Pianista
Władysław Szpilman
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/384709/bmid_pianista-MRO-384709.jpg
5
1127
1127
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“... celý text
Přidat komentář
Film jsem viděla několikrát, ale knihu jsem četla poprvé a tolik se od filmu neliší. Moc mě bavila.
Autor, úspěšný pianista, přišel v roce 1939 úplně o vše – o rodinu, o práci i o domov. Co mu však naštěstí zůstalo, byl jeho život a on se tak hned v roce 1945 rozhodl sepsat své zážitky z války o tom, jak se mu podařilo přežít.
Tato kniha přináší autentické vzpomínky autora, je psána jednoduše, ale tím, jak je psána brzy po skončení války, je hodně osobní, o pocitech, o tom, co prožil, co se mu honilo hlavou,…
Ač to jsou stále stejné hrůzy, tím, že se na ně podíváme očima někoho jiného a navíc někoho, kdo si jimi skutečně prošel, přináší nám nový pohled, třeba na varšavské ghetto.
V knize najdeme i fotografie, jak ze života pan Szpilmana, tak i ze stejnojmenného filmu. Na konci knihy najdete i úryvky z deníku německého vojáka, který byl výjimkou mezi nacisti a snažil se pomáhat, pokud mohl.
Určitě další zajímavá životopisná kniha z nelehkého období naší historie.
Nádherně napsaná, smutná, těžká kniha. Husí kůže.
Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.
Doporučujeme přečíst.
Čteno v angličtině. A i v tomto jazyce, co není mou mateřštinou, je to neopakovatelný zážitek. Sama vím, jak je těžké přežít a nevzdávat se.
Něco takového z dob okupace jsem asi ještě nečetla. Tolik osobitosti a přitom věcnosti asi žádný jiný autor do svého vyprávění o holocaustu nezahrnul. Rozbory mluví o tom, že důvodem je brzké vydání knížky bezprostředně po konci války. W. S. byl tedy ještě v transu, ale vzpomínky byly detailní a autentické.
Ačkoli jsem slyšela a četla snad o všech zvěrstvech holocaustu, tohle na mě působilo dost odlišně a budilo to ve mně silné pocity.
Je neskutečné, co mohlo být provedeno s tak velkým městem, jaká fatálnost. O osudu Varšavy v 2.světové válce jsem četla poprvé. A druhak, je k neuvěření, jaká série kliček autora potkala, aby mohl přežít. Kdyby to nebylo podle skutečnosti, řeknu, že to je přitažené za vlasy.
Skutočný príbeh slávneho poľského klaviristu, napísaný bezprostredne po vojne. Autentické, nerobil zo seba hrdinu, priznáva, že mal hlavne veľa šťastia, vďaka ktorému tie útrapy prežil.
Veľmi oceňujem dodatok, zápisky nemeckého kapitána, ktorý na konci vojny pomohol Szpilmanovi prežiť. Aspoň malý náhľad do hlavy Nemca, ktorý nebol stotožnený s režimom v čase 2. svetovej vojny. S režimom, v ktorom ale dosiahol hodnosť kapitána.
Ťažké časy, veľmi ťažké.
Nesúdim radšej nikoho. Vojna odhalí každého úplne donaha. Vytiahne z človeka všetky ukryté svinstvá, ale aj hrdinstvo. V každom človeku sa asi odohrá vnútorný súboj so samým sebou.
Už je to hodně dlouho, co jsem viděla Polanského skvělý film, přesto některé scény nešly z hlavy vymazat.
Kniha Wladyslawa Szpilmana je jednoduchý sled vzpomínek na válečná léta ve Varšavě, žádný spisovatelský majstštik, ale přesto, anebo spíš právě proto, jde o neuvěřitelně silný zážitek. Holocaust a zlo v plné síle a syrovosti, bez jakýchkoli kudrlinek a autocenzury, proto paradoxně to mohlo být po válce pro všechny strany nepříjemné čtení.
