Písně z Lesbu
Sapfó
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30221/bmid_pisne-z-lesbu-2XE-30221.png
4
118
118
Výběr z řeckých originálů v Anthologia lyrica a Poetae lyrici Graeci zahrnuje zlomky básní (v té době se ovšem básně zpívaly za doprovodu strunných nástrojů – proto Písně z Lesbu), které se zachovaly z díla „desáté múzy“, jak byla Sapfó nazývána – a které překladatel sestavil do kompozičních celků. Sapfó svůj nepříliš rozsáhlý tématický rejstřík nahradila silou básnického procítění a tak ze všech dochovalých antických básníků nejvíce promlouvá k dnešnímu čtenáři. Jak sama říká: „Mne však vpravdě blaženou učinily zlaté Múzy a záviděníhodnou; a až zemru, nezničí zapomnění památku na mne –“ – a nemýlila se.... celý text
Přidat komentář
o smrt lkám, toužím zemřít a spatřiti
vlahé pahorky lotosu
tam, kde Acheron tok svůj vírný valí
Číst Sapfu je něco vzrušivě nesamozřejmého. Nejen proto, že z jejích písní se nám dochovalo jen tu a tam slovo nebo verš (Proč mě budíš, roztomilá vlaštovko?), nanejvýš pár strof a jediná skladba celá. A to ještě máme štěstí, že žijeme po nálezech zlomků na egyptských papyrech počátkem 20. století. Nesamozřejmé je to i proto, že svět aristokracie ostrovního Řecka VII. století leží tak nesmírně, nesmírně daleko a hluboko v čase, že už periklovské éře byl cizí. Sapfó toulající se s lyrou za nocí po bílých útesech Lesbu působí spíš jako mytologický obraz. Přitom básnířka kromě bájných příběhů a života ve své dívčí hetairii vypráví i o věcech více či méně neměnných, o přírodě a lásce přátelské, milenecké nebo mateřské:
"Zlaté cizrny plody
se rodily na březích mořských"
"Neschůdná je pro všechny lidi cesta
na veliký Olympos ---"
(Tenhle útržek by mi asi nic neřekl - kdybych tu skoro nadpřirozenou nepřístupnost Olympu neviděla. Od té doby už nepokládám víru v hmatatelné sídlo bohů za prvobytný naivismus; a doufám, že Sapfino dvojverší mi dává zhruba ten smysl, který mělo mít pro její současníky. Protože její skladby určitě mají i různé hlubší významy a mimoracionální obsahy, jen my je už, bohužel, většinou neumíme číst.)
Člověk snadno pochopí, proč Plútarchos řekl, že Sapfó zpívá oheň. Ale ne vždy z dochovaných veršů vyplývá, že by její náklonnost musela být romantického druhu nebo že je adresátkou dívka, případně že autorka mluví za sebe. Svoje svěřenkyně každopádně vychovává, učí je vděčnosti za mládí, krásu a štěstí, někdy je kárá (Bloudku, jenom se příliš tím prstýnkem nepyšni!), vyprovází je svatebními písněmi, teskní po nich, když odejdou... Jak podotýká překladatel, její evokace přírody (větru, cvrčka, noci) jsou jednoduché, ale účinné. Jako by člověk bděl spolu se Sapfinou družinou v posvátném háji, celou noc slavil Afrodítu a nad ránem, kdy se zvedá lehký vítr, bojoval s ospalostí, aby se dočkal svítání. Kromě toho básnířka užívá nádherných přirovnání a metafor (jsem trávy bledší).
Je samozřejmě škoda, že se nedochoval hudební doprovod, ale existuje řada muzikálních rekonstrukcí (a to působivých, doporučuji!), které dodají Sapfiným písním správné vyznění. Osobně považuji za nejlepší část sbírky Evokace Ferdinanda Stiebtize (za ty 5*), kde zrýmoval Sapfin volný verš a dobásnil chybějící části, takže celek oproti popleněnému originálu dává uzavřený smysl a působí umělecky. Úžasná je i jeho předmluva; jen nechápu, že lidstvo dva tisíce let stavělo otázku tak, jestli byla Sapfina náklonnost k žákyním platonická (pak zřejmě nevadilo ani její zaměření), nebo fyzická. Mimochodem náš veliký Ferdinand Stiebitz se v mládí do básnířky zjevně zamiloval, nezdá se vám? :)
A smrt je zlo - tak bozi uznali.
Vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.
Mnohdy pouze velké fragmenty z díla velké řecké básnířky, které by ve výsledku mohly být i na polovičním počtu stran. Je velká škoda, že z jejího díla, které je hodně milostné, se toho příliš nezachovalo, protože se ve výsledku toho v knize dočtete více o samotné autorce, případně tom, co o ní kolovalo nebo komu byly texty také přisuzovány.
