Pivoňková lucerna
Sanjútei Enčó
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192970/bmid_pivonkova-lucerna-jRH-192970.jpg
4
70
70
Pivoňková lucerna je dílem vypravěčského mistra Sanjúteje Enčóa a v Japonsku 19. století dosáhla téměř legendární slávy. Když byl příběh v roce 1884 vydán knižně podle těsnopisného záznamu mistrova vyprávění, stal se okamžitě bestsellerem. K jeho úspěchu přispěla skutečnost, že i v knižní podobě si zachovává specifickou, živou atmosféru příběhu tradovaného ústně. Pivoňková lucerna je dramatickým vyprávěním s nadpřirozenými prvky, které můžeme zařadit do žánru „kaidan banaši“ (strašidelné vyprávění). Hlavními hrdiny jsou samuraj Iidžima Heizaemon a mladík Kósuke, který k samuraji nastoupí do služby, aby se naučil bojovat a mohl tak pomstít smrt svého otce. Ani jeden z mužů netuší, že jejich životy jsou již dávno osudově propojené. Kromě hrdinů zosobňujících samurajské ctnosti se setkáváme i s řadou dalších postav a postaviček, mimo jiné i s přízrakem předčasně zemřelé dívky a její služky.... celý text
Literatura světová Horory Příběhy
Vydáno:
2013
,
Apostrof
Originální název:
Botan doro, 1884
více info...
Přidat komentář
Ješito Ješito, už to máš ušito! Trošku jsem z toho měl vítr, protože poslední japonská brožura, kterou jsem měl v ruce byla docela blábol a tahle by měla bejt trošku jiná. Padlo tam slovo Samuraj a meče. A já kdysi viděl film poslední samuraj, takže jsem si začal připadat znalej problému. Strach opadnul, vzal jsem do ruky rybičku a otočil opatrně první stránku.
Hned tam si jde mladej samuraj do tokijský lověny okouknout meče a venku se producíruje jeden kořala. Čirou náhodou taky samuraj, ale tenhle dostal padáka ze samurajský práce, protože odnesl bušidó do frcu a pořídil si za to paletu japonskýho krabicáku. Pustil si trošku hubu na špacír a ten druhej co neviděl dvakrát udělal ha ča a úta je táta a přemění ho na násosku v úpravě sašimi. Jestli se v Tokiu děje to, co tady na prvních stránkách, tak tam nejedu ani náhodou.
Protože ten co udělal z násosky sekanou byl samuraj, tak si všichni řeknou, že je to v pohodě a nedostane ani veřejně prospěšný práce. Život jde dál, roky letěj, dějou se různý věci, dokud se u toho sekáče neobjeví do služby klučina, kterej tam chce sloužit a zdarma k tomu dostávat hodiny správnýho sekání lidí samurajským mečem. Podezříval jsem ho, že chce tohle umění využít na odřezávání kebabu ze štangle, ale ukázalo se, že je to synek od toho alkáče. Vzpomněl jsem si hned na příběh o Ljotovi a Vigdis a čekal, jaká variace z toho bude.
Jaká z toho byla neřeknu. Co ti budu povídat člověče. Dalo mi dost práce, abych se zorientoval ve všech těch dějovejch linkách a než jsem dokázal pochopit že to zas není tolik příběhů, že je všechno propojený jako kdyby Tokio byla vesnice a že obejda, kterej se nezdá důležitej, je ve skutečnosti něco jako Ivan Roubal. Celkově mě ten příběh příběh překvapil. Jediný, co mě sralo, byly ty japonský jména. Ty mi nešly přes jazyk a paměť navíc udělala salto vzad a mozek byl jak po vytažení z pračky, s horním plněním.
Takže to doporučuju a teď už se musím jít projít do deště, nebo aspoň do větru. Jednak mě zase chytá fantas a druhak potřebuju nějaký pečivo k večeři. Už někdo měl višňovou chilli marmošku?
Japonské zvyky, hodnoty, morálka, vše tak odlišné od Evropy. Audiokniha úžasně zpracovaná panem Navrátilem. Dobře strávený čas.
Poslouchala jsem audioverzi. Jde o dva příběhy, které jsou spolu částečně provázané, spousta postav, zrad, křivd, sebevražd a úkladů a do toho ještě duchové a přitom taková nuda!
(SPOILER)
Mno... Mexická telenovela hadr. A taky mě dost iritovalo, jak se pořád všichni mají napilno sebevraždit kvůli kdejaké prkotině, ale to je problém kultury a ne literárního díla samého. Nejvíc mi na tom ale vadí, jak se pozornost čtenáře tříští do žánrově naprosto nesourodých dějových linií, které jsou kvůli tomu obě nedotažené. Kdyby autor zůstal jen u původní duchařské story a věnoval jí víc námahy, byla by z toho šťavnatá horrorová novela, dějově podobná Svatebním košilím. Tu odyseu za pomstou si mohl autor nechat do jiného díla, taky by jí to prospělo.
Bylo to sice napínavé, ale nikoli bezvýznamnou měrou jsem to hltala taky proto, že už jsem to chtěla mít z krku.
Pro milovníky Japonska je to jako pohlazení, pro ostatní to bude ve stylu: "Tolik mrtvol, přesto taková nuda". Dějové linie se proplétají jako život sám a člověk musí často sklízet to, co sám zasel.
Rozšířit si obzor o japonskou kulturu formou historického románu v audioverzi je fajnovost.
