Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415336/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty-b2K-415336.png
4
2372
2372
„Svět z televize je někde tam venku. Jen si pro něj někdy musíš dojít pěšky.” To je motto excentrického poutníka Ladislava Zibury, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu. Teď se nechal přemluvit a napsal další.... celý text
Přidat komentář
Hodnotím třemi hvězdičkami
1. Přes veškerý humor se autor vesměs opakuje
2. konečné autorovy úvahy jsou okousané
3. časem mě to přestalo bavit
4. těšil jsem se na cestovatelské zážitky, ze začátku celkem zajíavé, ale cestovatelskou knihu si představuji trochu s hlubším úmyslem té cesty
Jelikož si sám ze svých cest pořizuji suchopárné a nezáživné zápisky za účelem pozdějšího osvěžení paměti, zajímalo mne, jak se tato disciplína dá provozovat na profesionální úrovni a něco se i přiučit. :o) První polovina mě ohromně bavila. Vtip, nadhled, nevšední situace, zajímaví lidé, postřehy k zamyšlení. Psáno poutavě a čtivě. Dokonalé nadšení. Později se bohužel všechno začíná pomalu opakovat - kde se najíst, kde se složit hlavu, jak se zbavit dotěrného učitele, kde se najíst, kde se vyspat, kde se najíst, kde se najíst, kde se najíst. Moje pozornost časem upadala a když bylo zřejmé, že už se asi nic nového nestane, tak jsem ocenil lyrický popis návratu do vlasti. :o)
Popsaný pomalý způsob cestování je mi velmi sympatický. Nikam se nehnat, jít jen tak za nosem, spoléhat na vstřícnost a ochotu cizích lidí, čekat, co se přihodí. Někdy se nepřihodí téměř nic, ale i tak člověk pro sebe z každého okamžiku vytěží zážitky, o které jde v životě především. Naproti tomu naše uspěchané dovolené, kdy se člověk na jeden týden v roce snaží vidět všechno rychle a najednou, s tím nejdou srovnat.
PS: kniha mě trochu nečekaně podnítila i k tomu, abych si zjistil, co psychologové soudí o tom, když o sobě někdo mluví ve třetí osobě :o)
Řekla bych že je to asi Zibiho nejpovedenější knížka.Smála jsem se u ní hodně nahlas.Víc se mi líbila první polovina z Nepálu.
Člověk se začte. Kladně hodnotím směs vtipného jazyka s poutavým vyprávěním napínavého děje. Zajímavý cestopis. Jinak mi ale přijdou Ziburovy knihy dost podobné.
Řekla bych, že kvalita je zhruba stejná jako u dalších Ziburových knih. Někdy se pobavíte. Sem tam se dozvíte nějaké zajímavé informace. A pořád kroutíte hlavou nad tím, jak to ten Ládík dělá.
Jeden z nejlepších cestopisů, které jsem kdy četla. Ládík si umí krásně hrát s českým jazykem a ještě u toho být opravdu vtipný, což je kombinace v poslední době čím dál vzácnější.
Navíc dokáže místa popisovat takovým způsobem, že jdete celou cestu opravdu s ním.
Za mě velký palec nahoru a jdu se mrknout po dalších knihách, které napsal.
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Ziburovo detailní líčení a občasné zbytečné odbočky (přirovnání stáří jakéhosi artefaktu k desce Heleny Vondráčkové mi přišlo víc trapné, než úsměvné). Když jsem byl ve vlaku odkázán jen na Ziburovu knihu, tak jsem stránky obracel celkem rychle. Dočítal jsem v začátku koronavirového šílenství, tak jsem si říkal, jak by bylo Ziburovi na cestách asi teď…
Citát v závěrečné kapitole je nadčasový: „Smát se je totiž vždycky dobrý nápad, protože si svět kolem můžeme vykládat tak, jak se nám zachce. Utváříme si ho sami. Právě díky této interpretační svobodě pro mě náročná a fyzicky vyčerpávající cesta obyčejně představovala hezký výlet a mnoho problémů se mi podařilo obrátit v celkem legrační záležitost.“ (s. 286)
Ládík vyměnil hektolitry čaje za tuny rýže a nespočet láhví pálenky a vydal se vstříc hornatému Nepálu a nekonečné Číně... Čtivé, zábavné, Nepálská část mě bavila více, ale asi to bude mou antipatií k zemi, která světu dala mnohé (naštěstí na netopýra Ládík nenatrefil).
Myslel jsem, že konverzi k islámu v prvním díle nic nepřebije, ale založení komunistické strany se o to postaralo :)
Už po přečtení prvních pár stránek jsem se přistihla, že se uculuju. A to tak, že pořád. Až do konce knížky jsem se pak na tento jev speciálně zaměřila a co nejobjektivněji jsem se snažila ten neustálý úsměv korigovat a vyluzovat jej pouze ve chvílích k tomu určených a na základě závažných důvodů. A výsledek? Prousmívala jsem se celou knížkou.
Milé čtení, které není tak úplně typickým cestopisem. Spíše je to takový deníček, ve kterém Ladislav Zibura převážně vtipně glosuje denní radosti i strasti ne zcela profesionálního pocestného. A jak sám autor podotýká - jak že to dopadne? Nijak. Pořád jenom chodí. Zcela v duchu hesla - cesta je cíl.
"Když se člověk topí v bahně cesty, obvykle přijde nečekané setkání, které ho z něj dostane. Stačí jen počkat."
