Pět amerických prezidentů, česká babička a já
Eliška Hašková-Coolidge
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353195/mid_pet-americkych-prezidentu-ceska-bab-39o-353195.jpg
3
86
86
Nové doplněné a rozšířené vydání vzpomínek Elišky Haškové Coolidge, významné Češky, která se dokázala prosadit jak ve vrcholném politickém prostředí v USA, tak po revoluci i v bývalé vlasti. Rodačka z Prahy, emigrovala v roce 1949 do USA a je již dostatečně známo, že kariéru začala v Bílém domě, kde dlouho pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů, dále ve vysokých pozicích na ministerstvu zahraničních věcí USA a v dalších důležitých amerických vládních organizacích. Dnes napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství nejen v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations, ale i v oblasti gastronomie a turistiky.... celý text
Přidat komentář
Krásná vzpomínková kniha o inspirativní, velmi kultivované dámě Elišce Haškové Coolidge (* naroz. 1941 v Praze). Je to odbornice na etiketu a společenské chování, která se prosadila v Americe. Hodně mně imponuje, pro mě bude už navždy prototypem úspěšné charismatické ženy, která si právem zaslouží obdiv. Působí skromně a přitom vznešeně. Je to bývalá ředitelka Kanceláře prezidentských zpráv (vedla protokol) a byla sekretářkou pěti amerických prezidentů v Bílém domě (1963–1981). Pracovala také na Ministerstvu zahraničí USA. V 90. letech se vrátila do České republiky, založila Coolidge Consulting Services a přednášela „Umění a management společenského chování, obchodní a diplomatický protokol“. Ve svých záživných pamětech píše o svém soukromém i pracovním životě jak v USA, tak v ČR. V naší zemi získala ocenění jako Významná česká žena ve světě a je nositelkou Medaile Za zásluhy.
Má dnes již dospělou dceru Alexandru.
"Vždy jsem musela být lepší než rodilé Američanky, abych se prosadila. Alespoň o jeden stupeň lepší v každém směru od chování přes vědomosti...". Musela překousnout hodně tvrdých zkoušek a skvěle v nich obstát, projevila velkou houževnatost. Domnívám se, že se patrně setkala i s předsudky a musela se vypořádat s různými těžkostmi. Ještě jednou podotýkám, opravdu obdivuhodná, sympaticky působící žena.
Dodatek: Četla jsem 1.vydání této knihy (r.2005), kde se jméno a kauza Babiš vůbec nevyskytuje. K druhému, upravenému vydání této knihy se tedy nemůžu vyjádřit. Dodávám, že jak jsem obdivovatelkou její houževnatosti a jiných kvalit, tak hluboce nesouhlasím s jejím příklonem k hnutí ANO.
Napsané je to velmi jednoduše, ale čtivě. Spíš než stylem, je to vlastním příběhem. Autorce se stalo v životě tolik věcí, že by to vydalo na několik životů.
Proč mám pocit, že tu knihu napsali dva lidé z absolutně opačného konce politického spektra?
Ráda čtu příběhy opravdových lidí a příběh paní Elišky je opravdu zajímavým čtením. Za mě doporučuji.
Zhruba do poloviny se mi kniha líbila. Ačkoli jsem jméno Elišky Haškové - Coolidge znala v souvislosti s etiketou, nevěděla jsem, jak se odvíjel její život, ani to, že tolik let zastávala významné funkce v Bílém domě. Druhá polovina knihy mi přišla poněkud slabší. To, že autorka publikuje své názory na dění kolem nás, by mi nevadilo, byť ne se všemi souhlasím, ale ve své vlastní knize na to má jistě právo. Druhá část se ale nese především ve znamení výčtu lidí, kteří paní Elišce v životě pomohly, a ona jim za to nyní děkuje. Chápu, že ve svém aktivním životě musela autorka poznat takových lidí celou řadu, a je pěkné, že na ně nezapomněla, nicméně se mi nezdá úplně čtenářsky zajímavé věnovat vyjádření díků nezanedbatelnou část knihy.
