Pět novel

25.02.2021

Nenechte se mást. Rok vydání 1963, doslov Milan Jungmann, to vypadá na skvělou kombinaci. Dočetl jsem to s vypětím sil, protože jde o velmi průměrnou, až podprůměrnou sestavu. Z literárně-historického hlediska oceňuji, že je to určitý dokument doby, všechny povídky se opravdu snaží odpoutat od klišé 50. let, opravdu to nejsou budovatelské povídky, a je to po tom marasmu pátého desetiletí ozvěna svěžího mladého autorství. Ale je to málo. Je to strašně opatrné. Komunisté pochybují, mají složitý vnitřní život, stojí před zásadními rozhodnutími (např. zda být důsledný či si nechat ohnout páteř) atd., ale je dobré být komunistou, je to samozřejmé, nic jiného nikdo nikdy nechtěl. Takže je to opravdu cenný artefakt stavu "nové" povídky na začátku 60. let. To je ale bohužel všechno. K mému obrovskému údivu je podle mého zcela nejlepší povídka Jana Kozáka Mariana Radvaková. Pochopil jsem, že je to i jeho vůbec nejlepší dílo, než se dal na dráhu normalizačního funkcionáře a oficiálního spisovatele. Druhá nejlepší je podle mne Zelené obzory od Jana Procházky, ale čekal jsem od něj víc. Možná se ještě tehdy neodvázal, nebo nemohl, nebo nechtěl, ale ani na Ucho nebo Kočár do Vídně to samozřejmě nemá. Mladý agronom řeší dilemata a jde na určitou hranu svých možností. Budiž. Třetí nejlepší je podle mne Trefulkovo Pršelo jim štěstí, pak Friedova časová tíseň, pak dlouho nic a na konci Křížova agitka Oheň chce dobré dřevo. To se skutečně vymyká, tam se nasazují životy pro komunistickou revoluční myšlenku. Shrnuto, Kozákovi bych dal 100%, Křížovi 5%. Posílám do knihobudky.