Pianistka

23.03.2024

Ctižádostivá, emocionálně plochá matka se zhoubnou schopností manipulace, intrikaření a vydírání a dcera, která vše nasává už s mateřským mlékem. Obraz jejího nejhlubšího intimního soukromí je pokřivený vlivem absence pozvolného dozrávání a poznávání lidských vztahů. Eriko, si nebezpečná pro své okolí.
Celé to výbušné soužití je popsáno s nadhledem až vědeckou strohostí.

06.08.2023

jediné zvrhlé na tomto příběhu je to, že to není fikce

Eričino neadaptivní chování, obsedantní myšlenky, fyzické i psychické sebepoškozování a deviantní sexuální představy a touhy jsou přímým následkem šikany a manipulace její psychopatické afektivní matky, román je brilantní psychologická studie 3 krajních charakterů

19.01.2023

Vlastně nechápu, jak se někdo mohl snažit tuhle knihu natočit. Příběh Pianistky je sice šokující a kontroverzní, a proto lákavý. (Sexuálně deprivovaná žena, která žije s matkou důchodového věku, má sadomasochistické touhy a sklon k sebepoškozování, prožívá podivný vztah s mladším žákem.) Jenže tahle kniha stojí na tom, jak ji vypravěč/vypravěčka podává. Je to postaveno na ironických a sarkastických komentářích, které na půdorysu tohoto vyšinutého vztahu glosují i tradiční vztahy. To se fakt musí číst. Nestačí číst si o tom, nebo to vidět. Doporučuju všema deseti.

Juj, tak tohle bylo poněkud trápení, a to jsem se do knihy pouštěla s takovou vervou a takovým nadšením. Bohužel jsem ale knihu nakonec odložila nedočtenou. A teda hodně mne to mrzí, protože od téhle knihy jsem si slibovala mnoho.
Obsahově to je dost hutné a z těch cca 80 stran, co jsem zvládla, na mne vykukoval toxický vztah matky a dcery. Co se týká dcery Eriky a jejího mileneckého vztahu, k tomu už jsem se dostat nedokázala, tak tam nevím. Nicméně ten vztah matka/dcera je v tom začátku vyobrazen teda dost drsně, silně, že mi z toho nebylo psychicky dobře. Ale předpokládám, že to byl autorčin záměr - a to se jí povedlo dost dobře. A přesně ty mezilidské vztahy a jejich vyobrazení mne na téhle knize tolik lákaly.
Co mne bohužel zradilo, byl ten styl psaní, který mi prostě vůbec neseděl. Na mne to bylo moc kostrbaté, nedokázala jsem se do čtení vůbec ponořit, musela jsem některé věty číst opakovaně, abych se přes ně dostala. Ztrácela jsem nit. Obecně mi nevadí náročné texty, ale takovéto trhané čtení, kdy jsem se každou chvilku musela vracet zpět, mi prostě vůbec nevyhovovalo. Nakonec jsem se přistihla, že přeskakuju řádky a že mne to čtení vlastně nic nedává. Po 80 stranách jsem tedy odložila a hvězdičkově nehodnotím.

02.12.2022

"Kdybys nebyla obětí, nemohla by ses jí stát!" (str. 242) Jelineková řeže žiletkou svých vět do (na první pohled zvrácených) mezilidských vztahů, v nichž je důležitá moc. Přehání?
Jenže není vztah Eriky a její matky jen hyperbolicky zbytněnou podobou "opičí lásky", kterou si podmaňují mnozí rodiče své děti? Nejsou skrývaná Eričina přání odrazem podivné potřeby být ovládán a neúcty sama k sobě, těch, kteří pokud mohou, šikanují jiné? I Walterovo chování je z tohoto ranku. Je zároveň chtivý a zároveň zoufalý, a to v něm vyvolává krutost. Všichni (a tak trochu paradoxně i jejich nelítostná kritička Jelineková) "zastupují nevědoucí většinu, která má ovšem nadbytek jen v jednom: v bojovnosti. Když je třeba, pustí se do každého." (str. 22)

07.11.2022

Jak u knížek se většinou dokážu rozhodnout, jestli se mi líbí nebo nelíbí, tady se mi to nepodařilo. Jednou zase věc, kde pochopím jakékoli hodnocení.
Měla bych chuť s hlavními postavami zatřást, aby se probudili, ale kam? No "normálního" světa? Možná by je to zabilo. Mají ten svůj, kam moje představivost nesahá. Nechápu je, ale ani nemůžu odsoudit.
Kniha je psaná dost zajímavým stylem, a tím, že není ani tak dlouhá, jsem ji zhltla celkem rychle.
Nemyslím, že by to byl takový propadák, jak vypovídá hodnocení, ale sama jsem tomu teda taky bodů nepřidala :D

27.09.2022

Ťažko som bojovala s touto knihou, štýl písania náročný, musela som pri čítaní zastavovať a neraz sa aj vrátiť v čítaní. Čítanie si vyžaduje maximálnu sústredenosť. A obsahovo? Dosť silné. Aj mi Eriky bolo ľúto....

14.07.2022

Velmi silné, sarkastické. Tato kniha určitě lepší k četbě, asi se poslouchat nedá jak hodně recenzentů hodnotí, musel jsem se v textu zastavovat, vracet, obsah chvilku vstřebávat. Navíc k poslechu možná i velmi intimní svým až pornografickým obsahem. Přesně odpozorované a popsané skryté touhy, které nás ovládají a ubližují. Překlad skvělý.

Po dvou dnech jsem se dostala na stranu 38 a s knihou končím. To se nedá číst...Já vydržím hodně, ale toto ne!!!

