Periklova řeč nad padlými
Thúkydidés
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Svým způsobem je to nejhorší pohřební řeč, jakou si umím představit. :D
V úvodu Periklés prohlásí, že zvyk velebit mrtvé nepatří k nejrozumnějším. Nikdo totiž nevěří ve fakticitu činů, které by sám nedokázal vykonat, čímž se hrdinové stávají nehodnověrnými. Možná má pravdu, a navíc se tím blíží barokním „konceptuálním kázáním“ začínajícím nějakou provokací publika, takže potud ještě chápu. Ovšem v závěru se pokouší „utěšovat“ (jak to sám nazývá) pozůstalé následovně: Starým rodičům připomíná, že už jim beztak příliš života nezbývá; vdovy pak nabádá, že o správné ženě nemá být slyšet, a to ve špatném ani v dobrém. Hle, další do sbírky důvodů, proč si neidealizovat antiku!
Těžiště řeči ovšem není vzpomínka na mrtvé, nýbrž oslava polis, a to oslava strhující a velmi přesvědčivá. Pro představu, jak Athéňané vnímali sami sebe, navíc tvoří nedocenitelný pramen. Z Periklova projevu vystupují hodnoty jako meritokracie, tolerance, smysl pro krásu a zábavu, nadání k diskusi a myšlení stejnou měrou jako k činu, vojenská zdatnost, otevřenost vůči cizincům nebo poslání být „učilištěm Řecka“.
Kornilios Kastoriadis, řecký filosof z 20. století, připomíná, že Periklova řeč vyšla ve Třetí říši. Polis v ní byla přeložena nikoli jako obec, nýbrž jako stát (což byl ale v němčině tradiční způsob převodu). Tím se prý z panegyriku na demokracii stala obhajobou nacismu. --- Eh, to je poněkud šílené tvrzení, už proto, že v nacismu není konstitutivní kategorií stát, nýbrž národ. Ale rozhodně uznávám, že čteme-li v Periklovi „stát“ místo „obec“, text tím okamžitě mění vyznění a získává autoritativní nádech. A to je zajímavé. Stejně ale předpokládám, že důvodem, proč si Perikla přeložili nacionální socialisté, byl spíš étos hrdinství a sebeoběti za společenství (+ možná celkový obdiv k periklovské éře, viz Mein Kampf).
Nu, za přečtení to stojí minimálně jako ukázka athénského sebevědomí a rétorického umu, i když obsahově to může být diskutabilní (pořád jsem ohromená tím utěšováním rodičů a vdov...).
Štítky knihy
Řecko politici projevy Athény peloponéská válka padlí vojáci
Autorovy další knížky
1977 | Dějiny peloponnéské války |
1946 | Periklova řeč nad padlými |
2010 | Dejiny Peloponézskej vojny I-IV |
2010 | Dejiny peloponézskej vojny V-VIII |
1908 | Thukydidovy Dějiny války Peloponneské. Díl II |
Tady je třeba si uvědomit, že jde o text starý téměř 2500 let a nedopouštět se při čtení omylu, že tehdejší lidé vnímali život stejně jako my dneska. Byli daleko více propojení a závislí na společenství a méně prožívali svoji individualitu. A i když tehdejší polis byla daleko "rodinnější" než naše anonymní společnost a z té řeči občas vystrčí růžky imperiální obraty, není vůbec na škodu si tuto řeč pročíst i dnes a zamyslet se nad demokracií a její obranou.