2022/6
Jak píší ostatní - těžko hodnotit dílo, ze kterého se zachovaly pouze střípky. Mám ráda řeckou mytologii a proto jsou mi některé části blízké; jiné mě moc nezaujaly. Pro jednou jsem v knize přečetla i doslov. Dozvědět se něco ze Sapfina života je zajímavé, nicméně dost poznamenané dobou napsání (oh yeah, *Sapfó* from *Lesbos* couldn't have been more straight, am I right, my fellow historians? ;)).
Těžko objektivně hodnotit něco, co se zachovalo pouze v úlomcích. Jedna věc je přesto naprosto jasná - 2 500 let uběhlo a člověk stále zažívá ty samé vášně, touhy a bolesti. Jen ta úcta k přírodě se nějak vytratila ...
S přečtením téhle sbírky jsem dlouho váhala. Trochu jsem se obávala toho, že básním nebudu rozumět, jak to tak u poezie často mám. A zvlášť tady, když jsou básně, resp. písně dochované jen ve fragmentech. Ale v tomto případě byly mé obavy plané. Poezie od Sapfó byla pro mne srozumitelná svými emocemi, které ve mně vyvolala, a v tom, že mne přiměla přemýšlet nad různými věcmi.
Láska, krása, smutek, smrt, bolest, příroda - to jsou témata, která se v básních často opakují. Některé části se mi líbily více, některé méně, proto asi ze subjektivního hlediska neumím hodnotit naplno.
Kniha obsahuje také doslov, kde překladatel F. Stiebitz přibližuje Sapfóin život a také prostředí, v němž tato básnířka žila a v němž tvořila.
Jsem ráda, že se mi kniha dostala konečně do rukou!
Je hrozná škoda, že se Písně z Lesbu nedochovali kompletní. Nebo alespoň kompletnější. Za stávajících okolností je knížka totiž víceméně nečitelná.
Zbožňuji, když je nějaká kniha úmyslně vystavěná k čtenářově aktivitě, tím že si otevírá mnoho dveří pro různé výklady a je například vyprávěna ve střípcích děje, které dohromady dotvoří její myšlenku. Sapfó by počtem i kvalitou symbolů takové dílo mohla vytvořit (a možná i vytvořila), avšak skutečnost, že je kniha jenom zlomkem originálu zážitek ze čtení ničí. Na rozdíl od úmyslně nejasných knih totiž Písně z Lesbu působí nesmyslně. Hlavní motivy a témata čtenář nejspíš chytne, ale komplexní práci s nimi tyto střípky písní poskytnout nemohou. Velká škoda.
Sapfina poezie pro mě není moc uchopitelná, možná že je to způsobeno tím, jak kusé zlomky se dochovaly. Díky doslovu Ferdinanda Stiebitze se ty zlomky jakžtakž pospojovaly a dávají smysl.
Z mého pohledu jsou všechny narážky na city mezi ženami spíše přátelské než milostné.
Vidím, že tu budu za prvního nechápavého buránka mezi komentátory, ale mě písně "desáté múzy" příliš nenadchly. Je pravda, že mě chytla jistá posvátná úcta, zatímco jsem otáčela stránky (mimochodem krásného vydání s doplňujícími kresbami a doslovem - a doporučuji si všimnout, že na konci knihy jsou i nějaké ty vysvětlivky) s písněmi napsanými před nějakými 2500 lety, ale na chuť jsem jim nepřišla.
Většina písní mi připadala jako sladká, líbivá ozdoba - o mládí, kráse, nevěstách, přírodě, písních a hrách.. A ty, které takové nebyly, mě obvykle neoslovily tolik, jako verše jiných autorů.
"Umírati je zlo: tak rozhodli bozi,
neboť by také umírali..."
Pěkně staré básně, ale skvěle napsané. Jsou klasikou, kterou snad během života přečte asi každý. Ale věřím, že pro to, aby je mohl člověk správně pochopit, tak na ně musí být naladěn a plně přijmout jejich obsah.
Slova písní mají jinou sílu s melodií, v doprovodu hudebního nástroje, v atmosféře místa a v pěvcově originálním provedení. O toto vše je čtenář ochuzen. Dochované torzo veršů nestačí k tomu, aby se dostatečně vcítil do duše básnířky. Přesto je patrná nostalgie po mládí a kráse, ve svatebních písních pak i nedočkavá radost rušená tlumenými obavami. Velice zdařilá je grafická úprava knížky. Umístit zlomky poezie na útržky či střepy byl výborný nápad. Ilustrace pomáhají čtenáři přenést se do antického světa, ve kterém žili lidé stejní jako dnes. "... nejzpupnější jsou ti, jimž se dostává přespříliš poct."