25.04.2022

Moje učitelka klavíru byla podle přesně taková, jako postava v knize téhle autorky. Asi i proto jsem si četbu tak užívala.

23.04.2022

Kniha se mi líbila, jen se četla obtížně a četla jsem jí trochu déle, než jiné knihy, ale to neznamená nic špatného, prostě to je příběh, u kterého musíte vnímat každé slovo a přemýšlet o všem nevysloveném.
Nejvíce se mi líbí, a vystihují i moje rozpoložení z knihy, komentáře MirekTrubak, Axmannova a TipsyChipsy.

03.03.2022

Tak tato kniha, byla svým obsahem nekompromisní a ostrá jako ty nejtenčí žiletky. Rozhodně to není čtení pro každého. Pokud by přeci jen u někoho převládla zvědavost a chtěl se o tomto depresivním, zvráceném díle, dozvědět víc, doporučila bych mu film. Tam hlavní postavu ztvárnila francouzská herečka Isabelle Huppertová. A ztvárnila, zahrála jí na výbornou.
Chvílemi opravdu nelehké čtení o vyšinutém vztahu matky a dcery. Jejich konflikty i beznadějnosti, která se do nitra člověka může zarýt velmi hluboko... Do toho se prolíná i společností zakazovaný a neuznávaný milenecký vztah, učitelka - žák. A ani tento vztah, nemá v sobě prvky normálnosti...
Přesto všechno mi kniha za přečtení stála. Autorku respektuji za její odvahu, napsat něco takového, bez ohledu na to, co si o ní společnost bude myslet. Zda jí za tento literární počin pochválí, nebo příkře odsoudí!?

Poslechnuto též na Vltavě. Děkuji ČR za tuto příležitost. Rozšířila jsem si obzory. Přednes herců se mi moc líbil i hudební doprovod. Je to opravdu zajímavá psychosonda, velká touha po lásce, chtíč, rozpolcenost, sexuální zkušenost.

18.11.2021

Taky jsem využila četbu na pokračování Českého rozhlasu. Jsem z knížky spíš na rozpacích. Panoptikum svérázných bizardních postaviček provází beznaděj, nenávist i láska, ctižádost, narušené vztahy... zvrácené touhy...

16.11.2021

Slyšeno jako audiokniha na ČRo. Oproti filmu slabší zážitek, hlasy herců nevykouzlí hutnost a intenzitu, ale i studenou prázdnotu, kterou v sobě má tvář Isabelle Huppert. Jazykově se také nejedná o skvost, který bych od renomované nobelistky očekával.

14.11.2021

Mě si kniha nezískala. Cítím z toho labilitu, neupřímnost, touhu šokovat za každou cenu, nevěrohodnost. Volání o pozornost.

12.11.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu, ale nějak mi nesedlo, podobně jako mi nesedl styl knih Petry Hůlové (Umělohmotný třípokoj a Macocha). Celou dobu děje gradace, ale ten konec mi přišel takový divný, useknutý, nedokončený.

12.11.2021

Ne, já fakt nejsem takovej úchyl, abych čet takovýhle knihy :) Ale když už byla četba na ČRo, proč to nezkusit. Na tomhle díle se mi líbí ten styl, ta zvláštní popisnost, opisování přímé řeči. Má to takovou mrazivou přitažlivost. To jsem řek moc hezky. Psychologie hlavní postavy velmi promyšlená a vlastně zcela logická. To jednání se nakonec dá pochopit. Mít takovou matku... taky bych nebyl normální.

10.11.2021

Pro mě bylo nejzajímavější sledovat jazyk, kterým mi paní Jelinek představuje tyhle dvě nešťastné postavy a jejich svět. Bylo to zvláštní: být dvěma lidem tělesně blízko způsobem, který mi byl až nepříjemný (někdy dokonce velmi nepříjemný) a zároveň být do jejich intimity uváděn způsobem, který často připomínal stroze vědecký jazyk nezaujatého badatele. Jako by paní Jelinek byla výzkumnice, která bez emocí – kladných ani záporných – sleduje pod mikroskopem exempláře hmyzu, neobvykle do sebe zaseklé, proti sobě bojující, ale zároveň bezmocně se kroutící a ve svém bídném stavu zejména sobě ubližující.
Já jsem podobný odstup zaujmout nedokázal. A tak jsem střídavě cítil odpor a štítivost (jak si můžou lidi dělat tohle?!), hněv (jak můžou takhle nepečovat o své bytí, ten nejcennější dar?!), soucit (vždyť je to musí tak strašně bolet!!) a také úlevu a vděk, že od podobných věci je můj vlastní život ušetřen.

Najít hlavní příčinu trápení Eriky a Waltera není složitý úkol, zdá se mi. (Není to sexuální perverze, ta je důsledkem Eričiných problémů, ne příčinou.) Je to jejich představa o lásce, která je zvrácená. Přesněji: odvrácená. Odvrácená od toho, co by láska měla být: dobrovolné darování toho nejcennějšího ze sebe. Jenže oni tak nepřemýšlejí, ani jeden z nich. Jako vzdělanci jistě znají Kantovo tvrzení, že „být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek“, ale ignorují ho. Netouží se dávat, ale touží brát, vítězit, dominovat. Nežijí s druhým ani pro druhého, ale toho druhého používají nebo se pokouší používat – a tím popírají své vlastní lidství.
Ubližování druhému totiž není možné oddělit od ubližování sobě. Tak rád bych jim připomněl slova teologa Michela Quista o tom, že „zlo, které v tobě krouží nebo z tebe vychází, zraňuje víc tebe, než ty druhé“, jenže oni by vůbec nechápali, co jim to vykládám...