Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415336/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty-b2K-415336.png
4
2384
2384
„Svět z televize je někde tam venku. Jen si pro něj někdy musíš dojít pěšky.” To je motto excentrického poutníka Ladislava Zibury, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu. Teď se nechal přemluvit a napsal další.... celý text
Přidat komentář
Když já prostě princi Ládíkovi asi nerozumím. Od Poutě bez cukrové vaty se sice posunul ve svém vypravěčském umu, nicméně často jsem měla pocit, že čtenáři nesděluje nic, čím by jej obohatil.
Některá místa mi přišla vyloženě hluchá a nudná. Zibiho humor mě pravděpodobně minul o dva světelné roky, ale musím se přiznat, že asi třikrát mi cukly koutky. Baví mě jeho hra se slovy, nicméně si nemůžu pomoct a mám dojem, že aby splnil normu vtipů (minimálně jeden na stránku), tak příliš tlačí na pilu. Chybí tomu lehkost, která by mi dovolila uvěřit, že vtip není vyšroubovaný uměle.
Na druhou stranu se mi líbí jeho styl cestování, už méně však jeho přehnaná šetrnost. Sám zmiňuje, že bývá kritizován za (bez pardonu) vyžírání místních a jedním dechem dodává, že je to vlastně úplně v pořádku. S tím tvrdě nesouhlasím. Podle mého názoru je v pořádku nechat se od místních pohostit, ale vyloženě mě otrávil ten styl, se kterým to v knize prezentuje. Myslím tím to, jak svým chováním domorodcům nejednou nedal šanci volby, vyloženě se vnutil a ještě se spokojeně (s vtipem, samozřejmě) pochválil. Možná to občas bylo trochu nadsazené, ale za mě prostě takhle ne. Tři hvězdy za přiblížení života běžných lidí a práci dua Tomski&Polanski.
Tenhle Princ Ládík je charismatický, trochu arogantní, vtipný a troufalý Budějčák, jehož cestování vidět v praxi, asi povytáhnete údivem obočí. Zábava zaručena!
Úžasné!
Už u první kapitoly mě přemohla touha sbalit se a vyrazit poznávat svět a ani dlouho po dočtení knihy mě tato touha neopustila.
Zibura vtipně vypravuje svou pěší cestu Nepálem a Čínou a nudně nepopisuje hory a řeky a kdejakou veverku, ale píše o lidech. O tom, jak jsou stejní i jiní a jak mu na jeho cestách pomáhají.
Kniha se mi nesmírně líbila a doporučuji ji všem, kteří rádi cestují nebo o cestování zatím jen sní.
Tentokrát mi zážitek z cest zpestřil i Ládíkův hlas - poslouchala jsem ho jako audioknihu a dobře jsem se bavila. Přiznám se, že mě stále překvapuje nejen Ládíkův humor ale vzhledem k jeho věku i životní nadhled a krásné postřehy a myšlenky.
Ke knížce se ještě alespoň letmo musím vrátit v papírové podobě, abych si ji užila i s ilustracemi.
Po první knize jsem trochu očekávala,co mě čeká za "jízdu" a Princ Ládík opět nezklamal. Strávila jsem s ním (teda s knihou) silvestr a bylo to moc fajn :)
Za mě dobrý :-) Jsem nadšená, velice čtivá kniha .... humor, který mám ráda... obdivuji odvahu cestovatele...a určitě si pořídím i další knihu autora :-)
Moc mě mrzí, že autor sice neustále opakoval, že fotil a v knize žádné fotografie nejsou. Ilustrace krásné, ale fotografie by knihu posunuly o level výš.
Tak za prvé - Zibura mně baví, má charisma, vtip a adekvátní míru arogance. Tohle vše obsahuje i jeho kniha. Hravé, čtivé. A obálka knihy k tomu pasuje, jako prdel na nočník. Za mě palec nahoru.
Jak jsem se skoro nemohla dospat nového "prince Ládíčka", tak přeci jen první kniha byla nová, svěží a jiná. V druhém díle jsou některé vtipy opakované, ale i tak je to zajímavé dílko. Obdivuji Láďu (napsat pana Ziburu mi vzhledem k našemu totožnému věku přijde střelené) a jeho odvážné a originální nápady na cesty!