Omlouvám se, ale tuhle knihu moc komentovat nebudu, docela mě připomněla můj život, coby u paní Haškové soukromou sféru, jinak jako po pracovní a společenský stránce to bylo taky velmi zajímavé, tohle všechno lidi uměli dřív i u nás, ale bohužel po roce 1989 se to dost vytratilo.
Paní Elišky, jejích názorů, vystupování a celkově "odkazu", který si byla schopna za svůj život posbírat, si velice vážím - tahle kniha byla pro mne doslova povinnost. Kdo tuto dámu sleduje a zná a "souzní" s ní, určitě nebude zklamán. Jedině doporučuji.
Proč nedávám této skvělé knize 5/5 je jenom z úcty ke spisovatelům s velkým S. Ale dostalo se mi tolika cenných informací, že s pokorou smekám, před touto nádhernou dámou, která nešetří optimismem a vírou v dobro.
Život Elišky je velice inspirativní a zajímavý. Přiznávám, že jsem se chvílemi ztrácela v záplavě jmen lidí, kteří figurovali v životě autorky a většině byl uznán dík za jejich pomoc. Řada čtenářů by se bez toho jistě obešla, ale dle mého názoru je to velice krásný způsob jak ukázat, že na tyto lidi Eliška nezapomněla. Líbí se mi, že autorka zde jasně vyjadřuje svůj názor, ať se jedná o školský systém, politiku či jiné téma. Neznamená to, že nám jej vnucuje, ale znamená to, že si za tím stojí. Každý máme přece právo na svůj nazor a neznamená to, že se bude líbit všem. Za mě skvělá kniha, ze které si vezmu to nejdůležitější.
Knížka jakožto pro politického laika se mi četla více než dobře. I když nemám žádný přehled v tomto oboru,knížka je psaná poutavě a čtivě. Člověku dojde spoustů věcí a nalezne si v ní svou pravdu. Je to knížka,která když přečtete ve Vás zanechá chuť něco změnit.
Tato kniha bezesporu stojí za přečtení, ačkoliv jsem ji dočítala s rozporuplnými pocity. S mnoha myšlenkami Elišky Haškové-Coolidge jsem souhlasila, nicméně mě překvapily některé autorčiny komentáře naší politické scény (hlavně z posledních let), které se mi zdály v rozporu s tím, co autorka hlásá - slušné vystupování, čestnost, nezkorumpovanost atd.
Tato kniha pro mne byla jistým zklamáním. Paní Eliška je především Američanka, prožila tam většinu svého života a je to patrné i na jejím myšlení. Že mají Američané sebevědomí na rozdávání i na této knize.
Zpočátku zajímavé autobiografické čtení se postupně mění v přehled lidí, kteří paní Elišku pochválili, podpořili, zklamali, atd.. Čtenář postupně nabude dojmu, že chudák Eliška, která v dětství přišla o svůj domov a částečně i rodinu, netouží po ničem jiném než po pochvale a uznání. Stránku od stránky je poté čtenář výčtem jejich pochval postupně přesycen. Při svém zdůrazňování českých kořenů a používání českých rčení, zřejmě na jedno zapomněla: "Sebechvála smrdí." Myslím, že by knize více prospělo, kdyby se prezentovala více svou prací a nekonečným omíláním, kdo a za co ji pochválil. Připomíná mi to malé dítě, škemrající o přízeň paní učitelky.
Ve druhé polovině knihy, kde se Eliška "vrací" do Čech se stránky změní v seznam osob, kterým paní Eliška pro změnu děkuje. Zlatým finále (a jsem ráda, že jsem knihu nakonec dočetla) je komentování našich politických představitelů. Je poněkud zarážející, že žena, která neustále opakuje, jak je důležité, aby byl politik čestný, nezkorumpovatelný a sama se prezentuje jako bývalá odbornice na jejich rozlišení, zde lituje ministra Babiše, který " bohužel utrpěl za své úspěchy ve vládě ošklivý a nepatřičný útok a podezření ze zneužití státu k osobnímu obohacení."..."Takových lidí je v našem rozhádaném světě a obzvlášť ve státní správě bohužel málo." O pár řádek níže nás, ale už zase poučuje, jak je nutné dobře vychovávat už malé děti, aby v dospělosti neměli potřebu švindlovat.
