Piranesi
Susanna Clarke
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/441525/bmid_piranesi-sVY-441525.jpg
4
411
411
Piranesi vždycky žil v Domě. Ten má stovky, ne-li tisíce místností a chodeb, v nichž je uvězněný oceán. Vodní labyrint. Piranesi se čas od času vídá se svým přítelem, Tím Druhým, jenž Piranesiho potřebuje pro vědecký výzkum Velkých a Tajných Vědomostí. Piranesi si své poznatky zaznamenává do deníku. Pak se začnou objevovat vzkazy; ne vše je takové, jak se zdá. A když vyjdou na světlo důkazy o existenci dalšího člověka a možná i jiného světa mimo zdi Domu, Piranesi začne rozplétat pavučinu lží – i když je pravda všechno, jen ne příjemná. Piranesi je hlavní postava románu. Giovanni Battista Piranesi byl italský malíř z osmnáctého století, který proslul cyklem čtrnácti leptů Smyšlené představy žalářů. Svět Labyrintu a Piranesiho kresby mají hodně společného.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem si pořídila kvůli nádherné obálce, která mě na první pohled zaujala a ačkoli nejsem žádný fantasy fanda, strašně jsem si jí užila. Svět Domu mě úplně pohltil, představovala jsem si popisované sochy i zvuky moře. Po chvilce mi sice už bylo úplně jedno, kde jsme, sto devadesátá druhá západní síň nebo sedmnáctá předsíň, co na tom sejde. Víc se mi líbily první části, kdy jsme víceméně žili s Piranesim v nevědomosti a mohli obdivovat krásy Domu, ačkoli bylo jasné, že nic nebude tak, jak se zdá. Svým způsobem zvláštní příběh. Určitě bych si dokázala najít důvody, proč snížit hodnocení, ale proč se v tom vrtat. Dům a jeho ticho a klid mě úplně vtáhly a já si to vychutnala. Někdy se určitě vrátím zpátky.
Jedna z nejlepších zpráv poslední doby je, že se Susanna Clarke megadílem Jonathan Strange & pan Norrell očividně nevyčerpala, má z čeho brát a může přijít s úplně novým příběhem, který bude sice podstatně kratší, ale o nic méně fascinující. Piranesi je právě takový. Fascinoval mě ten úplně neznámý svět a to, jak jsem ho díky autorčině umu přirozeně poznával, jak mě schválně nechávala být o krok napřed před hlavním hrdinou, ale zároveň stále v nejistotě, oč tu vlastně kráčí. Moc jsem si to užil. Myšlenka knihy je krásná a brzy si ji přečtu znovu, to je jistá věc.
To byla opravdu lahůdka. Pokud někdo čeká tuctovou fantazy s mágy , draky nebo upíry, bude zklamán. Mně to přípomnělo spíš sci-fi. O žánr ale nejde, vždyť právě ti nejlepší autoři se často žánry nenechají svazovat a hranice žánrů překračují a boří.
Je to zajímavý příběh s tajemnem, které se postupně odhaluje. A čím míň člověk o tomto příběhu ví předem, tím víc si ho užije. Abych neprozradila moc, tak snad jen k hlavnímu hrdinovi, je to nesporně vzdělaný a inteligentní člověk, ale přitom někdy čtenáři připadá až dětinsky naivní. To autorka nádherně zkombinovala a čtenáři postupně odhalí, proč je hlavní hrdina takový.
Posloucháno jako naprosto fenomenálně namluvená audiokniha, ale pravděpodobně si pořídím i knihu nebo e-knihu.
Již předem jsem věděla, že Piranesi bude výjimečný. Proto jsem nespěchala a začetla se do něj až během jednoho melancholického a uloudaného odpoledne, kdy doslova lilo s biblickou zuřivostí. Dokonalý začátek výletu do světa ticha a samoty. Pach deště, mraků, vzduchu a moře vás obklopí po prvních větách. Touláte se labyrintem, nekonečnem, zákruty vlastní duše. Slyšíte, jak se svět hluboce nadechuje a brouká si neznámou melodii. Hluk a špína a lidé, to všechno vezme odliv pryč.
