Petříček Sellier & Petříček Bellot
Petr Borkovec
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/427196/bmid_petricek-sellier-a-petricek-bellot-KDH-427196.png
5
44
44
„Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec (1970) se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.... celý text
Přidat komentář
Autor s takovým jménem je snad už předurčen psát dobře o roháčích, hmyzolapkách, mučenkách, kunčavách, čvachtounech, motýlicích, paroží, zkrátka o borech a všemožné havěti, o houbách, o dospívání, o psaní. Krásně se to čte. Pod kůži se výrazně zaryje Natali o autorově stáží v nemocnici a pak neodbytný obraz rybářů sledujících na mobilu porno - to spíš tou manýrou, ale jo, sedlo to. Čtenářská recenze na konci to vystihla nechtěně přesně (proto ji tam asi sám autor dal). Že prý protivný impresionismus. Ale jo, proč ne, vlastně ano, imprese to jsou, a že jdou kolikrát proti očekávání... je to tak, takže plně souhlasím. Protivný impresionismus v tom nejlepším možném vydání. Doporučuji.
Petr Borkovec sesbíral do tohoto svazku množství krátkých příběhů, vzpomínek, historek či poetických pojednání. Vše zabalil do krásné češtiny, se kterou se člověk může doslova mazlit. Borkovec je také často velmi vtipný, jak dokládá třeba ve svém vzpomínkovém textu o srnčí nožičce. Ostatně říše zvířat Borkovce fascinuje a tuto fascinaci skvěle předává dál. Když jsem například u nás v lese našel starou zvířecí lebku, hned jsem si na něj vzpomněl a měl nutkání mu napsat, jestli se na ni nechce přijet podívat.
Měl jsem to štěstí zažít Petra Borkovce na autorském čtení a jeho schopnost očarovat publikum i poměrně složitě vystavěným textem je skvělá. Některé z črt a sloupků v tomto souboru by si zasloužily namluvit do audioknihy. Ne každý kus ze skládačky je tu dokonalý, ale většina nabízí zajímavý, s citlivým vtipem podaný výsek zvláštní básnické zkušenosti se světem. No a místy (nikoliv řídkými) je to paráda, u které se vznášíte.
Jedním slovem: Brilantní! A teď více slovy: Petr Borkovec je pro mě hlavně básník. Jednou skvělý (jeho sbírka Milostné básně, která obsahuje snad všechny druhy veršů krom milostných, patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším), jindy mě zcela míjí (Herbář k čemusi horšímu mě minul tak moc, až lze mluvit o rozčarování, fakt mi nesedl). Ale vím, že píše i prózy a sloupky, které jsem na internetu občas četl. Petříček Sellier & Petříček Bellot je jakýmsi souhrnným vydáním právě těch sloupků, jež si hoví často kdesi na pomezí krátké povídky, komentáře a eseje. Texty na jednu stranu značně nesourodé, na druhou občas opakují motivy, témata, někdy i celá tvrzení a fráze... A dohromady je celá kniha jakýmsi zvláštním způsobem naprosto skvělá. Může za to především Borkovcův vytříbený (ano, basnický) styl a taky nadhled, s nímž k tématům a různým střípkům přistupuje. I ono hrabalovské pábení a hra se čtenářem, kdy přemýšlíte, jestli to, co píše, je víc fikce nebo záznam skutečnosti tak, jak ji vidí autor. Ale ono je to ve výsledku úplně jedno. Jemné bizarnosti vázané na realitu dodávají textům právě tu originalitu, nadhled, pocit chybějící autocenzury, a tak dál. Tu píše Borkovec o svém dětství, tu o rezidenčních pobytech (mé oblíbené texty z téhle knihy, možná je to vlastní zkušeností s rezidencí), jindy zase v textu vypravěč ustupuje do pozadí a autor vypráví cizí příběh, v dalším na nás čeká divoký popis divokého basnictví v devadesátých letech (fakt by mě zajímalo, jak to bylo třeba s tím Hrabalem, každopádně zmínky v textu o něm mě vždycky rozesmály). Opravdu těžko popsat, o čem kniha je, ona je totiž o tolika věcech, až by čtenář čekal jakousi pohromadě nedržící splácaninu, či lépe řečeno výbor z textů, jejichž výběru chybí alespoň nějaká jednotící linka (krom způsobu, jak byly před knižním vydáním publikovány). Ovšem není tomu tak. Borkovec chytne a nepustí a vám vůbec nevadí, že krátké texty často působí jako "best of" ze článků na různá témata a s různým pojetím. Tohle byla prostě radost číst, snad kromě jednoho jediného textu, který mě nebavil (příliš teorie verše). Jinak nádhera!