A tak mě napadá, kdyby tohle četl někdo před válkou, třeba takový Karel Čapek, který proti nástupu zla ve třicátých letech perem tak bojoval, co by tomu řekl? Podle mě něco ve smyslu, to je ale šílená absurdita, to je ale přehnané, člověk přece není v jádru tak špatný, aby se toto ve skutečnosti mohlo stát...
Mně to napadalo při četbě taky, a to už o holocaustu víme opravdu skoro všechno, a stejně jsem si při četbě říkala, tak absurdní, tak neskutečné..., ale ono to tak opravdu bylo.
*
„To je hanba, která padne na nás všechny!“ skoro křičel. „Necháme se vést na smrt jako stádo ovcí! Kdyby se nás půl milionu vrhlo na Němce, ghetto bychom rozbili. Nebo bychom aspoň zahynuli tak, abychom se nestali ostudnou skvrnou ve světových dějinách.“
Otec ho poslouchal. Trochu nesměle, trochu s dobráckým úsměvem mírně pokrčil rameny a poznamenal:
„A jak víte, že nás všechny pošlou na smrt?“
Zubař spráskl ruce.
„Samozřejmě, že to nevím! Jak bych to mohl vědět? To by nám to měli prozradit? Ale jsem na devadesát procent přesvědčen, že nás všechny chtějí oddělat.“
Otec se znovu usmál, jako by po jeho odpovědi získal ještě větší sebejistotu.
„Podívejte se,“ ukázal širokým gestem na dav na Umschlagplatzu, „nejsme žádní hrdinové. Jsme jen obyčejní lidé, a proto dáváme přednost desetiprocentní šanci, že zůstaneme naživu.“
------------
Může se někdo divit, že po nepřenosné zkušenosti holocaustu už židé nechtějí jít na smrt jako ovce?
Jde opravdu o velmi silný příběh. Otřesné svědectví o obrovském utrpení a strádání Židů ve varšavském ghettu viděné očima talentovaného pianisty Wladyslawa Szpilmana. Ten nakonec celou válku přežil také proto, že mu pomohl jeden z německých důstojníků. Viděl jsem i výborný film, který podle románu natočil proslulý režisér Roman Polański. Knížku mohu určitě doporučit, i když se rozhodně nejedná o jednoduchou četbu.
Toto bylo těžké čtení. Přiznám se, že jsem ji četla do čtyř do rána. Já jsem prostě musela, nešlo mi totiž usnout. Pořád jsem měla před očima ta zvěrstva a kdykoliv jsem se rozhodla spát, tak mi to vyskočilo na mysl a sevřela mne až úzkost. A četla jsem dál hnána pocitem, že přece už to horší být nemůže ...
Nejhorší byl ten kratičký úryvek - když vtrhli do porodnice a ... ne, to se nedá. V té chvíli si říkám, že to nejde odpustit. Těch zvěrstev bylo tolik. Zároveň cítím z autora úplnou absenci myšlenek na pomstu nebo zášť ... což třeba nám se zdá až divné, ale ono to tak je. Přežil několikrát doslova zázrakem. A v neposlední řadě mu nejvíce pomohl důstojník wehrmachtu ... takže ne, nebyli všichni stejní.
Ach jo ... knize dávám plný počet. Ale nedám si ji do šuplíku "doporučuji", protože toto je opravdu těžké téma a i já si v sobě nesu ze čtení této knihy jakýsi "otřes". :-(
Příběh ve filmu je opravdu silný a kniha se svými detaily ukáže ještě o něco víc. I přes to všechno špatné, co se v té době odehrálo je hezké, že jsou i příběhy v celku s dobrým koncem. Komu se líbil film, tak určitě knihou nepohrdne.
Další otřesné svědectví o životě a strádání za války, tentokrát v okupované Varšavě. Knihu bych zařadila do povinné četby, aby se nezapomínalo. Nevím proč, ale v tomto případě, pro mě byla filmová verze mnohem dojemnější.
