Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547421/bmid_pesky-mezi-buddhisty-a-komunisty.jpg
4
2379
2379
„Svět z televize je někde tam venku. Jen si pro něj někdy musíš dojít pěšky. To je motto excentrického poutníka Ladislava Zibury, který se tentokrát vydal zdolat Himálaj a probádat údolí čínských a nepálských řek. Ať už zrovna trpí výškovou nemocí, zachraňuje lidský život nebo je zatýkán čínskou policií, vše komentuje s humorem. Chodí pěšky, spí u cizích lidí doma a vloni o tom napsal svou první knihu. Teď se nechal přemluvit a napsal další.... celý text
Přidat komentář
Příjemné čtení při kterém jsem se párkrát smála tak hlasitě, že na mě lidé v okolí koukali jako na blázna. Člověk má hned chuť hodit všechny starosti našeho každodenního života za hlavu a také někam vyrazit. Kniha je zpracovaná moc hezky, ale chyběly mi fotografie přímo z cest (autor v knize neustále zmiňuje co všechno si fotil, ale žádnou z fotek v knize bohužel nenajdeme).
Cestopisy nečtu, ale tato kniha je skvělá. Pobavila mě a postarala se o příjemné odpoledne. Už jsem si myslel, že podobný humor v českých knihách zanikl. Tento je výrazně kultivovanější, než prvoplánové vtipkování, se kterým se setkáváme ve většině humoristických knih.
Více než cestopis je to spíš kniha z cest psaná s humorem. A autor má dost osobitý humor. Pro mě je to kniha, kterou po chvilkách otevřu, kousek přečtu pro pobavení a zase nechám na čas ležet. Tak si ji užiji mnohem líp, než kdybych ji četla na jeden zátah. Líbily se mi vložené básně. Byly místy trochu kostrbaté, ale vtipné :-) Škoda, že v knize nebyly žádné fotky.
Stejně jako Pěšky do Jeruzaléma, i tahle Ziburova kniha je psaná s nadhledem a vtipem a čte se výborně. Nepál o něco lépe než Čína, která se stávala po několika stranách lehce stereotypní.
Styl psaní Ladislava Zibury je velice příjemný a čtenářsky atraktivní. Tento cestopis zahřeje u srdce každého, kdo netouží jen po tom se o místech navštívených autorem dozvědět nějaké technikálie, ale je pro něj důležitější ponořit se do zážitků, jež autor na místě zažil. Pokud patříte do druhé skupiny, z knihy budete nadšeni a zhltnete ji jedním dechem. Navíc je velice vtipná, přičemž humor autora je velice lidský, což kvalitu knihy ještě více umocňuje. Ano samozřejmě to není vrcholné dílo světové literatury, ale mnoho lepší odpočinkové četby v tomto žánru pravděpodobně nenajdete.
Vtipný a chytrý cestopis, co víc si přát. Taky se vám chce někam jít? :-)
A opět moje milovaná Novosvětská. Ach.
Letošní letní prázdniny jsem začal i ukončil ve společnosti Zibury. Na začátku července jsem si přečetl "40 dní pěšky do Jeruzaléma". Kniha mě nadchla a motivovala k cestě, kterou jsem v průběhu prázdnin podnikl. Letní sezónu jsem pro změbnu zakončil druhou knihou autora, která mě až na perfektní grafické zpracování už tolik nenadchla (a taky mě teď už nečeká nic jiného než školní rok...).
Autora nadále považuji za sympatickou a inspirativní osobnost a jeho přístup k cestování i životní filozofii obdivuji. Ale myslím si, že jeho styl (který mu neberu) stejně sedí více ke krátkým facebookovým statusům nebo přednáškám než k plnohodnotné knize. Vtipy jsou stále stejně četné (na můj vkus jich je až moc) a bohužel stejně blbé a křečovité (většinou). Některé epizody tak bohužel působí dost nevěrohodně až smyšleně.
To jsem ovšem tak nějak očekával, největší problém jsem měl s monotónností knihy. Ruku na srdce, ono je to chození, setkávání s místními a hledání noclehu opravdu pořád dokola. Zvlášť patrné to bylo v případě Číny, kdy se to slovy jako "kamion", "čaj", "překladač" nebo "déšť" jen hemžilo, a to od začátku do konce. Vlastně to Ziburovi ani nemůžu mít za zlé. Z mé vlastní (malé) cestovatelské zkušenosti vím, že člověk o svých zážitcích hrozně rád vypráví, ale zážitky jiných ho zpravidla nudí. Je to pochopitelné, intenzivní vjem prostě NELZE jakkoliv předat člověku, který na daném místě v danou chvíli nebyl, ať už slovy, fotkou nebo na papíře. Když někomu o věcech, co jsem zažil, vyprávím, často mě až zaráží a trápí, jak špatně se mi hledají ta správná slova a jak zoufale celou skutečnost zkresluji. Jinak to ale prostě nejde. Nakonec jsem byl i za ten humor celkem rád. Také si myslím, že kdyby šlo o kulturně bližší destinaci, kde by se dalo aspoň trochu domluvit, zajímavých zážitků by bylo také víc.
