Pianista
Władysław Szpilman
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/384709/bmid_pianista-MRO-384709.jpg
5
1127
1127
Knihu Smrt města (Śmierć miasta,1946, č. 2003 pod názvem Pianista) nepsal autor ani tak pro čtenáře jako spíše pro sebe. Pomohla mu vyrovnat se s šokujícími událostmi, které během holocaustu zažil; vyčistil si díky ní hlavu i srdce a dokázal pak začít znovu. O svých válečných zážitcích totiž téměř vůbec nemluvil. Začátkem šedesátých let se některá nakladatelství pokoušela zpřístupnit tuto knihu dalším generacím čtenářů, ale vyšla až po více než padesáti letech v Německu, a v roce 2000 v Polsku. Ve Velké Británii a v USA byl román vyhlášen nejlepší knihou roku 1999 a v roce 2002 byl označen za nejlepší knihu roku i francouzským literárním časopisem Lire. Byl přeložen do mnoha dalších jazyků. V Čechách zatím vyšel jen jednou, a to v roce 2003. Filmová adaptace Romana Polańského z roku 2002 je nepochybně jedním z nejdůležitějších válečných snímků všech dob, protože přímo reálně rekonstruuje klima a kolorit doby a vypovídá o historické pravdě díky své jedinečné nestrannosti. Získala tři Oscary, Zlatou palmu v Cannes, deset polských Orlů a další významná ocenění. Jak řekl Adrien Brody při slavnostním přebírání Oscarů: „Tento příběh je varováním, ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války. A tak si přeji a doufám, že dnes i v budoucnosti tato kniha bude nadále významným příspěvkem k míru.“... celý text
Přidat komentář
Jako první jsem videla film, ale kniha je proste takova "chladna a zaroven dechberouci".... na druhou stranu A. Brody to zahral tak uzasne, ze ta jedna hvezdicka u filmu je jasna.
Nejdříve jsem si také říkala, že film byl lepší než kniha. Ale v průběhu četby mi došlo, že to není pravda a že to nelze srovnávat. Kniha pro mě byla vlastně ještě tragičtější. Zvláštní lehký autorův odstup ve mně hrůzu umocňoval. To postupné zbavováni lidské důstojnosti až z lidí, kteří si žili své životy, měli majetek, postavení, někým a něčím byli, měli vztahy, rodiny, milovali a byli milování a někdo z nich jen tak udělal ubohé, vyhladovělé trosky bez domova, všechno jim vzal a pak i život jen tak, pro nic a za nic. Jak se proboha tohle dá přežít?
Pane Szpilmane, máte můj velký obdiv, že jste to dokázal a že jste uměl žít dál.
Už som predtým videl film,tak som nebol až tak ničím prekvapený. Knihu som čítal kvôli výzve
Neuvěřitelný příběh o touze žít, o velkém štěstí a o lidském SS manovi bez nějž by ta kniha vlastně ani nevznikla.
Pamatuji si když jsem poprvé viděla pianistu na výjezdu ze školou a k smrti se mi ten film vlekl, dnes už nespočítám kolikrát jsem ho viděla a nestydím se ;)
Je treba si tyto lidi, tyto činy i tato místa připomínat, aby lidé nezapomněli, co všechno může člověk udělat člověku.
Výjimečně, ač nerada,musím připustit, že film byl poutavější než kniha. Ale to se dá v tomto případě pochopit. Autor nebyl spisovatel. Líbilo se mi,jak popisoval co se děje. Zajímavý styl, jakoby bez zájmu ,bez emocí- i kdyz to psal ,když to měl ještě v živé paměti...
Tématem náročná kniha, není to žádná oddechovka ...o to víc, že je to příběh vyprávěný na základě skutečných událostí, na čtení také není jednoduchá... v první polovině knihy vlastně úplně absentují dialogy, jde o souvislé vyprávění polského židovského pianisty Wladyslawa Szpilmana...tento člověk přežil neuvěřitelné věci, měl několikrát veliké osudové štěstí.... knize dávají další rozměr zápisky z deníku nacisty kapitána Wilma Hosenfelda, který byl civilním zaměstnáním učitel, byl citlivý a těžce snášel zrůdnosti, které se tehdy děly a dost významně se zasloužil o to, že Wladek během války nezemřel hlady, v podstatě mu zachránil život a nejen jemu..... " už není žádná čest být německým důstojníkem, už není možné se toho všeho dál účastnit, nemohu tomu uvěřit"... kniha byla poprvé publikována hned po válce roku 1946 pod názvem Smrt města, poté však byla vlivem polských stalinistů stažena a od té doby publikována nebyla.... nebylo v jejich zájmu ukazovat, že i mezi nacisty se našli slušní lidé, kteří se snažili v rámci svých možností pomoci a které trápilo špatné svědomí, kam až to všechno dospělo....nikdy není nic úplně černobílé.... smutná kniha ...