A ještě jednu odbočku: V anotaci na internetu můžete najít narážku na Bukowského a já musím říct, že mnoha esencemi je tahle kniha podobná způsobům amerického klasika, nejvíc právě tou hrou na realitu a (zdánlivou?) absencí cenzury. Přesto, že Borkovec není vulgární a je mnohem poetičtější... Ta podobnost je ovšem zajímavá nejvíc tím, že ji tu najdeme, narodil od všech těch jiných českých autorů, kteří se (narozdíl od Borkovce) k Bukowskému přirovnávají... Asi to bude tím, že jeho epigoni hledají u Buka jen chlast, sex a "drsný sprostý" kecy (což u Borkovce není, a když, tak jaksi elegantněji). Jenže o tom Bukowski není. Epigoni to nepochopili. Borkovec je z určitého úhlu pohledu poetický autor s Bukowského lehkostí, rád přehánějící a s podobným nadhledem... Přestože (pokud vím) se za žádného "českého Bukowského" neprohlašuje. A to je dobře.
"Baterie" textů P.B. je vtipně vydána v nezvyklé obálce - "krabičce patron", takže ještě před otevřením knížky (a znovu samozřejmě po jejím dočtení) se můžeme vrhnout do hádání: Proč?
Asi nás bude postupně napadat několikrát zmiňovaná titulní vlašimská zbrojovka, nedaleké autorovy rodné Louňovice, opakující se motiv lovecko(...odtud jen kousek k entomologii...)-střeleckých spádů, symbolicky třeba i krutost, kterou jsou také v určitých podobách texty špikovány, potutelná ironie k citlivé básnické křehkosti a jistě řada dalších možností....., záleží jen na chuti a odhodlání pátrat.
Podobné je to pak s texty "uvnitř", které také lákají k rozličnému "pátraní" a jejich velkorysá "nabídka" je nevyčerpatelně bohatá. Přes rozmáchlou pestrost pěkně a sourodě ladí dohromady. Řekl bych, že jedna z nitek, které je propojují dohromady je hravost, v tom nejvkusnějším slova smyslu.
"Lesk na mém penisu?" -- Tohle jsem chtěla napsat já - nebo spíš, tohle bych napsala, kdybych opravdu uměla psát, ne jen na objednávku skládat moudře vyhlížející (doufejme!) slova za sebe, případně převracet v dlani cizí slova a stejně cizí je sázet v mateřštině na papír. Takhle bych chtěla psát, až budu velká. Jenže mám smůlu, velká už jsem, takže můžu jenom číst.
Opravdu dobrou knížku poznám tak, že z ní mám neutuchající puzení číst tomu nejbližšímu (nebo aspoň těm, kdo jsou zrovna ochotní poslouchat, když se někdo takový namane) nahlas. A z téhle jsem četla nahlas hodně. Opravdu hodně. Kdyby ten nejbližší trávil doma víc času, nejspíš bych mu ji přečetla celou.
Po dlouhé době se mi navíc stalo - nebo se mi to stalo úplně poprvé? - že jsem si knihu cíleně šetřila. Nikdy jsem nechápala lidi, co to dělají - šetří se peníze, čas, energie, drahý drink, ale kniha? Ta se naopak jako dobré jídlo vdechuje, hltá a polyká, aby nevystydla. Ty skvělé nerostou v puse ani v očích (jen následně v hlavě), tak na co je šetřit? Ale tohle bylo jiné, tady mě nevyhnutelnost konce nutila odcházet k jiným knihám, abych si tenhle zážitek ještě trochu prodloužila. Stejně jsem ji nakonec vdechla, aspoň že mi teď může kořenit v hlavě.
A ta dívka je šílená!
Jsem z toho u vytržení jak u zubu vytržení. Velmi šarmantně používaná ironie, variace témat a motivů, které vždy jako by vypustily kousek sebe i do dalšího textu. Hranice fabulace a reality je občas dosti tenká.