Pak je tady ještě jedna věc, kterou mi příběh vnuknul. Něco, co zatím neumím pojmenovat. Něco starobylého, co z našeho světa už dávno vymizelo. Vzpomínka, lehoučká a křehká a nepolapitelná, stará jako ocas komety. V jednu chvílí připravená opustit zápraží mé duše, vzápětí se rozpadá na prach. Marně vzpomínám, co by to mohlo být.
Mám trochu obavy, že se mi v Piranesiho světě až moc zalíbilo. V nekonečných prostorách znějících líbeznou hudbou osamělosti.
Tuhle knížku od své oblíbené autorky jsem přečetla za jediné odpoledne. Zpočátku jsem byla rozpačitá, ale na straně 34 mě příběh chytl a už nepustil. Jsem naprosto a dokonale okouzlená, krásnější knihu jsem už dlouho nečetla. Je v ní tolik světla a stínů, tolik letmo zahlédnutých obrazů, tolik hloubky, že dostáváte závrať.
Jméno Piranesi dostala hlavní postava jako odkaz na Giovanni Battistu Piranesiho, malíře, grafika, architekta, archeologa a historika umění zabývajícího se především antickým uměním a architekturou. Jeho soubor grafik s názvem Vězení měl bezesporu vliv na to, jak autorka ztvárnila prostředí Jiného světa. Anebo se jí zjevil ve snu.
V tomto fascinujícím díle psychedelie, okultismus a náboženství tvoří hutnou směs, ve které se brodíte jako v mlžném přílivu narážejícím na mramorové schodiště s křičícími racky nad hlavou. Piranesi osaměle, ale šťastně žije v určité odrůdě snu, ve kterém se stává někým jiným a bizarní věci přijímá se samozřejmostí, kterou známe všichni ze svých vlastních snových příběhů.
"Možná takhle vypadá soužití s lidmi. Možná že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte."
Ze zásady nečtu anotace (nebo je aspoň nedočítám). Podle mě totiž mnohdy dokáží od knihy odradit, i když by si ji čtenář býval užil, nebo naopak falešně navnadit na lahůdku, která však zanechá jen pachuť v ústech, v lepším případě ve vás nevyvolá nic. Jednoduše řečeno: anotace bývají často zavádějící. U téhle knihy jsem ji zcela ignorovala a přijala jsem nabídku k společnému čtení.
Tak tedy: Piranesi je román psaný formou deníkových zápisků, což byla od Susanny Clarke výborná volba. Odehrává se v rozhlehlém Domě plném Síní, Schodišť, Soch a Moře. To zní zvláštně, že? Hlavní hrdina, kterému Ten Druhý říká Piranesi, vypráví příběh tak, že mě to nutilo přemýšlet nejen o prostředí, v němž se pohybuje, ale i o něm samém – kdo to je? Co se mu stalo? Kde to žije? Došla jsem snad k desítce různých teorií, ale nakonec… No, nechci nic prozrazovat, protože postupným čtením se ten příběh sám tak krásně vyskládá, že to krátká parafráze prostě nemůže nahradit. Strhlo mě to jako mocný Příliv a vážně jsem si to užila, přitom zdaleka nemluvím jen o samotné zápletce – i mnohým detailům je třeba věnovat pozornost.
Vrátím se ještě k anotaci, kterou jsem si po smlsnutí knihy přece jen přečetla, protože jsem byla zvědavá, jak se takový mnohovrstevnatý (byť docela krátký) román dá shrnout na pár řádků. Kdybych ji četla předem, asi by mě nenalákala, ale takhle zpětně jí aspoň trochu rozumím. Propátrala jsem taky internet a dohledala si tvorbu Giovanni Battisty Piranesiho, italského malíře, jehož jméno autorka propůjčila protagonistovi své novinky. Další dílek skládačky. Fascinující!
