Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/262728/bmid_petrolejove-lampy-oTj-262728.png
4
1316
1316
Mistrovské psychologické drama je realistickou studií maloměsta (rodné Jilemnice) na přelomu 19. a 20. století. Frontispice nakreslil Cyril Bouda.
Přidat komentář
Mně upřímně kniha velmi nezaujala. Přečetla jsem si ji, kvůli typu od češtinářky, ale znovu bych ji nečetla. Autor zde dle mého až příliš popisuje nepodstatné detaily. Po přečtení knihy jsem měla spíše nepříjemné pocity, než radost, že už ji nemusím číst. Věřím, že někdo má jiný názor, ale za mě tato kniha nemá to, co bych vyhledávala.
Knížka nese univerzální myšlenky o tom, jak má mladá holka zvládat život, ať už na konci 19. století nebo na začátku 21.
Kniha byla rozhodně velmi čtivá, ale něco mi na ní chybělo. Atmosféra maloměsta a samotná maloměstská společnost byly vykresleny geniálně. Vývoj postav byl popsán skvěle, ale přesto to postrádalo něco, abych s tím jako s psychologickým románem byla naprosto spokojená. Asi mi chybělo, abych se víc ponořila do nitra postav, přišlo mi to málo osobní, což se ke konci zlepšilo. Celkově příběh hodnotím kladně, není to žádná prvoplánovitá pohádka, ale krutá realita, která se promítá i do dnešní doby. V průběhu čtení jsem si mnohokrát uvědomila, co dnes řešíme za stupidní problémy a jak jsme ve skutečnosti naivní. Už jen výběr hlavní postavy, která není hezká a povahově mi zprvu moc nesedla, mě zaujal a později přes nesympatie vám je jí líto, cítíte soucit, rozumíte jí a přestože jste úplně jiní, noříte se čím dál více do jejího světa a máte pro její chování pochopení.
Mistrně vykreslený obraz maloměsta se všemi jeho obyvateli. Moc se mi líbilo, jak sugestivně a realisticky je rozebrána psychologie postav.
Chudák Štěpka, naprosto jsem jí rozuměla a dokázala se ztotožnit s jejím - nejlépe vystihujícím slovem je asi "nenaplněným"- životem. Trochu mě mrzel konec, doufala jsem že výhled hlavní hrdinky do budoucna bude trochu šťastnější a upřímnější, na druhou stranu by to k tomuhle dílu nesedělo. Jednoduše by se dala kniha shrnout větou: Tak, takový je život.
Jen taková poznámka bokem: Myslím, že původní název "Vyprahlé touhy" by knize přináležel daleko lépe :)
Četla jsem kvůli povinné četby, jinak bych se k tomuto dílu asi nedostala. Já nevím, jestli mi (opět) uniká zápletka knihy, ale mě to prostě nebavilo. Mělo to na můj vkus příliš rozvleklý děj a hl. hrdinka mi byla nesympatická. Bohužel mě toto dílo moc neoslovilo, znovu bych po něm už nesáhla. 2/5
Autor asi nenáviděl nějakou selku v okolí, nebo obecně tyto typy žen, protože celým dílem prosakuje popis ženy, ze kterého cítím syrový odpor. Často jsem při čtení až musela zakoulet očima, jak se v tom pisatel vyžíval a přeháněl (situace s prasaty na statku a podobně). Navíc byl morálně i jinak silné ženě přidělen hrozný osud, který jakoby si díky svému vzezření zasloužila. Kniha mne nenadchla. Děj nebyl nijak zvlášť nápaditý. Hrdince jsem držela pěsti a jen díky tomu četla do konce. Neumím si představit v hlavní roli křehkou Janžurovou. Bylo to chmurné dílko.
Velkolepé dílo z maloměsta, realismus až naturalismus, tíživé vědomí nevyhnutelného. Po krátké úvodní pasáži radostného života belle epoque tvrdé prozření v životní realitě. Má milá rozmilá neplakej, život už nebude jinakej. Zítra ach zítra kdopak ví, zítra si lehnem do rakví. Stejně vynikající je i film s Janžurovou v její životní roli a Čepkem, který se pro lajtnanta Malinu zrodil. Jak pyšně si vedla krásného cool lajtnanta po svatbě náměstím před závistivýma očima všech a jaké strašné ponížení prožila o málo let později na stejném místě před stejnou korzující maloměstskou smetánkou s troskou, která se z jejího muže stala. Havlíček je vpravdě světový spisovatel, kam se hrabou mnohá evropská či americká světová díla.