Celkově jde o příjemnou knihu, které ale chybí nadšení, které jsem z první knihy tak intenzivně cítil, a která se taky trochu opakuje. Upřímně doufám, že třetí kniha, pro změnu z Kavkazu, bude o dost lepší. Už teď se těším, jak si jí ukrátím dlouhou chvíli uprostřed zimy, a budu se těšit na další dobrodružství, které hodlám podniknout.
Knížka je moc hezky psaná, nádherně ilustrovaná, veselá s vtipnými situacemi (někdy ale tlačí příliš na pilu).. tak proč se mi ji nedaří dočíst do konce? Ač jsem cestovatelský snílek tělem i duší (ó jak ráda bych se podívala do Nepálu..) prostě mi nejde.. po pár stránkách čtení o tom jak Ládík putuje po svých jsem tak unavená, jako bych celou tu štreku šla s ním, a po pár minutách u knížky usínám :D... bohužel, chybí mi tam to něco co vtáhne do děje a nepustí..knížku jsem po 50ti stránkách vzdala a proto nehodnotím
Cestopisy nečtu, ale tohle mě zaujalo. Oddechové a humorné čtení ovšem některé pasáže táhlé. Posledních cca 50 stran jsem už jenom proběhla. A teď návrat zpět k detektivkám a fantasy.
Dočteno, bylo to milé, oddechové a psáno s humorem. Bavilo mě to, přestože podobné žánry opravdu nečtu.
Kolik lidí dnes cestuje. Autem, letadlem, lodí, na motorce, na kole, v trabantu, na oslu i pěšky; okolo světa, okolo Evropy, po nejvyšších horách, nejhlubších údolích po stopách Emila Holuba, seriálu Hra o trůny nebo sněžného muže a nebo jen tak rovnou za nosem. A kolik z nich o tom píše, fotí a točí! A přesto, nebo právě proto netradiční cestopis "prince Ládíka" po Nepálu a Číně mezi nimi vystupuje. Alespoň pro mě určitě. Pro svůj kouzelný přístup k cestě, k zemím, kterými prochází, k tradicím, které objevuje a hlavně k lidem, které potkává. Nic neplánuje, skoro nic nenese (ani pláštěnku :-) ), je ztělesněním rčení "šel, kam jej nohy nesly". Ale úplně nejvíc mě baví jeho pohled na svět, na události, které jej zcela nečekaně (ovšem někdy taky dost předvídatelně) potkávají, baví mě jeho roztomilá schopnost se ztratit a přitom dojít k cíli, i když je nakonec vlastně jiný, než předpokládal a toto vše pak velmi vtipně okomentovat a nabídnout čtenáři. Vždy jsem si přála jen tak jít a na nejbližším rozcestí si vybrat směr jen podle toho, která cesta se mi líbí víc. Povedlo se mi to jen velmi omezeně a v malém. Zibi však tento koncept dovedl k dokonalosti a to navíc v zemi, kde není radno se jen tak "potulovat". Na necelý měsíc mi umožnil chodit s ním a ten pocit naprosté svobody cesty si prožít aspoň zprostředkovaně. To, že mě po všem tom toulání a smíchu v Epilogu dokázal i naprosto nečekaně dojmout a dokonce rozbrečet, už je jen krásná tečka za skvělým čtenářským zážitkem!
Zibi je sympaťák, knížka je výborně čtivá a vtipná, neubráníte se hlasitému smíchu. Také po grafické stránce je neskutečně vydařená, obrovský plus! Mnohé pasáže zahřejí Čecha u srdíčka (třeba, když s nepálskými dětmi pod stromem za deště sborově zpívá Generála Laudona)
Po dočtení mám nesmírnou chuť vyrazit do světa. :)
Další kniha poutníka Ládi, který humornou formou zprostředkovává své zážitky a zkušenosti z putování po Nepálu a Číně. Autor si určitě zaslouží obdiv za svou odvahu, odhodlání, chuť podělit se o své zážitky s veřejností a k tomu všemu čtenáře pobavit, ale oproti první knize zde trochu chybí ta bezprostřednost. Tato už působí tak nějak komerčně, vykonstruovaně a "účelně vtipně", což však neznamená, že čtenáře nebude bavit poznávat kouty světa (a především duše jeho obyvatel) z jiné perspektivy.