Rozhodně nejsem žádná světoběžnice a cestovatelka, která vyhledává dobrodružství a adrenalin. Ale přesto mi kniha otevřela srdce a já s nadšením sledovala kroky Ládínka a doufala, že se mu na jeho cestě přihodí opět nějaká zajímavá historka, a večer jsem ve své posteli tajně litovala, že nespím někde pod bagrem. Doporučuji si po přečtení nalézt profil Ladislava na facebooku a projet fotky, které zážitek z knihy umocní. Oceňuji, že kniha měla také nějaký (i když menší) climax a není to tedy jen pouhé vyprávění - byl jsem tady, pak jsem byl tady, a pak jsem byl tady. A za Kokořín na konci nejde dát jinak nař pět hvězd :)
Nudná přechytralá póza mladého alternativce. Ke čtení to moc není, ale mít Ziburu v knihovně je určitě povinnost každého hipstera. Ovšem o literatuře nemůže být řeč, a to ani o té oddychové.
Žádnou předchozí knihu od tohoto autora jsem nečetla, takže nemám s čím porovnávat. Bylo to velmi vtipné, často jsem se zasmála nahlas, což se mi běžně nestává. Nevím proč, ale celou dobu jsem si představovala autora jako toho divného blonďáka z filmu Účastníci zájezdu :)
Existují knihy, které pokud chcete hodnotit jako knihy, musíte se oprostit od vašich sympatií nebo antipatií k autorovi či k popisovaným dějům. A to je pro mě toto dílo, tento "Zibura". I když je to opravdu těžké, protože jméno autora je třikrát větší než název knihy a hlavní hrdina je v podstatě autor a ještě se to ani nesnaží nijak zakrývat. Ale na druhou stranu - všední okamžiky v nevšedních zemích popisované nevšedním jazykem. Vyprávění o cestách doplněné cestopisnými informacemi "pod čarou" (nebo spíš v boxíku na okraji stránky). A skvostné ilustrace. Já jsem spokojená. Hype, nehype, tohle stojí za to si přečíst, i když je vám ten blonďatej mladíček nesympatickej.
Mám pocit, že jsem četla jinou knížku než většina komentujících pode mnou. Vtipná?!? Dvakrát mi cukly koutky, jinak mi soustavné pokusy o vtip připadaly křečovité až trapné. Zibura neustále podává staleté pravdy, jako kdyby je před ním nevyslovila spousta chytřejších a on je právě vymyslel. Asi generační rozdíl...
Nejvíc mi ale vadil ten propastný nesoulad mezi formou a obsahem - líčit syrové (místy až "nechutné") zážitky knižně spisovným jazykem, používat přitom přechodníky, téměř archaismy a šroubovaná souvětí, to jsem dobrou poloviny knížky rozdýchávala :-) Jak už napsal někdo níže, o Nepálu a Číně jsem se toho moc nedozvěděla.
Abych jen nekritizovala - upřímně obdivuju Ziburovu odvahu, odolnost, pozitivní přístup i za těch nejhorších podmínek. Opravdu klobouk dolů! Ale do další jeho knížky už se určitě nepustím.
:D on ten Ládin, je spratek, a drzej spratek a taky občas pěkně vzteklej.. a to je super.. Knížka (tento komentář by měl patřit pod všechny tři dosud vydané) je plná sarkasmu, ironie, cynismu.. Osobně mě někdy pěkně štve, že otáčím stránky zaplněné od shora dolů textem. U Láďových knih mi vyhovuje, že si můžu oddechnout, když otočím další stránku, dočtu kapitolu, konečně můžu zvednout oči, usrknout čaje, zakousnout se do jablka .. otočit stránku a číst dál. To mě strašně baví. Odlehčenost ilustracemi, kapitolami a hlavně! ty vsuvky vsazené do odlišného barevného pole. ("vysvětlivky" ) jsou super.
