Vraky bez pokladů
Eva Kačírková
Eva Kačírková vstoupila mezi české autory detektivních příběhů v roce 1975 Masožravými rostlinami, šesti povídkami, v nichž udivila a upoutala čtenáře silou tvořivé invence, schopností najít, vystavět a korunovat kriminální případ tak, aby se stal uměleckým dílem. Artefaktem, který nespekuluje se vzrušivostí čtenáře šokem hrůzy, monstrozitou a excesem, ale s přehledem a spoluaktivitou sleduje, jak se normální společenství rozvlní faktem zločinu. Dvě nové povídky – Konec slunovratu a Vyhlídka na smrt – pod společným názvem Vraky bez pokladů, stavěla autorka několik let. Tak, aby ve všech složkách detektivní struktury čtenář mohl rezonovat napětím i přirozenou lidskou zvídavostí. Metafora titulu je vskutku mnohoznačná – nejsou-li poklady v hlubině vraků, v sedlině delikvence, je třeba je nalézat jinde. Ale to už je literatura života.... celý text
Přidat komentář
Jistá radost z objevu autorky, jenž vládne zobrazit příběhy bez balastu zavádějících zbytečností s pestrou škálou postřehů z životních trablů.
Po řadě knižních novinek je četba knihy Evy Kačírkové jako znovu nalezení vypravěčského pokladu českého jazyka.
Dva příběhy bohaté na přirozené, náhodné spletitosti s lidským rozměrem pro dobro i hřích.
Příjemná četba s kapkou nostalgie.
Kacirkova mne bavi. Neni tam zas tak poznat ten dobovy soc-real, hlavnim hrdinou neni nejaky porucik z VB, ale v obou povidkach normalni zenska. Ctive, ma to pribeh.
Nasel jsem v knihobudce a rad vratim, at si ji uzije zas nekdo dalsi.
Mně se více líbila první povídka, protože se odehrává v Olomouci, a představovala jsem si místa, kde se hlavní aktér pohyboval. Druhou jsem četla pomaleji a utíkal mi děj.
Dvě krátké povídky - tak na dva večery. Ale jsou tak trochu bezkrevné a neurčité. Není-li ke čtení nic jiného, jde to.
Autorovy další knížky
2006 | Dívka v zrcadle |
1989 | Masožravé rostliny |
1985 | Povídky s tajemstvím |
1991 | Smrt nechodí pěšky |
2007 | Musíš mě zabít |
Velké nadšení se nekonalo ale docela fajn.