čte se skoro jako báseň. Obdivuju.
Opravdu autorka je svérázná osoba, její styl psaní a myšlenkové pochody mi daly zabrat, abych pochopila je rychlý sled událostí které hodila na papír do jednotlivých někdy i úryvkových kapitol.
Stejně jako u předchozí knihy autorky (Levhartice) jsem měla malinko problém pobrat její přímočarost, s jakou vypráví. Až na konci jsem se dozvěděla, že je to její úplně první kniha a zpětně to leccos vysvětluje. Nicméně Fialka pro mě byla velkou neznámou, nezvládla jsem se s ní ztotožnit, jen jsem sledovala její osud a občas mne její myšlenkové pochody opravdu vyrazili dech. Nicméně nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, i když hlavní hrdinka mi byla věkově velmi blíž (oproti Mille z Levhartice), přesto se mi líbila méně. Autorka je velmi svérázná ve vyprávění, nemá problém vystihnout květnatě slovy sex i ejakulaci. Občas skáče sem a tam, odstavce lítají a prakticky nic se člověk nedozví, je tam hodně protichůdných myšlenek, ale to k tomu asi vše patří. Obraz komunistického Zahradního města mne však velmi potěšil, vyrůstal tam můj tatínek a já sama tam pár let bydlela. Stejně tak byla zajímavé číst to, jak to v zemi fungovalo, jak lidé přemýšleli a jak se cítili. Nejnepochopitelnější pro mě bylo, když se Fialka rozhodovala ohledně vycestování do Švédska a nakonec to zavrhla. Chtělo se mi křičet ať uteče, ať jde za svobodou a nechápala její argumenty, proč nemůže. Ale věřím, že to tak mohlo mít dost lidí, což my dnes nemůžeme pochopit. Byl to zajímavý zážitek, ale dám si na nějakou dobu od Ivy Pekárkové pauzu a někdy v budoucnu se snad pustím i do dalších knih.
Kniha se mi že začátku hůře četla, ale poté jak začalo jít i o jiné věci než blbosti, četl jsem na svůj standart opravdu rychle! Myslím si, že kniha je velmi vhodná pro DOROST A MLÁDEŽ, neboť nenásilnou cestou učí novodobou historii a erotikou posiluje vážnost děje, která udržuje u dlouhého čtení!
Kniha jest těžce čitelná a nedočtitelná. Dala jsem jí o 20 stran víc, než běžně knize dám (než ji na neurčito uložím do útrob knihovny mezi ostatní nedočtené), ale zázrak se nekonal. Příběh prakticky o všem a zároveň o ničem. Dost mi vadily často se opakující vulgarismy, podivně stvořená květnatá souvětí a do pokračování jsem se vyloženě nutila. Další autorčiny knihy mileráda vynechám a doporučit rozhodně nemůžu. Ovšem každý máme jiný pohled "na věc".
Knížka se mi četla velmi špatně. Zajímavé pasáže s pohledem na stav české země za komunismu byly téměř zazděny mnohostránkovými elaboráty o něčem, co snad mělo být smyslem života, ale já se v tom ztrácela. Sexuální apetit Fialky mě spíš děsil, než bavil, ale asi na to nahlížím s morální a venerologickou averzí. Mrzí mě, že i když si celou dobu hrála na bojovnici proti totalitě, sama pak dost síly a odvahy neměla, aby se těm starým pořádkům vzepřela. Škoda...
Pro mě výborná, vlastně nejlepší knížka, kterou jsem od Pekárkové četla. Zase je tady cítit ta pekárkovská lidskost, neodsuzování, chápání. To naprosto přesné a plastické vykreslení totalitního Československa. Navíc silný příběh kamarádství, obětování se pro druhého přes znechucení sama sebou.
Sám výborně zvolený název si zaslouží 5 hvězd.
No...asi nejsem na pseudopoetické, nebo pseudolyrické dílko stavěná...jediné, co mě skutečně pobavilo byl popisek, že autorka román geniálně pašovala za hranice v hlavě...Úplně jsem viděla, jak ho má v hlavě uložený hezky úhledně vázaný s nějakým super obalem. To mě pobavilo jako že dost, jinak příběh hrozný, krom toho, že se tam nic neděje..se tam neděje vůbec nic.
Uf, jak tuto knihu hodnotit. Příběh je o ničem, hned se vám vykouří z hlavy. Co je na knize ale cenné, je perfektní popis atmosféry komunistického Československa, ta šeď a marnost všedních dnů. Jsem překvapen, že byla Iva Pekárková schopna takto atmosféru postihnout. Kdyby to mělo lepší příběh, mohlo jít o stěžejní dílo moderní české literatury. Takto škoda, nicméně se zájmem jsem dočetl a u některých pasáží i autorku velmi velebil.
Pro mne se tahle kniha stala jednou ze zásadních s spoustou zaškrtaných poznámek.. Opravdu vyborna kniha..
A moc pěkný komentář Luci Lux
Péra a perutě Ivy Pekárkové byly jednou z posledních knih vydaných nakladatelstvím 68-publishers a zároveň autorčinou prvotinou. Já ji četla v novém nezkráceném vydání Mladé fronty z roku 2014 (avšak o smysluplnosti dříve vypuštěné pasáže o lesbických choutkách hlavní hrdinky opravdu přesvědčena nejsem). Pohled na dobu před rokem 89, který nám nabízí, je mladistvě naivní, zase o něco jiný, avšak neméně zajímavý.
Patrik a Viola, nazývaná Fialka, dva blízcí kamarádi, přežívají v šedi normalizačních 80. let, proti níž bojují svými věčnými diskuzemi o nesmrtelnosti chrousta a hledáním duhy, malých i větších radostí, které jim tu každodenní úmornou šeď alespoň trochu projasní.