Po druhém shlédnutí filmu jsem si řekla, že si přečtu i knihu. Knižní podoba bývá vždy lepší než film. V tomto případě nevím, zda je kniha lepší. Spíše syrovější, mnohem drsnější. Utrpení Židů narůstalo do neskutečných rozměrů. Kniha odkrývá více myšlenek Wladka, jejich vývoj od napadení Polska přes osamocení a hladovění až do osvobození. Často jsem mohla číst dál pouze díky tomu, že jsem věděla , že on přežije. Bylo to neuvěřitelné. Velká vnitřní síla, několikrát i nečekané štěstí nebo náhoda. A zároveň ztráta všech členů rodiny, na které mu tolik záleželo a s níž se ani nestihl rozloučit. Překonat to všechno, ten strach a napětí , hlad a osamocení, mohl jen člověk hodně duševně silný. I jemu však párkrát smrt připadala jako jediné možné řešení.
Je to obdivuhodné. Silné. Tato historie se nesmí nikdy opakovat. Agresorům je třeba vždy čelit. V každé době.
Životopisný příběh klavíristy během okupace Varšavy za 2.světové války. Je to svědectví,kdy byli Židé deportováni do koncentračních táborů a život jednoho skrývajícího Žida, který přežil díky pomoci jak svých varšavských přátel a i německého důstojníka.
Ačkoliv jsem knihu přečetla skoro na jeden zátah, vím, že si ji už znovu nepřečtu. Střídavě jsem plakala, dělalo se mi špatně, dostávala záchvaty paniky při pomyšlení na mou malou dceru a na to, že se to skutečně dělo. Úžasná i úděsná kniha zároveň. Snad se to nikdy nebude opkovat.
Naprosto úžasná kniha o vůli žít a přežít v naprosto šílené době, kdy Vám osud hází klacky pod nohy a přijdete o všechny své blízké. Tuto knihu by si měli přečíst všichni, kdo tíhnou k jakémukoliv typu totality. Jedny z nejlepších vzpomínek na dobu 2. světové války.
Úžasná kniha. Příběhů na podobné téma už jsem pár četla, tento patří určitě k lepším. Smutné vyprávění, pro mě stále nepochopitelné, jaká zvěrstva se tehdy opravdu udála... Doporučuji všem, na doporučení okolí se nejspíš podívám i na filmovou verzi.
Psychicky náročná četba, a proto mi možná nešlo si příběh snadno odvíjet v hlavě. Oproti tomu bylo za mě filmové zpracování mnohem dojemnější.
SKUTEČNÝ PŘÍBĚH.
Číst o válce a jejích hrůzách v dnešní době, za současné situace na Ukrajině, je opravdu něco, co bych si nikdy nepomyslela, že se stane.
Pořád si díky těmto knihám připomínáme děsivé, kruté a nepředstavitelné události. Smrt, chudobu, hlad, zimu, nemoci a přesto, že nelze zapomenout, lze bohužel stále fanatizovat a dezinformovat celé národy.
Tato kniha je vyprávěním o životě pana Szpilmana. O životě za války. O ukrývání, hledání jidla,strachu, ztrátě.
Je to svědectví přeživšího...
Děti byly zavražděny oblíbenou německou metodou: Němci je chytili za nohy a s rozmachem jim rozbili hlavu o zeď.
Nabídl mi, abych hrál v kasinu německého Vernichtungskommanda, kde se večer pánové z gestapa a SS, znavení celodenním vražděním Židů, snažili rozptýlit. Přitom byli obsluhováni lidmi, které měli dříve nebo později také zavraždit.
Takovou nabídku jsem samozřejmě přijmout nechtěl.
KRUTÉ... ANO :-(
Ale člověk nemůže zavírat oči, musí čelit pravdě.
Člověk těžko volí slova, minimálně chci napsat, že je obdivuhodné, že tam ani po tom všem co prožil, není žádná nenávist..
Příběh je zajímavý, protože pravdivý, ale jde strašně moc poznat, že Szpilman není spisovatel, a to mě rušilo, že kniha, ač velmi osobní, vyznívá tak odtažitě a bez emocí.