Osobně mě nejvíce nadchnuly texty z první části (i samotného prvního textu, kde jsem zpoznal hned tři úryvky z Herbáře a bylo mi jasné, že čtu Borkovce) Historie srnčí nohy, jež jsou povětšinou spjaty s rodnou obcí, Louňovicemi. Dovídáme se tedy dost i o samotném Borkovcovi a jeho dětství, zaujala mě tato část, Šídla a motýlice (s. 42-43):
Babička stála na břehu. V jednu chvíli ukázala na hejno motýlic a prohlásila: „Plácají se životem jako my.” Příliš dobře jsem tomu nerozuměl. Vzpomínám si, že mě zarazilo to „my“, že se mě to tak jednoznačně týká. A taky že jsme na tom s babičkou úplně stejně...
Zmeškání autobusu kvůli roháčovi, srnčí kinžál, zevrubný popis znečišťování oblíbené knihy, HOLENÍ NEBYLO DOKONČENO!, ,,Tom Waits dobře intonuje, i když zvrací.”
Je toho zkrátka habaděj.
Druhá část (byť část, to je troufalé označení – spíše mi přišlo, že text je jeden a velmi pečlivě kouskován)
je z literárních sfér. Zde mě dost zaskočil Bohumil Hrabal a jeho averze, ale nejen to – opět luzné popisy básnických začátků (Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle), autorského čtení, rezidence či hodiny psaní (studenti s učitelem číhající v rákosí slepého ramene s oštěpy, jimiž zabíjejí metafory) .
Třetí (ach, zas ta část) část, je dosti různorodá. Zde jsem byl ale nejvíce ztržen činnostmi autora. Obávám se, že příště budu rovněž v lesích kouňat a vyhledávat paroží. Až budu v hotelu, půjdu na snídani 20 minut po otevření (pouze v případě absence známosti hotelových hostů). Česnekové lichvářky. Dech mi braly stodoliště, rozhovor s B. a jeho ženou o všímání si grimas stodol.
Čtvrtá část, nejkratší. Při entomologické burze jsem čekal, až na povrch vytane fabule a pokud se jedná o nejmilejší text, rozhodně zachraňování zvířat s Prokopem. Rorýsy, špačci, lišky, hřivňáči.
Virtuózní sbírka. Nemám slov, jsem nadšen a hltat budu ještě mockrát. Spíš nespočetněkrát.
Přestože se jedná o různé texty psané pro různá periodika, drží knížka krásně pohromadě. Je to knížka o psaní a o poezii, je to vzpomínání čili je to knížka o tom, co je v životě nejdůležitější. Navíc vše kořeněné humorem. Co víc si přát?
Je možné začíst se do knihy, která je sbírkou krátkých, různorodých textů? Napsaných během jednoho roku sice, jedním autorem, ale s různým zadáním a do různých periodik?
Ano, dá.
Čím více jsem přečetla, tím více jsem chtěla číst dál. Užívala jsem si básnický, často lehce vtipný či ironický, styl. Vychutnávala jsem si formulace, dojmy, myšlenky, které rezonovaly s mojí vlastní zkušeností - vyjařovaly ji lépe, než bych to dokázala sama; nebo ji trochu rozvíjely; házely na ni zajímavé světlo. Bavilo mě propojovat motivy z jednotlivých textů, všímat si, které se opakují nebo spolu souvisí, a přemýšlet: jaký je vlastně Petr Borkovec? Kdy píše o sobě, a kdy už zapojuje fantazii? Jde tohle vůbec rozlišit?
Při čtení jsem dostala chuť vyrazit do lesa na houby. Stát se básníkem (no dobrá - alespoň si nějaké básně přečíst). Naučit se občas nepřemýšlet a jen civět. A pak vyhmátnout podstatné (nebo i nepodstatné, proč ne?) detaily situace/místa/zážitku a - jako na dobré fotografie - je přiblížit čtenářům tak, jako se to podařilo Petru Borkovcovi.
Brilantní texty noblesního chlapíka, co nosil barevný ponožky dávno předtím, než to bylo in.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Sebrat klacek |
| 2017 |  Lido di Dante |
| 2018 | Herbář k čemusi horšímu |
| 2019 | Petříček Sellier & Petříček Bellot |
| 2012 | Milostné básně |
To, že se PB vydal na cestu psaní próz, je požehnání. Pro český jazyk a pro čtenáře. Ne že by básnické sbírky byly horší, to vůbec ne, ale takhle se jeho umění dostane snáz a víc a dál.