Jaroslav Havlíček je skutečně mistr, na něhož může být česká literatura hrdá.
(V současné době bohužel na téma manželství vychází hory knih od grafomanských autorek, které si odskočily od plotny s nápadem, že mezi pečením bábovky a kojením napíšou emotivní román o tom, jak to v životě chodí. Podle toho to také na současném literárním poli vypadá.):)
Jak to v životě doopravdy chodí, věděl například starý dobrý, naturalistický Havlíček, aniž by svým psaním musel urážet vkus a inteligenci čtenáře. Přitom je jeho styl srozumitelný, skutečné emoce mu neschází, dílo má spád a ještě se dobře čte.
Bohatá, neatraktivní Štěpka v románu sice za pět minut dvanáct konečně získá sedláckého manžela, dříve důstojníka, který jí ovšem zatajil, že má syfilis, umírá a potřebuje finanční zázemí a ošetřovatelku. Tím se rozjíždí nejdůležitější zápletka skvěle vygradovaného a strhujícího psychologického románu, jemuž žádné "bábovky" nesahají ani po kotníky.
Štěpka se stává z měšťanské slečinky praktickou selkou, která musí mnohé úsměšky přehlédnout, zapnout všechny síly a postarat se o nefunkční, novou rodinu.
Škoda, že Havlíček nestihl dokončit původní záměr, a to sice, že román bude první ze čtyř, a bude se nadále věnovat dalším osudům Štěpky a jejímu rodnému městu.
Děkuji skutečnému spisovateli za jeho dílo a mrzí mě, že zemřel tak brzo a nestihl toho napsat víc. Bohužel mu do života zasáhla první světová, studoval vysokou školu a pak zase měl náročné zaměstnání v bance. Svá propracovaná, psychologická díla psal po večerech, což je pro mě obdivuhodné až neuvěřitelné. Opravdu škoda, že od osudu nedostal na svojí tvorbu trochu víc času.
Výborné ztvárnění maloměsta se všemi jeho typickými obyvateli. I okrajové postavy mají hloubku a vývoj, u hlavních je pak psychologická drobnokresba místy dojímavá, místy až odpudivá, ale především zcela realistická. Tragédie se odehrává v prostředí, které všechno umenšuje, proměňuje v klep a posměšek, kde se místo soucitu projevuje pokrytecké pohoršení, kde přinejlepším na dramata není čas, protože je pořád co dělat i bez nich. V tom je velká výmluvnost a působivost románu. Jediné, co mi občas zaskřípalo, jsou na můj vkus trochu vykonstruovaná zastavení Štěpčiny křížové cesty od posměšků pro její nezávislost po rozpad rodiny a uměle budované paradoxy. Havlíček je pečlivý konstruktér, občas až moc, ale to je jen malá nedokonalost.
Kniha i film, které mohu číst a vidět stále dokola. Vždy mě stejně dojímá Štěpčin životní příběh a tolik bych jí přála, aby k ní osud nebyl tak krutý. O to víc obdivuji její sílu, nezdolnost a odhodlání, se kterým vše nakonec zvládne. Miluju knihy Jaroslava Havlíčka, takže i zde mě vždy jeho úžasný spisovatelský styl dokonale vtáhne do děje příběhu a vůbec mi nevadí, že vím, jak vše dopadne.
Jedna z mála knih klasické české literatury, která ani časem nic neztratila na své aktuálnosti, popis charakterů postav je naprosto dokonalý.
Jaroslav Havlíček si nebere servítky a přesně vystihuje jak hlavní charaktery, tak nemilosrdnou maloměstskou společnost. Jaký jiný život mohla Štěpka mít, kdyby se nemusela přizpůsobovat očekávání ostatních.
Příběh o touze, bolesti a síle. Psychologie postav je popsána tak dokonale, až to probouzí opravdovou hrůzu. Tento rys společně s popisem životního stylu a názorů postav v knize vytvořil neopakovatelné psychologické drama, ze kterého běhá mráz po zádech právě proto, že je tak překvapivě reálný a blízký.