Při mém prvním setkání s příběhem pánů Strange a Norrella od Susanny Clarke jsem měla pocit, že držím v ruce malý zázrak. Knížku napsanou přesně pro mně, chytrou a vtipnou, milou a očividně psanou s láskou a neskutečnou péčí. A obávala jsem se, že s příběhem Piranesiho už to nebude ono. Dvakrát stejná řeka, však to znáte.
Mýlila jsem se a Susanna mě zase dostala.
Znovu si stvořila svět tak reálný, že bez mrknutí oka uvěříte tomu, že by skutečně mohl existovat. Cítíte chlad zdí, slyšíte nekonečně šumění oceánu. A chcete pochopit a poznat všechna jeho tajemství, stejně jako s hrůzou sledujete ubývající stránky a přejete si autorku zavřít do sklepa, aby psala dál a dál...
Knížka je krásnou odpovědí panu Segundovi na otázku, kam se poděla magie. Je kouzelným místem, kam můžete utéct a schovat se, kdykoliv budete potřebovat. A je dalším důkazem, že Susanna Clarke mi asi bydlí v hlavě a píše knížky přímo na míru pro mně.
Deset hvězdiček z pěti. Bez rozmýšlení.
Od Susanne Clark jsem doteď nic nečetl. Ale když jsem narazil na recenzi na její novou knihu zvanou Piranesi v britském deníku Guardian, jenž román nazývá "elegantní studií samoty", nezbývalo mi, než si knihu běžet koupit.
O ději se nedá příliš psát, protože i nejmenší náznak by zkazil zážitek z četby, raději proto utratím pár slov o atmosféře knihy, která je pro ni možná ještě více definující než poutavý děj. Atmosféra světa, ve kterém Piranesi žije, je fascinující - tajemná, mlhavá, skoro až hmatatelná, ale zároveň neuchopitelná. Od první stránky se ponoříte do ohromných hal plných tisíců a tisíců kamenných soch. V pozadí slyšíte hukot moře a přelívajících se vln, které pomalu a velkolepě naráží do nehybných postav. Piranesi je mezi nimi doma. Žádný jiný svět nezná. Přesto ho neustále fascinuje. Prochází jím s hlavou zdviženou vzhůru. Sochy zkoumá, eviduje, mapuje, vědecky analyzuje. Zároveň je ale obdivuje, slouží jim, stará se o ně, radí se s nimi.
Atmosféra, do které se ponoříte v prvních několika desítkách stran, umocní strhující děj, jenž následuje. Společně s Piranesi prozkoumáte nejen obří haly jeho světa, ale i netušené tajemství, které ho obklopuje. Víc říci nemohu. Sami se musíte ponořit do světa mocných vln, ohlušujícího ticha samoty, paměti i zapomnění.
Slovy Guardianu: "[The novel] remains a potent force, but one that can leave us – like Goethe among the ruins – forever disappointed by what is real."
PS: Nevím proč, ale celou dobu jsem se nemohl zbavit pocitu, že Piranesi je žena. Ještě při psaní této recenze jsem musel několikrát opravovat zájmena z její na jeho.
PPS: Knihu jsem četl v anglickém originále.
Štítky knihy
anglická literatura tajemství osamělost bludiště, labyrint jiné světy schody, schodiště sochyAutorovy další knížky
| 2007 |  Jonathan Strange & pan Norrell |
| 2021 | Piranesi |
| 2009 | Dámy z Grace Adieu a jiné povídky |
Piranesiho jsem četla jen a pouze na doporučení kolegy, o knize jsem nevěděla zhola nic. První kapitolou jsem se prokousávala s očima navrch hlavy, s tím, že si nejsem jistá, jestli mi tohle začne dávat nějaký smysl. S každou další kapitolou ale s vypravěčem odhalujete další a další střípky a ono do sebe vážně začne zapadat.
Brilantní náhled do mysli člověka. Brilantní postupné odhalování pointy. Kniha, která mi rozhodně utkví.