Pianista
Władysław Szpilman
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/384709/bmid_pianista-MRO-384709.jpg
5
1127
1127
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem četla poměrně dlouho. Wladyslaw Szpelman, pianista židovského původu, popisuje život ve varšavském ghettu po napadení Polska nacistickým Německem. Nejsilněji na mě zapůsobily poslední okamžiky, které Wladyslaw strávil se svou rodinou než mu navždy zmizela z jeho života a pak setkání s důstojníkem wehrmachtu Wilmem Hosenfeldem, bez něhož by se s největší pravděpodobností konce války nedožil. Nesmírně silný lidský příběh, který měl šanci spatřit světlo světa a dostat se ke svým čtenářům jen shodou nejrůznějších náhod, díky kterým Wladyslaw Szpilman 2. světovou válku přežil.
Silný a čtivý příběh. Autor si musel projít peklem. Mohu říci, že některé vyprávěné pasáže mě tak dostali, že jsem knihu musel na chvilku odložit a rozdýchat to!
No jako mel hodne velike stesti. Kniha byla citelna. Mam z ni ale takove rozporuplne pocity. Spis me bavil konec knihy.
Je obdivuhodné čím si přeživší holocaustu museli projít, aby si zachránili život. Tito lidé mají můj obdiv. Kniha se mi četla dobře.
Kniha mě opravdu dostala. Hlavní hrdina měl štěstí, že tu všechnu hrůzu přežil. Když čtu knihy s touto tématikou, úplně cítím tu beznaděj těch lidí. Byla to strašná doba a doufám, že už nikdy nic podobného nenastane...
Smutné, syrové, neskutečné. Myslím si, že hlavní hrdina měl obrovské štěstí ale taky se nechtěl jen tak vzdát - hlavně díky tomu přežil. Neumím si ani představit, že by se ty hrůzy stali mě. Nevim, jestli bych měla sílu a chuť žít dál.. Velký obdiv všem, kteří to zvládli. Krásná kniha a doporučuji!
Udělovat hvězdičky takovým knihám je trochu zvrácené. Čím větší počet, tím hrůznější obsah. Film jsem neviděla a přestože vím, že Roman Polanski je výborný režisér, nehodlám ho zhlédnout. Některé scény mi stačilo číst, vidět bych je nesnesla.
Je to vážně spíš náhoda, že teď čtu tolik válečné literatury. A ještě větší náhoda je, že poslední dobou čtu o varšavském ghettu víc než v předchozích letech. Fakt, Pianista je už asi třetí kniha za poslední tři měsíce, která se v polském hlavním městě odehrává celá nebo z části. Je to ale úplně něco jiného, než co jsem kdy o holocaustu četla. Nebo mám takový pocit. Je to asi tím, že to autor psal hned po válce a že není spisovatel. Je to syrové, místy takové odtažité. Vlastně ani ne moc dojemné. A přece strašně kruté, strašné. Beznaděj autora i situace, v níž se nacházel on a dalších několik set tisíc židů, bere dech a mrazí. Vždycky je mi špatně z toho, když se popisují mučednické praktiky nebo usmrcování. Člověk nemohl prostě umřít. Najednou nebýt. Musel být ponížen, dehumanizován, mučen, týrán. Snad neexistovala chvíle, v níž by někdo nemohl umřít, protože se umíralo na všechno, za každých okolností. Docela působivé je, jak se autor mnohokrát potkával se smrtí. Málem byl zastřelen, poslán do Treblinky, málem se oběsil nebo si chtěl podřezat žíly. Několikrát se dostal do kontaktu s lidmi, kteří o jeho existenci nestáli, málem se udusil v hořícím domě, umřel hlady a umrzl, když se skrýval na střeše nebo na půdě beze střechy. Ale přežil to. Zároveň je v téhle knize dost důležitý právě ten dodatek - totiž deník německého učitele, který sloužil u wehrmachtu a který Szpilmanovi pomohl v posledních dnech války, stejně jako mnoha jiným židům, a zemřel v sovětském gulagu po několika letech těžké práce a mučení. A nejvíc do duše promlouvá doslov - 33 prostých faktů, ale také úvah a otazníků. A zajímavé přirovnání k potopě světa...
Miluj bližního svého. Nevěříš, že je to jediná cesta? Podívej, co s lidstvem, národy, jednotlivci udělala válka. Nenávist není cesta, není to řešení. Je to propast. (Asi tolik k tomu, proč jsem sluníčkář.)
