Píseň o čápu a velbloudovi přehled

31.10.2024

O tejto knihe sa len veľmi ťažko píše. Podľa pár zahraničných recenzií je kniha síce náročná, ale zároveň vyhrala niekoľko cien nielen pre svoju hĺbku, ale aj vďaka autorkinmu zámeru poskytnúť čitateľom priestor na osobnú interpretáciu a hľadanie vlastných odpovedí na otázky o zmysle ľudských osudov a mýtov. Ja sa s týmito názormi stotožňujem na sto percent. Myslím si, že je vysoko pravdepodobné, že autorka bude za túto knihu kandidátkou na Nobelovu cenu. Nič podobne som nikdy nečítal, ani som o ničom takomto nepočul. Nič-menej, mám voči nej aj isté subjektívne výhrady. Zo začiatku som bol z knihy nadšený. Bolo to pochmúrne, tajomné, filozofické, postupne však repetitívne a neskutočne ubíjajúce. Každá kapitola sa sústredí na iné postavy a príbehy, pričom sa však opakovane vracia k fiktívnej postave Elizy May, inšpirovanej Emily Brontë a celá kniha je rámcovaná motívom smrti a utrpenia. Psychika niektorých postáv mi prišla patologická. Je možné, že to bol zámer, ale nebolo mi z toho dobre. Na jednej strane to síce podčiarkuje literárnu kvalitu, ale z hľadiska čitateľského komfortu to nie je dobré. Píseň o čápu a velbloudovi je jednoznačne divnokniha, ktorá má veľký potenciál a je do istej miery oslavou literatúry, ale nie je to pre každého a ani mne celkom nesadla.

20.10.2024

Jedenáct kapitol, jedenáct různých příběhů, jedenáct různých postav. Začínáme v devatenáctém století, dostaneme se až do současnosti. A co mají tyto povídky společného? Elizu a Millicent. Sestry, které jsou zahaleny do tajemna, ale mnoha lidem se připletou do cesty. Jejich příběh našel inspiraci u sester Brontëových.

Když jsem vzala knihu do rukou, bylo mi jasné, že držím literární skvost. Bylo to těžké a bolavé čtení, ale zároveň tak krásné! Tato kniha je opravdu velká, a to ve všech ohledech, nejen svými rozměry.

První řádky jsem četla s respektem, říkala jsem si, že to bude zvláštní čtení, ale stačilo pár stránek a já se nechala vyprávěním strhnout. Bylo to napínavé, překvapivé, nečekané. Temné a tajemné, místy až hororové. Všechno tam pasovalo, vše tam mělo být. V textu není přímá řeč, ale je to jen dobře, ona by ten text naprosto rušila.

Střídají se tu dopisy, deníky, životopisné knihy a pak samotné povídky o jedenácti různých lidech. To vše dohromady tvoří až detektivní pátrání o tom, jak žily sestry Eliza a Millicent. Místy jsem měla pocit, jako bych četla skutečný příběh, měla jsem nutkání si vyhledávat další informace, tak moc mi to přišlo uvěřitelné a reálné.

Společné téma všech povídek je Smrt. Nečekejte tak žádné lehké čtení, místy vás bude mrazit, jindy si i pobrečíte, na někoho to může být až hodně naturalistické. Ale jako celek to bylo prostě krásné. Postupně odhalíte i další společná témata jednotlivých povídek, a že jich není málo. Chce to číst pozorně, ať vám nic neuteče, žádné jméno, žádná podobnost, neboť vše je tady provázané i v těch nejmenších detailech. Je znát, jakou si s tím dala autorka práci, vše je skvěle promyšlené a propracované.

Ač nevím mnoho o životě sester Brontëových, kterými je tato kniha inspirována, vůbec jsem se tím nenechala rozhodit. Prostě jsem je vypustila, nehledala žádnou podobnost a užívala si příběh takový, jaký ho autorka připravila.

S celou knihou, s každým příběhem, jsem doslova žila. Každou chvíli jsem kolem sebe viděla věci a situace z knihy, byla jsem jí naprosto polapená a myslím, že s ní ještě chvíli budu žít a jen tak jí od sebe nepustím.