Když jsem se vydala se Zibim na 40 denní pěší túru do Turecka a Izraela, nemohla jsem si výlet do Nepálu a Číny prostě nechat ujít :) a neprohloupila jsem. Stejně jako u první knihy jsem se bavila jeho smyslem pro humor i stylem psaní, který oproti první knize z denních záznamů přešel do ucelenějšího textu. Nevadilo mi to, rychleji to utíkalo, což jsem ocenila hlavně v závěru knihy. Tam se přiznám, že už mě to trochu nebavilo a těšila jsem se, až Láďa vyrazí vstříc domovu. Celkově mě více bavila první část o cestě po Nepálu, Čína mě zrovna moc nebrala, ale byla součástí cesty :) Láďa opět popisuje co viděl, kde spal, co jedl, koho potkal, o čem se spolu bavili, čím ho pohostili, kde ho nechali přespat, a to pořád dokola a dokola... Milovníky klasických cestopisů nepotěší, nás, kteří ale Zibiho rádi provázíme na jeho pěších túrách zcela určitě ano a už se těším na jeho třetí knihu.
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami princ Ládík osedlal své nohy a znovu vyrazil do světa. A výprava to byla… inu, stejně zábavná jako ta předchozí.
Mezi první a druhou knihu Ladislava Zibury by se dalo dát pomyslné rovnítko. Obě mají stejně dobrou stylistiku, stejnou dávku ironického a kousavého humoru, v obou si ze sebe pan Zibura umí udělat legraci, v obou potkává celou řadu zajímavých lidí a potkávají ho více či méně nebezpečné a nezvyklé situace. Nedá se tedy říct, že by byli Buddhisté a komunisté zábavnější nebo nudnější než Jeruzalém. Právě velmi podobná atmosféra a náplň knihy je však důvodem, proč doporučuji mezi ně vložit pauzu a nečíst je hned za sebou. Osobně se mi Buddhisté chvílemi maličko táhli, protože jsem příliš dlouho jela v tom samém.
Pár odlišností se však přeci jen najde. Autor odstoupil od denních záznamů a přešel spíše k uceleným celkům. Na jednu stranu se tím text zrychlil, získal na komplexnosti a často lépe fungoval. Na druhou stranu se tak ztratily ty malé nevýznamné maličkosti, které jsem ráda četla v první knize. Také ubylo podrobných popisů setkání s lidmi a rozhovorů s nimi a přibylo popisů krajinek a zamyšlení nad všeobecným lidským hemžením. Jelikož se však v Číně jinak než čínsky prakticky nedomluvíte, dává to smysl. Také jsem zjistila, že když o cestě čtete průběžně již na FB pana Zibury, připravujete se tím o polovinu kouzla následné knihy.
A stejně jako druhé vydání Jeruzaléma, tak i Buddhisté a komunisté získávají speciální hvězdičku za vizuální stránku knihy. Doslova láska na první pohled.
Ziburova prvni kniha, kterou jsem cetla. Po par strankach jsem se lekla, ze mi ten jeho humor zacne lezt na nervy, ale az do konce knihy jsem se smala (misty nahlas a se slzami v ocich). Naprosty unik z reality, po vecerech jsem mela pocit, ze ťapkam s nim. Jeste nez vyjde jeho 3.kniha si chci precist 40 dni pesky do Jeruzalema. Tato kniha nema obdoby, osobity styl, ironie, naprosto originalni styl psani a k tomu uzasne ilustrace Tomski&Polanski.
Knihu jsem si zakoupila díky přednášce autora, ze které jsem byla naprosto nadšená. Kniha prohlubuje vyprávění Ladislava Zibury, o vtipné až bizardní situace není nouze. Zajímalo by mě, do jaké míry píše tyto příhody sám život či jsou některé výplodem autorovi fantazie. Tak či onak, vyprávěcí styl L. Zibury velmi poutavý, neznám nikoho, kdo by o dvouměsíčním chozením napsal tak duchaplnou knihu. Nebo ještě nikdo nebyl takový blázen, který by to zkoušel?
Cesta do Nepálu a Číny mě opravdu pobavila. Zejména se mi líbila část o Nepálu, přišla mi vtipnější, zajímavější. Na druhou stranu z druhé části o Číně jsem více vnímala autora a jeho pocity. Knihu jsem četla po částech a delší dobu. Již plánuju přečíst i další jeho cestopis o cestě do Jeruzaléma.
Štítky knihy
buddhismus Čína humor cestopisné příběhy cestování cestopisy Nepál české cestopisy pěší turistikaAutorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Vtipný a netradiční cestopis o jednom odvážlivci, který pěšky prošel Nepál a Čínu. Opravdu netradiční dobrodružství díky tomu, že nenocuje v hotelech, ale spoléhá na hvězdné nebe či pohostinnost lidí - protože přeci jen tak se nejlépe pozná zdejší kultura. Díky jazykové bariéře se Ladislav Zibura občas připlete do situací, které jsou ať už více či méně milé. Jediné, co mi příběh lehce kazilo, byl cyklus Špatné básně, které byly místy nevhodné.
Posloucháno audioknižně - velmi se mi líbí, že si autor audioknihu namluvil sám a je tak opravdu osobitá.