Napínavý román se vším co život v mezích zvyků, čestnosti, oddanosti, strachu z nadpřirozena a zločinných úmyslů dovedl spojit v pozoruhodné dílo.
Každá kultura má své kouzlo.
Tato japonská má gleit císařský.
Naprosto úžasná ukázka základů japonských vyprávěných příběhů a jejich žánrového prolnutí. Tragédie, romance, strašidelný (duchařský) příběh. Skvělé, chytlavé, působivé, pohlcující. Pravda, přemýšlel jsem, zda nakonec neubrat jendu hvězdu za ten šroubovaný konec, ale i to ostatně k tomu patří a navíc je to záležitost sotva 20-30 stran z jinak výborného příběhu. Tohle mě uchvátilo, i když jsem to čekal. Krásná kniha, krásný příběh, krásný způsob vyprávění.
Roztomilé, typicky japonské, a přece jako by to mělo něco ze starých bájí a pověstí Evropy, či dokonce z Dekameronu...
Kříženec moderního seriálu, kde zvrat střídá zvrat a každý díl (kapitolu) ukončuje řádný cliffhanger; antického dramatu, kde postavy tragické, komické i tragikomické jsou vláčeny osudem hlava nehlava a fantastiky, kde si strašidla podávají ruce s jasnovidci a všemocnými talismany.
Klasická prima rodinná zábava z Japonska. Enčó Sanjútei o století dříve dělá takovej Fosseho rampage z trilogie Mámení - road movie, kde se jen vraždí, zvrat na zvrat, každej sleduje svůj záměr a jen co se druhej otočí, bodají ho do zad. Lehce mystická atmosféra příběhu trochu přidává, ale myslím, že zub času je nemilosrdný a chce to opravdového génia, aby se k jeho práci lidé i po takové době chtěli vracet a měli k tomu důvod, na druhou stranu je to pořád více konzistentní než spousta dnešní produkce. Funguje to, ale dnes už najdete všechny jednotlivé aspekty zpracované lépe. Je to spíš oldschoolový kaidan pro japonofily... mě víceméně minul.
Na knihu mám hezké vzpomínky.
Několik večerů po sobě jsem si ji pouštěl večer před spaním. Venku tma, otevřeným oknem vstupují kromě studeného vzduchu také zvuky noci (vynechám bezdomovce hrabající se v popelnici) a v šeru pokoje ožívají postavy lehce strašidelného příběhu z Japonska poloviny 18. století.
Pivoňkovou lucernu směle hodnotím čtyřmi nevěrnými konkubínami z pěti.
ありがとうございます
Napínavý příběh přečten za jeden večer, úžasně poskládané kapitoly za sebou, úmrtí, zrady, přízraky, co víc si přát?
Je to něco jako "pohlcení historií", vtáhne vás dokonale do děje, kde nechybí, jak láska x nenávist, hrdinství x slabota, a jak je uvedeno výše, i trocha těch strašidel a mystična. Děj má spád, a i když příběhová linie o Kósukem je trochu předvídatelná, nic to nemění na vysoké kvalitě díla.
Na to že jde o ukázkového zástupce žánru kaidan banaši je v příběhu těch strašidlných prvků dost málo. Autor, který je u nás považován za nejlepšího vypravěče EVER (a proto je uvalen ban na použití jména Enčó) mistrně spojil dva příběhy do složitě propleteného vyprávění plného zvratů, osudových přitažlivostí a velkých emocí. Vyprávění má slušný spád, zejména pokud přihlédneme k době vzniku.
Bylo to zábavné (i přes velký počet mrtvol), čtivé a překvapivě (pozor spoiler) s dobrým koncem, docela dost zamotané, ale přesto se dalo v postavách vyznat.
Četl jsem tu knížku, myslím, potřetí. Poprvé, když mi bylo něco před třicítkou. Odkazy v textu japonského autora mě tehdy upozornily na čínské příběhy, z nichž ty japonské vycházely – přečtel jsem si tenkrát a opakovaně jsem se pak vracel k Podivuhodným příběhům z čínských tržišť a bazarů v překladu Jaroslava Průška. Pivoňková lucerna je jiná než Průškovy čínské příběhy, vlastně jde o těsnopisný zápis tisíci repríz vypilovaného vystoupení profesionálního vypravěče příběhů. V r. 1884, kdy byl údajně zápis učiněn, byla negramotnost v Japonsku značná, ke knize širší vrstvy teprve směřovaly. V současné společnosti stojíme uprostřed opačného procesu, návrat od psaného textu k vyprávěnému slovu je evidentní, má to ale jiný rozměr: elektrizovaného obrazu. Nicméně jen slepý by neviděl, že Sanjútei Enčó používá takřka stejných prostředků jako autoři soudobých filmů či seriálů. Vypráví silný příběh o lásce, zradě a pomstě a také o moci peněz, pro jejichž získání se sahá k vraždě. V každé kapitole je pro čtenáře připraven překvapivý zvrat v ději nebo v pohledu na jednání postav, či odhalení, že postava je vlastně někdo povahově jiný, než jak to vyhlíželo. Případně se nenadále vyjeví, že ten, kdo se právě jiného chystal připravit o život, je vlastně jeho nejbližším příbuzným. Pivoňková lucerna je ovšem vyprávěna literárně excelentně, byť maximálně stručně. Nic povrchního v té knížce není. A všemocný osud, který řídí život a smrt, tu je skutečně osudem, jak ho všechny postavy textu i jeho autor vnímají: jako součást své skutečnosti a jim vlastního světa. Příběh je to strašlivý a strašidelný. Ale radost ho číst.