Četla jsem několikrát a pevně věřím, že jednou budu mít opět možnost toto velkolepé dílo číst. Je škoda, že se z její tvorby příliš nedochovalo...
Ač se jedná o zlomky a malé fragmenty, jsou tyto písně skvostem. I z těch malých neúplných útvarů prosvítá atmosféra Lesbu a cit, ženám ten nejbližší - láska.
Opravdu velká škoda, že písně nejsou kompletní. čtenář se docela snadno ztratí, ale i z toho mála dýchá něha na každé stránce. Krásné
Plně souhlasím s pet-kyval -básně jsou pro mě také často nepochopitelné, o Sapfó jsem často slýchávala ,tak jsem se rozhodla "překousat" se nějakou básnickou sbírkou. Měla jsem problémy se všemi jmény a často jsem se musela vracet,abych měla potuchy.Na konci jsem si vše vyjasnila a litovala,že text na konci knihy jsem nečetla jako první.Pouze mě mrzí,že je toho tolik málo objeveno i z těch úlomků jsem byla okouzlena-musela to být vynikající pěvkyně.
[113/11] Pro mě je poezie jako černá díra. Je nepochopitelná, vůbec mě neláká a nepostrádám ji. Pokud je poezie kvalitní a autor má opravdu v úmyslu sdělit něco podstatného a důležitého, člověk se musí plně soustředit, vžít se do rýmu a pochopit, pro což zkrátka nemám moc často trpělivost. Ale pokud se jedná jen a pouze o primitivní veršovánky zobrazené v dětském rýmu, ptávám se sama sebe: má vůbec smysl něco takového číst? Prohlašuji, že poezie pro mě neznamená mnoho, aťsi je to barbarské.
Proč jsem tedy vzala do rukou Sapfó? Ten povrchnější důvod je, že to potřebuji pro své studium a ten druhý je pouze touha po vědění o dosud nejstarší zaznamenané a doložené literátce. Podle všeho tehdy žen psalo daleko více, ale nenapadá mě jediná, o které by se někdo přímo zmiňoval. Sapfó zastiňuje všechny, své studentky i ženy jí vzdálené a kdo ví, třeba někde leží texty druhé velké básnířky a jen na ně sedá prach, protože nejsme schopni určit jejich autorku.
Další věc, která je problematická u starých textů je i ten fakt, že pokud člověk nezná alespoň povrchně mytologii a politickou atmosféru tehdejší doby, různé žertíky a morální prohřešky těch nahoře, urážky a kuriózní situace, které zasloužily výsměch, těžko se bude vpravovat do smyslu některých vět. Sapfó se to příliš netýká, protože nebyla zrovna společensky zaměřená. Spíše se věnovala svým niterním pocitům, dění v její blízkosti a tužbám. Jen tak nemohu říct, že bych s touto ženou sympatizovala, ale něco na ní muselo být, když jí miloval celý středomořský svět a své obdivovatele zanechávala hluboko v čase i po své smrti.
I když její verše nejsou kompletní a někdy se jedná jen o pouhý jeden řádek, z delších úryvků jsem si byla schopna odnést alespoň něco málo. V básních milostných pro mě atmosféra těžkla smutkem. Většinou si autorka spíše stýská, povzdechne si nad blízkou minulostí, jako by se tím snažila zaplašit nějakou nepříjemnou emoční změnu. Cítím z nich melancholické pousmání a letmé ohlédnutí se za něčím, co se už nevrátí. Texty jsou velmi osobní, někdy i dvojsmyslné a tak mi je opravdu líto, že se zachovalo tak málo. Je to totiž hrozný pocit, když si člověk uvědomí, že tohle je věc, která se už nikdy nemůže vrátit nazpět, pokud někdo nevynalezne stroj času a se zápisníkem se nevydá do minulosti, aby co nejvíce zachytil a přinesl pro nás, pozůstalé.
Z dochovaných zlomků se dá pouze odhadovat, jaké vlastně její písně byly. Bližší vodítko mohou poskytnout dochované zmínky o jejich písních, zejména milostných od jejích současníku (Plútarchos) a skutečnost, že se celá plejáda antických básníku jejím dílem inspirovala.
Štítky knihy
Řecko bohové milostná poezie svatba lesby, lesbismus přírodní lyrika starověké Řecko básnířky poezieAutorovy další knížky
| 1978 |  Písně z Lesbu |
| 1945 | Z písní lásky |
| 1984 |  Piesne |
| 1980 | Piesne |
Nesním o tom,
dotýkat se nebe
svými pažemi-
Snad i někdo i později na mne vzpomene...
Básnířka se mě získala i přes to, že se z její tvorby dochovaly jen zlomky. Oceňuji i krásné ilustrace v knize a celkově zpracování.