Piranesi
Susanna Clarke
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441525/bmid_piranesi-sVY-441525.jpg
4
411
411
Piranesi vždycky žil v Domě. Ten má stovky, ne-li tisíce místností a chodeb, v nichž je uvězněný oceán. Vodní labyrint. Piranesi se čas od času vídá se svým přítelem, Tím Druhým, jenž Piranesiho potřebuje pro vědecký výzkum Velkých a Tajných Vědomostí. Piranesi si své poznatky zaznamenává do deníku. Pak se začnou objevovat vzkazy; ne vše je takové, jak se zdá. A když vyjdou na světlo důkazy o existenci dalšího člověka a možná i jiného světa mimo zdi Domu, Piranesi začne rozplétat pavučinu lží – i když je pravda všechno, jen ne příjemná. Piranesi je hlavní postava románu. Giovanni Battista Piranesi byl italský malíř z osmnáctého století, který proslul cyklem čtrnácti leptů Smyšlené představy žalářů. Svět Labyrintu a Piranesiho kresby mají hodně společného.... celý text
Přidat komentář
Nejlepší je o téhle knize vědět opravdu jen to, co je v anotaci. Autorka tu znovu (ostatně jako ve Strangeovi a Norellovi) rozehrává takový poklidný balet slov a "všední" magie. Skvělé popisy prostředí i propracovanost hlavní postavy a do toho drobné střípky něčeho, co by člověk spíš očekával ve sci-fi. Za mě jen jediná výtka - bylo to moc krátké!!
Kniha o které jsem nevěděla nic jen to, že ji všichni chválí…
A první dvě části jsem si říkala: “Co to má jako bejt?”
Nevzdala jsem to, protože divnoknihy mám ráda. Nicméně opravdu bavit mě to začalo až ve třetí části.
Takže doporučuju si o knize nic nezjišťovat, dát tomu chvilku a nevzdat to hned na začátku, mohli byste přijít o skvělý příběh.
Líbilo se mi to, obzvlášť propracovaná postava Piranesiho, ta stála fakt za to. Hlavní pointa taky skvělá, i když jsem čekala možná ještě trochu něco navíc, nějakou tu třešničkou na dort a ta za mě nepřišla. Ale i tak jsem si to moc užila.
Jo a musím vyzdvihnout audioverzi, interpretace Jaroslava Plesla byla totiž vynikající!
(SPOILER)
Styl, jakým je kniha psaná, je zpočátku popisný, na oko vědecký, což bylo pro mě trochu překvapení. Jak již bylo psáno v komentářích dříve, je to nejspíš důvod, proč se děj rozjíždí trochu pomaleji. Osobně jsem měla i problém se zorientovat v novém světě, který je na stránkách představován, následná gradace děje mě ale plně vtáhla do čtení a já pak knihu nemohla ani na chvíli odložit. Je to jeden z těch příběhů, který chcete co nejdříve dočíst, abyste se dozvěděli zápletku, ale zároveň jej nechcete dočíst, ale naopak setrvat v něm co nejdéle, vychutnávat si atmosféru, přemýšlet nad ním.
Našla jsem v něm několik nesrovnalostí, například jak je možné, že Ten druhý nepátral po tom, kam se poděla Piranesiho taška s deníky, ale to jsou jen maličké detaily, které nijak nenarušují četbu.
(SPOILER) 36/2021 Není snadné se do knihy začíst, prvních 50 nebo skoro až 70 stran je skoro až utrpení, protože jde jen o nekonečné intro a děj zde takřka chybí. Čtenářova námaha je pak naštěstí vykoupena fantastickým příběhem, který se následně rozvine ve zbytku knihy. Fantastický, fantazijní, fantaskní, na pomezí reality, snu, sci-fi a fantasy. Skoro až detektivní skládačka pracující s motivem ztráty paměti a nespolehlivého vypravěče (nelze nevzpomenout na film Memento), která je nicméně čtenářsky vděčná a hezky se uzavírá. Překvapení roku.
Podivnější než podivné, laskavé i znepokojující, pomale rychlé, rozsáhle minimalistické... Moc zajímavá knížka, u které si pořád ještě nejsem jistý, jestli si ji vykládám správně, a jestli ji vůbec lze interpretovat jen jedním způsobem.
Celé to na mě působí jako přepis snu jedné noci, kde události dávají smysl, dokud se neprobudíte - a až se probudíte, zjistíte, že si nepamatujete všechno a snažíte se poskládat celý sen jen ze střípků. Chvílemi jsem měl pocit, že čtu koktejl Malého prince (čistota hlavního protagonisty), Foucaltova kyvadla (mystika) a Morelova vynálezu (naléhavě snový způsob vyprávění). Postupně mi bylo čím dál víc líto vypravěče a přál jsem si, aby ho někdo zachránil, ale po dočtení mi připadá, že to MY potřebujeme zachránit... Mistrovské dílo...