"Zub času nahlodával lidskou soudržnost a ideály (jež bylo zakázáno opravovat), tak jako nahlodával vesnické kostely. Pro mě a pro Patrika byly hnijící, nebezpečné trámy pohraničních kostelů symbolem hnití celého státu. Všechno se nám tu rozpadalo. Málokdy pod buldozerem. Téměř nikdy v plamenech. Uhnívali jsme nechutně, smradlavě a pramálo fotogenicky pod zelenou (či vlastně rudou) hladinou okřenku v bahništi rozespalých kachen."
Jednou z Fialčiných duhových jistot je autostop. Brázdí zemi na palubách tiráků a živí se focením nemocných rostlin. Bezcílnémů přežívání je konec ve chvíli, kdy Patrikovi diagnostikují roztroušenou sklerózu. Když se dozví, že na invalidní vozík bude v socialistickém Československu čekat pět až deset let, rozhodne se Fialka využít svých zkušeností s dálničním autostopem a na vozík Patrikovi vydělat dálniční prostitucí.
"Čas se však neměřil počtem zdolaných kilometrů na trase Praha-Brno-Bratislava, neměřil se počtem odjezdů a vracení se - ani počtem traků a parkovišť. Neměřil se už počtem okouzlených chvil. Čas se stal zešedlým, prázdným kontinuem bez zážitků a bez lásky. "
Její morální propad, přerod z obyčejné holky pohrdající zápaďáckými úplatky v cynickou a pečlivě o sebe pečující společnici, je popsán výborně.
" Kde byla ta dívka s jasnou tváří, jež kamarádila s Patrikem? Co z ní ještě zbylo? Kde se skrývala?"
Příběh končí překvapivě zcela nepřekvapivě. Fialka je navzdory všemu příliš bojácná učinit ve svém životě razantní změny a tak jí je při hledání její duhy souzeno balancovat na hraně mezi zakázaným a povoleným, mezi slušností a zvrhlostí.
"Stříhala jsem až těsně u hlavy a štítivě ze sebe shazovala hady. Osvobozovala jsem se od lián. Mé vlasy, které jsem spouštívala k řadícím pákám. (.)Ty budeš nová, Fiali. Vlasy ti dorostou, doroste ti duše."
.
Pro mne je tahle kniha zasadní, moc se mi libila a zaskrtaval jsem si některy pasáže...
Místy mě kniha vůbec nebavila a přeskakovala jsem stránky, i když tuto autorku mám jinak hodně ráda. Holt, nudu v Československu autorka vyjádřila zřejmě natolik autenticky, že jsem ji pocítila i při samotném čtení.
Tahle kniha byla v 90.letech jako zjevení. Teď jsem se k ní znovu vrátila a zjistila jsem, že už jsem úplně jinde. A autorka zřejmě též - třeba Pečená zebra baví a rezonují. Nicméně knihu bych určitě doporučila těm, kteří nezažili a chtějí vědět o čem byla normalizace.
Tahle kniha je podle mě nejlepší dílo autorky... Četla jsem ji několikrát, dokud jsem knihu nepůjčila a nevrátila se mi... U žádné pasáže jsem se nenudila a styl psaní je velmi čtivý a poetický...
Ze začátku mi opravdu vadily ty (asi úmyslné) chyby v AČV, kvůli kterým se mi to strašně špatně četlo a pokaždé jsem si tu větu musela přečíst znovu. Příběh byl zajímavý, ale ze začátku příliš zaobalený do bůh ví čeho (komunismus jsem sice nezažila, ale že bych potřebovala až takový rozpitvávání...), ke konci už to bylo super. Doslov byl zajímavý a mnohé vysvětlil.
Pro mě zajímavá sonda do období normalizačního Československa. Připomenutí si skutečností, na které se pozapomnělo (autostop, fronty, nedostatkové zboží, ekologie až na posledním místě ... ). Příběh o nekonvenčně smýšlející Viole a o síle přátelství.
Toto je druhá kniha, kterou jsem od Ivy Pekárkové četla a už nikdy víc. Styl jejího psaní je pro mě příliš krkolomný a nezáživný.
Autorovy další knížky
| 2022 |  Povídky, které pomáhají |
| 2013 |  Levhartice |
| 2015 | Pečená zebra |
| 2021 | Dům bez zrcadel |
| 1998 | Péra a perutě |
Tuto knihu, dokonce v prvním i posledním vydání, jsem měla dlooouho doma a nějak jsem se k ní nemohla dostat. Až teď, a vlastně náhodou, potřebovala jsem knihu do letadla, tj. lehkou na váhu a s trochu většími písmenky, protože už blbě vidím při slabém světle. A dobře jsem udělala. Je až neuvěřitelné, jak autorka dokázala vystihnout tu dobu, na kterou se pamatuju bohudík už jen matně. Ty pasáže o životě v komunismu, o ochraně přírody, fotografování, a celkově hloubka myšlenek autorky jsou na knize to nejcennější. Někomu může příběh připadat skoro o ničem, i když linka vztahu Patrika a Violy byla pro mě velmi uvěřitelná, skoro bych až tipovala autobiografické prvky. Zato erotické pasáže jsem brala spíš jako zajímavou výplň, která tam není to nejdůležitější, ale která třeba někoho z náctiletých může nalákat na silný obsah "mezi tím". Z obou vydání se mi víc líbilo to první vyškrtané, ale nijak mě to doplněné neuráželo, proti gustu... Určitě si od autorky zase něco přečtu.