Masakr, drsný, surový a závěr mě dostal...
Holt na obou stranách jsou vždy hodní lidé i zlí, nesejde na národnosti...
Strhujici pribeh, ktery jsem precetla jednim dechem. Autor vse lici tak, jak se mu to vybavuje ve vzpominkach - nenasilne, bez premiry velkych vzletnych slov a emoci - a presto nebo prave proto ctenare upouta. Na to ze neni spisovatelem je kniha dle meho nazoru pojata dobre i z literarniho hlediska.
Literaturu z tohoto období/tímto tématem čtu jen pomálu, ale ze se jedná o nejsurovější dílo, které jsem četla. A to nejen díky brzkému napsání hned po válce, ale zároveň i snahou se vyrovnat tím, čím si autor prošel. Napsat svůj příběh, vytěsnit, ale nezapomenout – předat svůj příběh nejen světu přítomnému, ale i další generaci.
Doporučuji k přečtení.
Emocemi nabitá, čtivá, neuvěřitelná, dobře propracovaná, bez hluchých míst, prostě dokonalá.
bol poľský žid a bol pianista a prežil druhú svetovú vojnu, niečo mi ale na tej knihe chýbalo, alebo vadilo , neviem, asi mi ju niekto vopred vychválil a ja som sa nechytila
Dávám tři. Příběh je to silný, ale tak nějak mimo moji komfortní zónu. Ne že bych se nezajímala o dění v době války. Řekla bych dokonce, že jsem v tom nadprůměrná. Nejspíš byla chyba, že jsem dříve viděla film.
Přestože se jedná o vcelku krátkou knížku, není to typ díla, které byste mohli přelouskat třeba za dva dny. Normálně čtu docela rychle, ale tady jsem si kapitoly musela vyloženě dávkovat, jinak by mě asi brzo kleplo, no, a...
A nechápu to. Mám to celý za sebou, každý odstavec a každou větu. A nechápu to. Nechápu, že se něco takovýho vůbec dělo. Nechápu, že to někdo vůbec kdy dovolil a že to někomu vůbec kdy prošlo. Nechápu, že to byla realita, která se odehrála ještě ne před tak dávnou dobou. Prostě to nechápu. Nechápu nic. Válečné knížky mě baví, zvlášť ty z období 2. světové, ale asi jsem ještě nečetla knihu podobně naturalistickýho rázu, kdy jsem tajila dech co uběhla další stránka, podanou tak přímým, odosobnělým způsobem, až vás z toho mrazí. Viděla jsem i spousty válečných filmů a nepamatuju se, že by mě nějaký z nich tak sebral.
Tohle téma do vás cpe kde kdo a to kdekoliv a kdykoliv. Ve škole, doma, ve zprávách. Známe to všichni už skoro nazpaměť a já si stejně nedokážu představit, že se něco takovýho skutečně dělo. Čtu si o tom a stejně to před očima nevidím, protože moje chápaní světa jde asi úplně mimo tyhle hrůzy.
Velmi silný příběh o židech, ghettu a lidech kteří přežili válku. Samozřejmě hodně emotivní, jen pro citlivé jedince. Dala bych do povinné četby.
Jeden ze silných příběhů Židů, kteří nebyli v KT, také hodně trpěli a přežili. A můj obdiv patří Němci, který pomáhal a zůstal na svých mravních hodnotách a nestal se součástí stáda.
Nebylo to špatné, ale po filmu jsem čekal něco víc. Knih o holokaustu je mnoho a uspět v této konkurenci není lehké. Tato má jeden prim. Byla jedna z prvních...
Nevelká rozsahem, ale silná obsahem. Bez velikých a emotivních slov o to víc burcuje.
Moje německá polovina je zároveň vděčná za zveřejnění deníku Wilma Hosenfelda. Stejně jako komentář Wolfa Biermanna dává hodně námětů k přemýšlení.
Doporučuji
Z tohoto období jsem přečetla už spousty knih, ale každá je svým způsobem jiná, a vyvolává ve mě spoustu pocitů. Tato nebyla výjimkou. Příběh Władysława mě hluboce dojal, a nesmírně ho obdivuju, protože navzdory všem těm hrůzám, obrovskému strachu o sebe i o své blízké, si dokázal zachovat zdravý rozum. V příběhu je navíc krásně vidět, že ne všichni nacisté byli nacisty dobrovolně, a věřili v to, za co bojovali.
Szpilman píše téměř dokumentaristickým stylem, s jakýmsi odstupem, a právě tato "odosobněnost" je na knize velmi zajímavá, i když na druhou stranu postrádá emoci, která by vše ještě umocnila. A ryze ze čtenářského hlediska - maličko snižuje čtivost. Za přečtení Pianista nicméně rozhodně stojí!
Už film ve mně zanechal stopu, kniha také nezklamala.