Jako bonus: zachráněná štěňátka, jednorožci, pandy,.. a objevování odlehlých míst. // Tamtudy nechoď, nic tam není... a právě proto, tam jde. Improvizace, spontánnost, někdy drzost, trocha štěstí, náhody..a štěňátka.. ach, ty štěňátka.. Ladislave, Ladislave!
Spoiler: :D - "Mnohokrát jsem si ověřil, že existuje vtip, který dokáže člověka rozesmát i v té nejzoufalejší situaci. Je to vtip o morčátku.
""Včera jsme pohřbili morčátko. // Ježíš, to je mi líto.A kdy umřelo? //Myslím, že někdy dneska nad ránem.// :D :D
Doufám, Ladislave, že už máš v hlavě další pouť, na kterou si vezmeš svůj deník.. ;)
Buddhisti a komunisti jsou propracovanější než Jeruzalém, ale z mého pohledu je jim to spíše na škodu. Ubylo syrovosti a autentičnosti ve prospěch vtípků, zajímavých obratů a básniček. Někdy jsem se smála nahlas, jindy mi toho přišlo až moc. Čínská část mi přišla zbytečně rozvláčná, nepálská byla o dost zajímavější. Ještěže zůstaly myšlenky o cestování, cizích kulturách a dobrých lidech, ty umí princ Ládík podat opravdu mistrně. A já už se těším na Arménii s Gruzií.
Tak tohle je teda pecka!!!
Skvělá kniha, vtipne napsaná.
Moc se mi líbila část, kde Ladislav putoval po Nepálu.
Určitě doporučuji !
Moc se těším, až přečtu další Ziburovy knihy.
Za mě určitě 5*
Po "40 dní pěšky do Jeruzaléma" se Vám to může zdát takříkajíc na jedno brdo, Princ Ládík opět někam jde a zažívá u toho zajímavé situace. Není to kniha na jeden zátah, není to čtení napínavé a po cca 100 stranách už ani vždy překvapující. Tohle vše jsem od knihy očekávala a tak mě nemohla zklamat. :) Pokud máte navíc podobný smysl pro humor, bude pro Vás kniha příjemným odpočinkem (i když nahlas se smát to úplně zas nenutí jo). Kromě toho se o obou zemích dozvíte zajímavé informace a krásné ilustrace od Tomski&Polanski to výborně doplňují!
Musím přiznat, že jsem knihu přečetla s potěšením a bavila mě. Je psána svižným, svěžím jazykem, ochucena patřičnou dávkou lehkého humoru a sebeironie, prosycena celou řadou autorových postřehů a jeho vlastního vnímání asijské reality. Kniha je zajímavá nejen tím, že představuje střípky z každodenního života obyčejných Nepálců a Číňanů, ale prozrazuje mnohé i o autorovi... a tím potažmo nastavuje zrcadlo i nám....Oceňuju Láďovu odvahu vyrazit samotnému s baťůžkem na zádech do krajin natolik vzdálených kulturně i fyzicky a čelit tamním každodenním výzvám bez záruk tradičního pohodlí nabízeného cestovkami, bez znalosti místního jazyka a s vědomím, že vlastně nic nevím .....Je to samozřejmě autorova volba, která mu však dovoluje odhalovat jak neznámá místa a mentalitu lidí zdejších kultur, tak jeho vlastní nitro....Za zdánlivým valem autorovy sebeironie a decentního sebemrskačství se skrývá vnímavá duše, která ví, že neexistue jen černé a bílé, že v životě je třeba umět dávat i brát a lidi dobré i zlé najdete všude...... "Za celý večer jsme si neřekli jediné slovo, ale přesto jsme si dokonale rozuměli. Nevěděli jsme o sobě nic víc než to, že jsme lidmi. A právě lidská blízkosta důvěra překlenuly všechny rozdíly mezi námi..."
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Jako audiokniha se dobře poslouchala, ale pro mě byla slabší než kniha 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Tam jsem se víc zasmála. Možná je to i zvolenými zeměmi , Nepál a Čína to je úplně jiná mentalita lidí, ale i autorův styl psaní je stále stejný a to trochu nudí. Přesto pro poslech při práci přímo ideální.