O cestování po vlastní ose i po vlastních nohou jak nejvíc je to v dané destinaci a situaci možné. Popis cest i lidí s nadhledem a vtipem a popis úspěchů i peripetií Čecha na dlouhé cestě přes Nepál a Čínu. U knihy jsem se hodně pobavila a rozhodně se s Ladislavem Ziburou podívám i do dalších míst jeho očima. Oddechové čtivo, které nesoudí a jen předkládá obraz o životě v daleké zemi. Grafika knihy i vložené malby jsou hodnotou navíc, která mě hodně bavila.
Ladislav je dobrodruh a má můj hluboký obdiv. Já bych sama pěšky nedošla ani do Beskyd a to je mám za humny, nenávratně bych se ztratila :) A taky bych nenašla odvahu zaklepat u cizích dveří a pozvat se na jídlo a na nocleh, tím tuplem, kdybych jim nerozuměla ani slovo :D
Tentokrát nás Ládík provedl dalekým Nepálem a Čínou a seznámil nás především s jejími obyvateli, protože o památkách jeho knihy opravdu nejsou a to se mi vlastně na jeho knihách líbí nejvíce. V závěru zapěl ódu na naši krásnou zem, čímž si získal mé srdce, protože i pro mě je u nás opravdu nejkrásněji ;)
Naprosto skvělý cestopis, při jehož čtení jsem se neuvěřitelně bavila a občas i nahlas smála. Knížka je to vtipná, chytrá, osvěžující, velmi čtivá. Po jejím přečtení mám pocit jako bych Nepál i Čínu skutečně znala. Všem vřele doporučuji.
Přijel do Tibetu a potkal Tibeťana. Najedl se u něj, přespal a šel dál. Druhý den potkal zase Tibeťana. Najedl se u něj, přespal a šel dál.
Pozor! V polovině knihy nastal zásadní zlom. Došel do Číny! A potkal Číňana! Najedl se u něj, přespal a šel dál. Možná byste si změny však vůbec nevšimli i kdyby autor dospěl na Mars. I tam by potkal Marťana, najedl se u něj a přespal.
Jednotvárná kniha, kterou zpestřují pouze vydařené kresby.
Ať žije marketing!
Cestopisy tohoto typu se mi líbí a čtu je rad. První knihu o cestě do Jeruzaléma jsem přečetl jedním dechem a nadchla mě, takže jsem sehnal další (tuto) a pustil se do ni.
Za mě musím rict, ze je psaná jinak než první cestopis. Předchozí kniha byla taková “syrovejsi” než tato, byla víc popisnejsi ohledně cesty a lidi, které autor potkával. V této je víc zamyšlení a úvah, některé se opakuji a není to tak zajimave. podle popisu bylo tohle asijské putování spis nudnejsi a čínská část podstatně nudnejsi než nepalska. Nicméně vše se pak nějak moc točí jen kolem konstatování kde se mu podařilo spát a kde všude dostal jídlo... Co mě taky nebavilo a přišlo mi hrozné, byly básnicky.
Za mě je rozhodne zatím lepším dílem první cestopis.
Problém se spaním se vždy vyřeší nejpozději následující ráno. Obdivuhodně pozitivní přístup, který je základ takových cest. A onen šerpa do této knihy skutečně zapadl. Nicméně pro mě trošičku slabší než první kniha. Stále však dobré počtení, které ve více pasážích opravdu pobaví.
U druhé knihy je znát jakýsi Zibiho posun takřka ve všem. Už jsem samotná kniha je koncipována jinak, mění se jeho způsob myšlení, mění se to, co chce knihou předat dál. Hodně se to projevuje právě na faktech, která nám předkládá. Já osobně takové proměny pozoruji moc ráda, takže jsem spokojená.
Za mě Čína o malinký stupínek zaostává za Jeruzalémem. Zibi se asi někam posunul a trošku se to projevilo na jeho stylu. Možná za to mohla cesta zemí, kde mu nikdo nerozuměl, protože jazyk i písmo jsou na hony vzdálené všemu, co běžně známe. Básničky byly vtipné a trefné, některé opravdu pobavily, jiné mě svou přítomností spíše štvaly, ale na kvalitě knihy to neubírá. Líbí se mi, že ani tak nejde o samotnou zemi, jako o lidi v ní žijící. Zibura vše líčí s takovou lehkostí, až mám chuť se taky někam vypravit. A vlastně díky němu začínám rozumět sama sobě a tomu, že i já mám potřebu se prostě sebrat a na chvíli vypadnout za hranice. :D Kdo potřebuje k cestě trochu nakopnout, Ziburovy knihy mu v tom ve velké míře pomohou!
Druhá přečtená kniha od prince Ládíka. První byla 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Takže úvodem malá změna v pojetí podávání kapitol. Kapitoly nebyly číslovány jako jednotlivé dny, ale naštěstí byly pojaty krátce, takže tempo čtení bylo stejně svižné jako u předchozího dílu. Znovu jsem si připadal jako bych šel bok po boku s Ladislavem (mým povoláním je učitel, ale narozdíl od těch čínských bych dokázal mlčet:-). Malinko rušivě pro někoho můžou působit relativně často využívané vyumělkované rýmy. Všechno ale v mých očích přebije epilog, kdy je naše krásná vlast vykreslena autorem takovým skvělým způsobem, že nemilovat jí by bylo těžké. Super práce.
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Moje první seznámení se Ziburou a jeho ne moc naplánovanou cestou do Nepálu a Číny. Musím říct, že jsem neměla velké očekávání, ale nakonec jsem se docela dobře bavila. Místy mě přišly pasáže v knize malinko ospalé, ale celkově to hodnotím jako dobrý počin. Hodnotím 3,5 *. Určitě zkusím přečíst i další knihy a uvidím, jaký dojem na mě udělají.