Obrazy výtvarníka Piranesiho mi nejsou neznámé (doporučuji vyhledat před čtením), a ostatně díky názvu mě knížka zaujala. Strange&Norrella jsem kdysi četla, ale co si z té mnohem obsáhlejší knížky pamatuji, jsou právě ty kousky, které připomínají scény z Piranesiho. Dokážu si představit, proč přesně tato knížka mnoha lidem nesedne, ostatně minimalismus (prostředí a postav) není pro každého. Zajímavý přístup k tématu ztráty paměti. Myslím, že Piranesi je důstojným zástupcem směru New weird, lepším, než mnoho těch, které tam oficiálně patří, asi protože se autorka vyhýbá potřebě šokovat násilím nebo sexuálními scénami.
Poznámka na konec: Není důležité si vytvářet mentální mapu toho Domu a pamatovat si, kde co je - stačí, že se tam vyzná protagonista samotný, a vám stačí vědět, že to má tři patra, a vypadá to zvrchu jako ohromný rozpadající se blok s mnoha čtvercovitými dvorky. Tohle mi zase připomíná berlínské Mietskasernen, jen mnohem rozsáhlejší.
Bohužiaľ som knižku nedočítala. Skončila som cca v polovici a ďalej už nemôžem. Asi pôjdem proti prúdu, ale mňa ten príbeh vôbec nezaujal. Uznávam, že jazyk je výnimočný, bohužiaľ to asi nebolo nič pre mňa.
Další knižní počin od autorky, jejíž prvotina se mi velmi líbila. Piranesi je nevšední příběh, taková jednohubka, která začíná v Síních se Sochami a velmi brzy rozvíjí svůj děj takovým způsobem, že čtenář chce víc a víc. Za mě skvělé, krásně psané.
Tolik obsahu v tak úzké knížce, až jde z toho hlava kolem.
Je těžké něco k tomu napsat, protože mi jakýkoli opis děje, či připomínky k příběhu, mi připadají jako sprostý spoiler, který by sebral možnost tomu, jenž je touto knihou nepolíben, užít si toho, jak prapodivně krásná tahle kniha je (krásná, i když s lehkým závanem něčeho, co není po chuti a to je naprosto v pořádku).
Je to skvělý mnohovrstvý příběh, který je zvláštní už svou podstatou, tak i formou vyprávění.
Jelikož MILUJU magický realismus, byla to pro mě trefa do černého.
Tahle recenze bude kratší. A to z toho důvodu, že tenhle příběh se těžko popisuje, a nelze o tom moc říct, aby to nezkazilo zážitek ostatním. A že to zážitek byl!
Styl psaní je nádherný, obsahuje krásné popisy. Ze začátku sledujeme popis labyrintu z pohledu hlavní postavy. Je to napsáno tak jako poeticky, přirovnává bych to k podobnému stylu jako má Noční cirkus nebo Snílek.
V určitou chvíli to začne mít lehce detektivní zápletku. I přesto, že je to pomalejší, tak mě to ke knize pořád táhlo. Četlo se mi to dobře a celkově mi to sedlo.
Celé je to ale zaměřené převážně na hlavní postavu. Je to psáno v podobě deníku, a my sledujeme jeho myšlenky v průběhu celé knihy.
Čtení tohoto příběhu jsem si opravdu užila naplno a za přečtení to rozhodně stojí!
Nejdříve jsem měla chuť se na knihu vykašlat, všechny ty sály apod., měla jsem za to, že se jedná o další manýristickou knihu, kde forma zabila obsah.
A pak jsem se vykašlala na ty sály četla dál, jelikož ta čísla a směry nejsou podstatné, stačilo si uvědomit, jestli jsem ve vzdáleném sále nebo ne. Nakonec jsem dostala nádhernou okultní detektivku psanou krásným jazykem, který přitom nezabil děj ani postavy. A kvituju, že se nejednalo o příběh z viktoriánské doby; poslední dobou jsem jimi přesycená.
Tato autorka píše velice jedinečným stylem, který vám buďto sedne nebo vůbec. Ta představivost a propojování věcí a slov. Umí je báječně popsat. Mě tato kniha nesedla jako předešlé možná proto že mě dej až tak neokouzlil ani nenadchnul ale rozhodně má kniha co do sebe
Po dočtení jsem ani nedýchal. Poslední stránky a kapitoly jsem hltal tempem žíznivého na poušti, který právě dorazil do oázy a narazil na pramen... Mám totiž opravdu rád knihy, kdy na začátku člověk ví velmi málo o tom, co se vlastně děje. Postupně přirozeně odhaluje jedno vodítko za druhým, až se před ním vynoří příběh ve své celistvosti a komplikovanosti. A do té doby může vymýšlet vlastní teorie, přemýšlet nad motivacemi a možnostmi, přehodnocovat na základě dalších "nápověd"... Piranesi* přesně tohle na svém začátku nabízí v hojné míře. Čtenáři tak nezbývá, než vymýšlet a spekulovat, užívat si velmi zajímavého prostředí, vrtat se myšlenkově ve zdánlivých rozporech... Je pravda, že od určitého bodu mu autorka nabízí nejen drobné kapky, ale rovnou přívalový déšť materiálu (paradoxně srozumitelnějšího, než pro hlavního hrdinu), který na konci neumožňuje už žádné větší spekulace. I tak jsem ale neměl dost...
