Peršané

24.05.2022

(SPOILER) Přečetl jsem už autorovu Oresteiu a nějaké hry Sofoklovy a Euripidovy a přiznám se, že ve srovnání s nimi mě Peršané zklamali. Sedmdesát procent textu představují perské nářky nad porážkou u Salamíny, ten zbytek – daleko zajímavější – popisuje danou bitvu a následný útěk zbytků perského vojska zpět do vlasti. Žádné složité zápletky, dějové zvraty a typická stavba hry, jak je člověk u řeckých tragedií zvyklý. Ostatně i tou tragédií se hra může nazývat jen proto, že je vyprávěna z pohledu Peršanů, což asi mělo ještě více umocnit jejich potupu. Nepředpokládaným bonusem pro mě byly právě ty pasáže obsahující faktické informace o bitvě – zrovna nedávno jsem se starším synem opakoval dějiny antického Řecka na písemku, tak jsem si zase trochu obohatil své vědomosti.

Jen několik let po poslední punské válce, kterou Řekové slavně vyhráli, napsal o té válce jeden vzdělaný Řek krátkou divadelní hříčku. O tom, jak nějací cizinci nám sem vpadli a dostali na frak. Chudáčkové a dobře jim tak. Možná že formou je to tragédie, ale dovedu si představit, jak se aténské publikum u toho řehtá na celé kolo. Asi jako my v Praze v roce 1990, když ve výlohách obchodů byly televizory a v nich idiotské blábolení Miloše Jakeše. Nebo když v létě 1945 v pražské Stromovce nějaký žebrák s harmonikou zpíval, že když se Hitler narodil, vypadal jak krokodýl... U toho jsem nebyl, znám to z vyprávění.