Zaslepena svou dokonalostí nám přišla do Čech ukázat, jak se to dělá. Jen zatím nikdo neví co!
No sečteno a podtrženo:
Kniha mohla být o polovinu tenčí a mohl to být zajímavý náhled do života oné ženy. žel bohužel.
Možná se s paní Eliškou setkáme znovu na kandidátce do senátu, jen tentokrát za stranu ANO, neb své ano již této straně nepřímo dala vytištěním druhého doplněného vydání této knihy.
Závěrem ještě jedna věta z knihy: "Peníze a moc bohužel hrají mnohem větší roli než čisté svědomí."
Ten, kdo si tuhle knihu koupí kvůli jakékoli bulvárnosti nebo senzacechtivosti dozvědět se malé skandály a zajímavosti z Bílého domu, tak bude zklamán. Tato kniha totiž není až tak moc o tom, jaké bylo sloužit v Bílém domě, ale jaké hodnoty si z toho člověk odnesl. Sám se považuji za konzervativce a v politickém spektru tíhnu k pravici, takže jsou mi autorčiny názory blízké.
Ano, nové hodnoty, čisté a nezištné myšlení může skutečně vzniknout pouze u mladé, zatím nezkažené generace, které se dá jistý mravní kodex, etika. Ovšem ten se musí zapsat do srdcí, ne se učit nazpamět.
Doufám, že Eliška Hašková Coolidge má ve své optimistické předpovědi pravdu, ačkoliv já jsem spíše skeptik.
Je pozoruhodné číst, že ještě v polovině minulého století existovaly někde velké večírky a oslavy jakoby starých šlechticů, ovšem také že ti v sobě měli velkou dávku patriotismu a odpovědnosti pro stát. Škoda, že se to dnes vytrácí.
Ovšem hvězdu musím strhnout za popisování a jmenování tolika lidí s kterými se potkala a kterým je vděčná nebo kteří ji ovlivnili. Jinak ovšem první část knihy skvělá kvůli zajímavému vhledu do situace v USA v šedesátých a sedmdesátých letech a druhá zajímavá, kvůli úvaze nad tím, jak najít cestu ze současné situace a k jakým hodnotám se upnout.
Příjemný exkurz do jedné kanceláře Bílého domu (a později Ministerstva zahraničí) v době, kdy mu vládli různí prezidenti od Kennedyho až po George Bushe. Přestože s autorkou nesouhlasím v mnoha dílčích věcech, nelze jí upřít schopnost podávat své názory a postoje slušně a niterně - byla jsem tím skoro ohromena, protože v dnešní době se slušnost zaměňuje s politickou korektností a upřímnost s hrubostí, nevychovaností a buranstvím. Velmi se mi líbily pasáže, v nichž poukazuje na přístup skutečných osobností (vůdců) k lidem okolo: prezidenti jako Lyndon Johnson nebo i Nixon dovedli ocenit práci lidí kolem sebe, dávat jim najevo, že si toho váží. Právě takový přístup dělá ze zaměstnanců loajální a oddané pracovníky na společné věci. Podobně jako autorka věřím, že kdyby více nadřízených/politických vůdců atd. dbalo na tento respekt vůči zaměstnancům, fungovalo by vše mnohem lépe, všichni by tím jen získali.
Sama vnímám republikány jako bytostně nesympatické - konzervatismus, přepjatá víra v Boha a netolerance vůči druhým (to je alespoň můj dojem, který se tímto čtenářským zážitkem otupil a zřejmě přiblížil realitě). Přesto mnohé hodnoty, které autorka zmiňuje, beru také za velmi důležité a v tom je kniha inspirativní. Zodpovědnost sám za sebe a za společenství, v němž existuji. Nevyžadovat podporu a sedět se založenýma rukama, ale vždy sám něco tvořit, pracovat, a když něčeho dosáhnu, vracet svůj blahobyt tomu společenství - přispívat, vytvářet pracovní místa, podporovat školy atd., atd.