Kniha si každopádně po prvním přečtení rozhodně zaslouží plný počet hvězd. Je originální**, velmi zaujme tématem i atmosférou (skvělé popsání jednotlivých síní, postupné zkázy i zákonitostí světa včetně přílivů) a náhodné otázky dokáže zodpovědět i zpětně se znalostí pointy. Je otázkou, zda plný počet obstojí i při druhém čtení, ale to už nechám na budoucnosti. Např. autorčin diamant - Jonathan Strange & Mr Norrell - už jsem četl několikrát, a i když už logicky vím, jak skončí, už teď se těším, že se do jeho světa vrátím znova.
*A bylo hezké si až po dočtení knihy přečíst, co to jméno vlastně "znamená". Alespoň jsem se nenechal svést na špatnou stopu.
** SPOILER: Na paměť se mi neustále vracela pouze teorie paralelních světů ze Simmonsova Ílionu, která je však oslavou spisovatelů, nikoli jisté nevázané dávné fantazie a magie, jako v Piranesi. Snad bych jen byl rád, kdybych ve světě Domu mohl přečkat o trochu déle. A ani by to nemuselo být tak hutné, jako v Simmonsových románech.
Musím uznat, že z počátku jsem měla jisté pochybnosti. Když jsem ale knihu dočetla, bylo mi líto, že je konec. Je to zvláštní příběh, ale rozhodně stojí za přečtení... A má krásnou obálku.
Absolutní dokonalost (začátek vás zmate, ale nenechte se odradit)! Doslova jsem to vdechla, a pak litovala, že jsem nečetla pomaleji a nestihla si tak vychutnávat krásu obrazů a slov. Podotýkám, že mě obvykle na lyriku rozhodně neužije. Ovšem ta něha, nevinnost a dobrota, která dýchá z každé stránky, vás prostě nemůže neoslovit.
Obrovskou předností tohohle příběhu,je jeho nepředvídatelnost a to hlavně díky místu, kde se celý příběh odehrává.Co se týče prostředí, je to jeden z nejoriginálnějších nápadů ve fantasy.Co se týká příběhu..Nejvíc mě bavilo objevování střípků minulosti a jejich následné skládání dohromady. Naopak hromada vaty v příběhu mi chvílemi lezla na nervy. Celkově to není špatná kniha, ale na Johnatana Strange&Pana Norella to nemá.
Kniha sa do rozdeliť na tri časti. Prvých cca 100 strán, kedy čitateľ nevie koľká bije a nechá sa unášať snovou atmosférou ako zo surreálne fantazijných malieb sa mi páčila najviac. Kniha ma fascinovala, akoby opisovala moje zabudnuté sny, akoby čerpala z nášho kolektívneho podvedomia äalebo nevedomia?). Potom nasleduje zhruba rovnako dlhá časť vysvetlovacia, kedy zisťujeme, čo sa to vlastne deje, a bohužiaľ, aj keď je to vysvetlenie uspokojivé, je dosť banálne a každé ďalšie odhalenie je čoraz predvídateľnejšie. A je to všetko až moc doslovné. Kde sa podeli sny? Mal som pocit akoby som čítal literárne spracovanie nejakej celkom dobrej epizódy z Doctora Who. Ostatne na doktorovho dlhoročného autora Stevena Moffata a jeho asi najlepšiu epizódu Don't blink autorka priamo odkazuje. Ale potom nasleduje záver a krásny melancholický horkosladký epilóg, ktorý to našťastie trochu zachraňuje. No po geniálnom Jonathanovi Strangeovi a prihliadnuc k tomu ako dlho sme na ďalšiu knihu autorky čakali sa nedokážem ubrániť sklamaniu.
Piranesiho jsem se bála tím víc, čím víc chvály jsem na něj slyšela. A pak takové ty řeči, že se to nedá vyprávět atd. Ale není se čeho bát. Jen je třeba se pustit do čtení a číst a vnímat, i když z počátku to nedává žádný velký smysl. Ale s každou stránkou se člověk víc ponoří do toho divného světa Domu a nakonec se opravdu všechno vyjasní. Není to román bez ukončení. Je úžasný a krásný.
Štítky knihy
anglická literatura tajemství osamělost bludiště, labyrint jiné světy schody, schodiště sochyAutorovy další knížky
| 2007 |  Jonathan Strange & pan Norrell |
| 2021 | Piranesi |
| 2009 | Dámy z Grace Adieu a jiné povídky |
Máte pocit, že už vás v knižním světě nemůže nic překvapit a pak se vám do ruky dostane Piranesi. Krása Domu je nezměrná; jeho Laskavost nekonečná.