Píseň o čápu a velbloudovi

31.10.2024

O tejto knihe sa len veľmi ťažko píše. Podľa pár zahraničných recenzií je kniha síce náročná, ale zároveň vyhrala niekoľko cien nielen pre svoju hĺbku, ale aj vďaka autorkinmu zámeru poskytnúť čitateľom priestor na osobnú interpretáciu a hľadanie vlastných odpovedí na otázky o zmysle ľudských osudov a mýtov. Ja sa s týmito názormi stotožňujem na sto percent. Myslím si, že je vysoko pravdepodobné, že autorka bude za túto knihu kandidátkou na Nobelovu cenu. Nič podobne som nikdy nečítal, ani som o ničom takomto nepočul. Nič-menej, mám voči nej aj isté subjektívne výhrady. Zo začiatku som bol z knihy nadšený. Bolo to pochmúrne, tajomné, filozofické, postupne však repetitívne a neskutočne ubíjajúce. Každá kapitola sa sústredí na iné postavy a príbehy, pričom sa však opakovane vracia k fiktívnej postave Elizy May, inšpirovanej Emily Brontë a celá kniha je rámcovaná motívom smrti a utrpenia. Psychika niektorých postáv mi prišla patologická. Je možné, že to bol zámer, ale nebolo mi z toho dobre. Na jednej strane to síce podčiarkuje literárnu kvalitu, ale z hľadiska čitateľského komfortu to nie je dobré. Píseň o čápu a velbloudovi je jednoznačne divnokniha, ktorá má veľký potenciál a je do istej miery oslavou literatúry, ale nie je to pre každého a ani mne celkom nesadla.

20.10.2024

Jedenáct kapitol, jedenáct různých příběhů, jedenáct různých postav. Začínáme v devatenáctém století, dostaneme se až do současnosti. A co mají tyto povídky společného? Elizu a Millicent. Sestry, které jsou zahaleny do tajemna, ale mnoha lidem se připletou do cesty. Jejich příběh našel inspiraci u sester Brontëových.

Když jsem vzala knihu do rukou, bylo mi jasné, že držím literární skvost. Bylo to těžké a bolavé čtení, ale zároveň tak krásné! Tato kniha je opravdu velká, a to ve všech ohledech, nejen svými rozměry.

První řádky jsem četla s respektem, říkala jsem si, že to bude zvláštní čtení, ale stačilo pár stránek a já se nechala vyprávěním strhnout. Bylo to napínavé, překvapivé, nečekané. Temné a tajemné, místy až hororové. Všechno tam pasovalo, vše tam mělo být. V textu není přímá řeč, ale je to jen dobře, ona by ten text naprosto rušila.

Střídají se tu dopisy, deníky, životopisné knihy a pak samotné povídky o jedenácti různých lidech. To vše dohromady tvoří až detektivní pátrání o tom, jak žily sestry Eliza a Millicent. Místy jsem měla pocit, jako bych četla skutečný příběh, měla jsem nutkání si vyhledávat další informace, tak moc mi to přišlo uvěřitelné a reálné.

Společné téma všech povídek je Smrt. Nečekejte tak žádné lehké čtení, místy vás bude mrazit, jindy si i pobrečíte, na někoho to může být až hodně naturalistické. Ale jako celek to bylo prostě krásné. Postupně odhalíte i další společná témata jednotlivých povídek, a že jich není málo. Chce to číst pozorně, ať vám nic neuteče, žádné jméno, žádná podobnost, neboť vše je tady provázané i v těch nejmenších detailech. Je znát, jakou si s tím dala autorka práci, vše je skvěle promyšlené a propracované.

Ač nevím mnoho o životě sester Brontëových, kterými je tato kniha inspirována, vůbec jsem se tím nenechala rozhodit. Prostě jsem je vypustila, nehledala žádnou podobnost a užívala si příběh takový, jaký ho autorka připravila.

S celou knihou, s každým příběhem, jsem doslova žila. Každou chvíli jsem kolem sebe viděla věci a situace z knihy, byla jsem jí naprosto polapená a myslím, že s ní ještě chvíli budu žít a jen tak jí od sebe nepustím.

10.10.2024

Dát téhle knize "odpad" je absolutní výsměch literatuře. Román je to nesmírně propracovaný, procítěný a plný obrovského množství detailů - od těch historických až po ty symbolické. Ano, není to čtení pro každého, protože se knihou nese složité téma smrti. Ale mně se to četlo velmi dobře a duch sester Brontëových je přítomný v každé kapitole.

Jsem zvědavá na další a další komentáře, protože budou asi velmi různorodé. Za sebe částečně souhlasím s tím předchozím (prvním) z 27. 9. 2024 - i mně se totiž knížka jeví jako zapeklitá, takřka bez jakéhokoliv odlehčení, až podezřele plná morbidních motivů a smutná tak, že by samotné sestry Brontëovy pravděpodobně byly takovou atmosférou překvapené. Na druhou stranu, velmi se mi líbilo, s jakou účastí autorka k tématu přistupuje a jak pečlivě líčí kulisy jednotlivých příběhů i pocity osob. Věřím, že v pozadí je podobně silné zaujetí, které připsala staré paní Susan z první kapitoly. A tak jsem na ukázku vybrala slova o první chvíli, kdy se Susan setkala s maličkou Elizou, budoucí spisovatelkou.

Zemřela jedna ze starších dcer venkovského faráře, Susan ji přišla připravit na poslední cestu a byla při své práci nečekaně vyrušena:

„… Pak někdo zalomcoval dveřmi, klika se pohnula dolů a nahoru, a ještě jednou dolů, jako by na ni dosahovalo dítě na špičkách… Byla to Eliza May, druhá nejmladší dceruška faráře Draydena. Sem nesmíš, napomenula ji Susan, na sestru se můžeš přijít podívat za chvíli, až budu hotová. Eliza nic neřekla, upírala pohled na Sařino tělo pod prostěradlem, dveře za sebou zavřela a zamířila k ní… Vypadala jako děcko z chudé čtvrti. Hrála sis na vřesovišti, zeptala se Susan. Eliza natáhla paži a opatrně se dotkla Sařiny tváře. Sestřina proměna ji zarazila, a tak ruku zase rychle stáhla. Susan jí vysvětlila, že tohle jsou Sařiny ostatky a že její duše odletěla do nebe. A ta ji zahřívala, zeptala se Eliza. Plaše na Susan pohlédla. V hubeném dětském obličeji byly nejkrásnější oči, jaké kdy Susan viděla, šedomodré s přídechem nazlátlé hnědi a velké a lesklé, průsvitné jako tůň v letním slunci.

Sedni si tamhle, ukázala Susan na židli, ať můžu pokračovat v práci. Eliza na židli vyšplhala a vážně pozorovala, jak Susan pod prostěradlem myje Sařino tělo mokrou žínkou. Ten nevinný, šedomodrý dětský pohled všechno změnil…“
Str. 17 a 18

„… Susan se na dcerušky faráře Draydena čas od času nenápadně ptala… Nerozstonaly se. Když Susan chodila na hřbitov na Suseyn hrob, vídala je někdy, jak si v truchlivých smutečních šatech vesele hrají na trávníku před farou, a jednou je potkala, to bylo už o měsíce později, na vřesovišti. Byly úplně samy, nedoprovázel je žádný dospělý. Když je Susan míjela, pozdravila je, ale neodpověděly jí, tak zabrané byly do hovoru…“
Str. 19 a 20