Stejně tak autorčina obhajoba etikety ve mně hodně rezonovala. Etiketa není zkostnatělá snůška pravidel pro snoby, aby si dovedli efektivněji dokazovat svou nadřazenost. Naopak, vše je o empatii, hladkém a pohodlném průběhu společenských styků, pohodlí a bezpečí. Kéž by byla etiketa začleněna do výuky základních škol, tak jak autorka v jedné části popisuje. Samozřejmě také více praktikována v rodinách a tím pádem i ve společnosti.
Jedinou výtku mám k opakování mnoha věcí v průběhu knihy. Je to pochopitelné, člověk se k tématům dostává z různých stran, je to jen drobnůstka. Celkově velmi příjemný zážitek, na čtení každé kapitoly jsem se těšila.
Kniha sem velmi líbila. Paní Eliška je velmi inteligentní a rozumná paní....doporučuji.
Doporučila bych k přečtení především našim politikům se Zemanem v čele. Ale je pěkné číst, že máme i schopné podnikatele, kteří dělají nezištně i činnost neziskovou. Je obdivuhodné, s kolika lidmi se paní Eliška v životě potkala a od každého si něco pozitivního odnesla. Kéž by se její optimistická prognóza naplnila.
To tě inspiruje, říkala mi maminka, když mi knížku půjčovala. Zmýlila se. A u spousty věcí se divím, že se proti nim sama maminka neohradila.
Paní Hašková Coolidge je opravdu každým coulem Američanka. Navíc z penězi nasáklých poměrů. Podle toho taky přemýšlí a tvoří svůj názor na lidi a svět. Na tom není nic špatného, možná tak úsměvného, když to vztáhneme na náš stát a jeho zkušenosti. Jenže ona je taky, alespoň pro mě, mimořádně nepříjemný člověk; sebestředný a chvílemi neoprávněně sebelítostivý. Je fakt, že dlouholetá práce v Bílém domě je opravdu obdivuhodná, ale tím to u mě vážně končí.
Od této osoby se mi dostalo mnoho zklamání, vyzdvihnu několik z nich, těch nejpalčivějších.
Po rozvodu jsem byla moc chudá. Tak to ani omylem. Chudý neznamená, že si můžete dovolit platit pečovatelky pro nemocného člověka (zkušenost mojí maminky). A už vůbec to neznamená, že si jako první na svém panství znovuotevřete stáje a tam si živíte koně (moje zkušenost). Obojí je sakra drahá sranda. Chudý znamená, že máte 6600 Kč a z toho si platíte kolej, jídlo, hygienu, učebnice, oblečení, posezení s přáteli, kulturu, prostě všechno. (Taky moje zkušenost, na kterou sice občas nadávám, ale zároveň moc dobře vím, že mi toho do života dala opravdu hodně.) Obávám se, paní Hašková Coolidge, že s mými prostředky byste nevydržela ani den.
Neměla jsem ráda, když se na mě s prosbou o pomoc či podporu obraceli lidé, které jsem viděla jen jednou v životě. Václava Havla jsem viděla jeden den, kdy jsem ho provedla Bílým domem. Po návratu do České republiky a rozvodu mi nepomohl. Nebo: Ocenění by si zasloužili spíš ti, kteří za komunistů zůstali v zemi a zde bojovali každý den o alespoň trochu normální život, ne lidé v exilu. Mému tatínkovi poděkoval, hrůza, jen jeden člověk. Jako vážně?
Jsem inteligentní žena. Jé, tráva roste, a jé, ono je potřeba ji sekat. Nebo: Emigrovali jsme, (a hádám, že tedy neplatili poplatky) a oni nám, ta troufalost!, sebrali hrob. No to je div!
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Díky, ale NE!
P. S. Přes krušné začátky si teď nežiju vůbec špatně. Takže zahořklá, třeba zrovna kvůli penězům, fakt nejsem. Jasně, že kdybych měla víc, bylo by to super. Protože bych byla v klidu, zabezpečená na teď i na stáří. Mohla bych zabezpečit maminku, která těch peněz opravdu moc nemá. A taky bych mohla zabezpečit svoje budoucí děti. Ale beru, co mám, protože moc dobře vím, že spousta lidí se má mnohem, mnohem hůř než já.