Po mnohonásobném shlédnutí filmu s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem a po úžasném zážitku z představení Juraje Herze s Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem jsem se konečně dokopala k přečtení této klasiky. Vůbec mi nevadila popisnost knihy a ještě více mi přiblížila syrovost a drsnost života Štěpy, která se vymykala soudobé morálce své doby.
'Petrolejové lampy' čtu po 'Paní Bovaryové' a 'Eleanor se má vážně skvěle' a je zvláštní, jak se to někdy sejde... tím mám na mysli, že to, co mi v obou zmíněných knihách chybělo, je právě tady. Osud Štěpky není líčený s ukňouraným patosem, ani noblesní odtažitostí. Je prostě líčen přímo, takový, jaký je - nemilosrdný, ale bez času na to vám vysvětlovat proč. Ale přesně tak to je a tak to funguje. Adaptaci s Čepkem a Janžurovou (ta má do své literární předlohy hodně daleko, ale stejně to funguje) jsem viděl už v roce 2008 a přemýšlím, jakou roli hraje nostalgie. Na Havlíčkovy psychologické majstrštyky jsem se chystal už delší dobu. Jeho próza je prostě kvalitou, přístupem a celkovou literární úrovní, dost jinde.
Pro mě naprostá klasika, "povinná literatura" všech aspoň trochu vzdělaných lidí, kt. je ale skvělá. Poprvé jsem ji četla někdy ve věku 12,13 let, a už tehdy jsem byla šokována otevřenou sondou do maloměstské společnosti. Výborná psychologie postav i znalost prostředí. Na základě této knihy jsem přečetla všechny ostatní od pana Havlíčka a přišel mi velmi pokrokový a moderní na dobu, ve kt. tvořil.
Četla jsem ji opakovaně a tvoří přirozenou součást mé knihovny už od puberty - pořídila jsem si ji ze zrušené (tehdy závodní) knihovny, takže za kačku :-)
Četla jsem tedy starší vydání a Kniha mi sama o sobě nepřišla špatná. Důvod pro strhnutí hvězdiček jsou kapitoly, které vlastně pro mě zbytečně natahovaly knihu i děj.
Nečekala jsem, že mě tahle kniha tak nadchne, četla jsem ji s ostýchavým nadšením-přece jen málokdo ten děj nezná. Co mě místy trochu zaráželo byla přímost a někdy až krutost s jakou autor popisuje charaktery hlavních hrdinů a peripetie jejich životů. Např. Štěpky mi bylo většinu knihy prostě líto, protože tak, jak je vylíčená, nemohla prakticky svůj osud příliš změnit...a ani další aktéři si moc slitování nezasloužili. Ale asi proto je ta kniha opravdu jedinečná, protože dobu, a problémy, které přinášela, popisuje bez zbytečných okras a velmi napřímo.
Smutný obraz toho, jak fungujeme ve společnosti. Stále stejné přizpůsobování se tomu, jak by podle okolí náš život měl vypadat - občas i za cenu vlastního neštěstí. Aktuální téma napříč staletími. Štěpka byla sympatickou postavou, doufala jsem že jí ten život nakonec ještě nějak vyjde. Vývoj děje a závěr vedený touto cestou, mě ale zanechal více dumající nad spostou věcí, což je určitě příznivý pocit po přečtení knihy.
Štítky knihy
zfilmováno psychologické romány nemocní Rakousko-Uhersko maloměšťáctví nešťastná láska sňatky z rozumu český venkov české romány klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Neuvěřitelně silný příběh mladé ženy, která chtěla žít svobodně, nevázaně a po svém. V dusné atmosféře malého města na přelomu 19. a 20. století se tím ale v očích společnosti neodpustitelně prohřešila proti všeobecné morálce. Osud jí navíc přichystal jednu ránu za druhou, jakoby se snažil dokázat, že zrovna ona nemá nárok na obyčejný a spokojený život po bohu milovaného muže a hodných dětí. Pro hřmotnou a ne příliš oblíbenou Štěpu musel být takový život hotové peklo, a přesto se nikdy nevzdala. Pokaždé znovu vstala, silnější, než dřív. Buďme rádi, že žijeme v 21. století, a že světlo plynových lamp v nás vyvolává jen příjemnou nostalgii s nádechem starých časů.