Nevím, jak důležitou roli tady hraje hudební nástroj , možná je ten klavír v hlavě pana Wladyslawa, možná ho touha hrát držela při životě. Tady je hlavní téma přežít a vše přebíjí nelidské zlo a tyranie, hrůza a vraždění, které nebylo potrestáno. Takové prožitky nejde smazat a zapomenout. I tak se knížka dobře čte, přes všechnu tu hrůzu je taková jakoby poetická ale silná a hlavně lidská.
Budu hledat dál, nebudu zařazovat do výzvy 2019, bylo by to příliš lehké a podle filmu se řídit nedá, ten je na jiné city.
Cítim něco jako úctu k panu Szpilmanovi. Krásná kniha.
Za začátku jsem moc nadšená nebyla. Szpilman velmi přeskakuje, ale pak jsem se tak začetla, že už mi to vůbec nevadilo. Je to fantastická knížka, která nenechá člověka v klidu. Ať se ze začátku zdá, že dovětky ostatních jsou zbytečné. Tak to je právě to co té knížce dá říz. Doopravdy doporučuji.
Úžasná kniha, jen mě velmi překvapilo, s jakým odstupem a nadhledem dokázal autor vylíčit všechny ty hrůzy války a utrpení Židů, jako by byl jen pozorovatelem a vypravěčem a ne hlavním "hrdinou". Velmi jsem ocenila i přiložený deník Wilma Hosenfelda, který ukázal, že i mezi důstojníky wehrmachtu byli lidé a ne jen fanatičtí šílenci.
Silný a autentický příběh popisující život židů ve válečné Varšavě. Je to příběh člověka, který ztratil vše - kromě touhy žít a víry.... Je to kniha a příběh, na kterou se nezapomíná...
Po přečtení několika knih s podobnou tématikou hodnotím tuto knihu jako decentní a zdrženlivou ale nesmírně čtivou.
Knihu jsem už četla strašně dávno a mohu jen doporučit mám ji ve své knihovně a někdy si ji zase ráda přečtu
Knihu jsem četla už kdysi, ale bohužel pro mě si z ní vybavuju prakticky vše.
Myslím si, že snesu hodně :)) (už jako "malá holka" jsem ulítávala na čtení thrillerů, hororů a doteď miluju černý humor Quentina Tarantina), ale pianista byl i na mě silna káva. A nejhorší na tom všem je, že tohle není žádný vymyšlený příběh, který má za cíl postrašit puberťáky. Tohle je krutá a surová realita o době a místě, kde každé ranní probuzení znamenalo malé vítězství.
Samozřejmě nemůžu dát jinak než plný počet hvězd, ale číst ani vidět bych to znovu zrovna nemusela.
Kniha se mi do ruky dostala až po filmovém zpracování, které jsem viděla několikrát, takže jsem si pod písmenky představovala jednotlivé filmové scény. Je to můj oblíbený válečný příběh, třeba proto, že mimo jiné ukázal, že vše je o lidech, ne o rasách a národnostech...
Jako spousta jiných příběhů z druhé světové války, je i toto svědectví polského pianisty židovského původu, opravdu velmi mrazivé. Nelze se k tomu stavět lhostejně, nelze ten příběh "neprožívat". Emoce mnou cloumaly po celou dobu čtení.
Neviem, či je potrebné knihu komentovať. Snáď len priznám, že bola čítaná cez slzy.
Tuto knihu jsem si vybrala kvůli čtenářské výzvě a musím se přiznat, že se mi do ní ani trochu nechtělo. Dříve mnou tolik oblíbené téma druhé světové války se pro mě stává čím dál méně vyhledávaným. Jsem už opravdu přesycena vším tím utrpením. Naopak si čím dál víc uvědomuji, že je potřeba opravdu užívat a oceňovat dobu, ve které mám to štěstí žít - období míru a velké svobody. Toliko k mým pocitům, které předcházeli četbě. Co se samotné knihy týče, tak tu hodnotím velice kladně, ačkoliv toto hodnocení mi k tak smutnému tématu nesedí. Autor velice surrealisticky a čtivě popisuje dění v Polsku za druhé sv. války. Není to žádné lehké čtení, je v něm spousta bolesti a utrpení. Jako vždy jsem se neubránila myšlenkám, jak je to hrozné, jak nelidsky se k sobě lidé dokážou chovat. Kéž by z nás každá taková připomínka dokázala udělat lepší lidi.