Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
985
985
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Smutné čtení o smutných věcech... Marii je 47let a cítí se osamělá. Dospělá dcera už má svůj život a manžel si našel mladší model...
Marie hledá pevnou půdu pod nohama a pocit, že se na něco a na někoho může spolehnout. Navíc její rodiče jsou hodně nemocní.
Nečekejte příběh, je to jen vyprávění jedné osamělé ženy, která hledá... Co vlastně? Pocit osamění zahání v kavárnách, domů se bojí jít, nechce slyšet ticho tmavého bytu...
Po prvních stránkách jsem měla chuť knihu odložit, ale nakonec jsem se docela začetla a knihu dočetla... U některých věci mi tam chybělo vysvětlení (konflikt otce s Hanzalem), nebo pokračování.
Wow efekt se nekonal, ale nakonec to nebylo špatné čtení...
Slabé, na Hájíčka velice slabé. Odosobněnost vyprávění. Vypadá to asi takto: Šla tam, řekla to a to, přišla jí sms. - Tohle pro mě není literatura. Kniha čtenáře neposouvá, nejde za hranici.
Mně se příběh líbil.
Jsem ve věku hlavní postavy a její myšlenky a chování mi byly blízké.
Těším se na další knížky pana Hájíčka.
Psáno s takovou monotónností a odcizeností, že tahle plachetnice kolem mne proplula aniž by mne něčím zaujala. Možná pan Hájíček perfektně popsal ženské vnímání světa, ale to já nemohu posoudit. Při čtení jsem spíše měl občas pocit lehkého závanu "červené knihovny". Podle některých komentářů jsou předchozí knihy lepší. Možná časem zkusím jinou.
Doposlouchano.. Jako knihu nevím jestli bych to četl, ale jako audiokniha se to poslouchalo dobře a příběh ze současnosti se mi líbil. Velmi dobře Hajíček píše o detailech, které v životě vnímáme jako samozřejmost a to knihu dělá opravdovou...
Hlavní hrdince Marii budete celou knihu držet palce aby vše zvládla.
Tohle mě bavilo!!!. . ..Určitě to bude mít svojí užší cílovku a nebude to masovka, což cením!!!. .. . A zase to byl Hájíček originál a tak trochu jinej :-), ale zase dobrej a po posledním titulu ještě lepší!!!. . To jak popisuje ženskou duši, myšlenkové pochody a rodinné konstelace cením po druhé! Opět má autor u mě plus, že jsem z Jihu a popisovaná místa vidím před očima :-).. ..Je to kniha plná myšlenek,jak jednoduchých, hlubokých i těch, které jsou tam schované..(a každej si najde ty svoje) . . Máte tu prostor na myšlenky vlastní. . .Není to kniha plná zvratů, je to kniha ze života, snad i ženský romám, ale v tom dobrém slova smylu :-) a po Rybí krvi se mi líbila nejvíc!
(SPOILER)
Příliš mě nezasáhla.
Zaujala mě. Zpočátku jsem knihu hltala. Pak nastoupila hluchá místa - scény, které sloužily jen na zaplnění stránek - nic moc nepřinesly příběhu ani čtenáři, který knihu četl.
Někdy to na mě působilo zbytečným a plytkým okecáváním, pak mě to zase silně zaujalo, následně nadšení znovu zvadlo.
Je to taková nevyvážená kniha.
Přesto nemohu říci, že by nebyla dobrá. Zabývá se otázkou konečnosti - smrtelnosti. Osaměním a stárnutím. Časem. Časem splašeným, plynoucím i táhnoucím.
Mnohem víc bych asi s knihou souzněla na prahu padesátky. To bych se pak Plachetnicí na vinětách nechala unášet...
Není pro každého. Někomu dá vše, dalšímu nic. Není líbivá.
Ale myslím, že velmi dobře odráží život. Ryzí život.
I když knihu hodnotím "jen" třemi hvězdami, nevylučuji, že se k ní v životě vrátím...
"Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu..."
"Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil."
(SPOILER)
Často se mi stává, že začnu číst nějakou knížku a říkám si "tak to nebude víc jak za tři hvězdy": A někdy se i strefím :-). To samé jsem si říkala při čtení prvních stránek tohoto Hájíčkova románu. Připadalo mi to takové nějaké tuctové. Hlavní hrdinka Marie politováníhodná – ale proto ještě ne sympatická. Naopak, neustálým kontrolováním svého vzhledu v zrcátku mi lezla spíše na nervy (jakožto bahenní, lesní a luční divoženka holt nemám pro podobné aktivity mnoho pochopení, tady jsem si říkala, že je evidentně jedno, jak moc na sebe žena dbá, či spíš jak moc se donekonečna kontroluje, stejně tím nezabrání, aby jí manžel neutekl za mladší, když se mu zrovna zachce).
Postupně se ale seznamujeme s Mariinou rodinou – dcerou, starými a nemocnými rodiči, trochu "jedovatou" sestrou a švagrem a musíme uznat (aspoň tedy já jsem uznala), že to hlavní hrdinka nemá zrovna jednoduché. Ať dělá, co dělá, jen tak se nezavděčí, hlavně sestra jí to dává neustále najevo. Postupně se mi Marie stala blízká a byla jsem přesvědčena, že kdyby existovala, možná bychom se i spřátelily (jsem zrovna v jejím věku). Ano, občas dělá hlouposti – a ani neví proč. Touží uniknout před samotou – a záhy nato zase před světem. Kdo z nás si někdy nepřipadal osamělý a ztracený? Kdo z nás nepociťoval úzkost z toho, že léta utíkají... ani ne tak kvůli tomu, že stárneme my sami, ale stárnou i naši nejbližší a my nevíme, jak dlouho tu ještě budou s námi.
Líbilo se mi, jak se příběhem vine historická linka – vzpomínky Mariina otce. I jeho malování temperami na prkna, které zpočátku všichni považovali za bláznivé – a pak právě tyto obrazy jsou klíčem ke vzpomínkám. A nakonec i ta studna plná lahví s plachetnicemi na vinětách se mi líbila :-). A samozřejmě popisy Českého Krumlova i jihočeského venkova a jeho obyvatel. Literární vsuvky mě také bavily.
Závěr s Hynkem mi připadal trochu nečekaný, ale nakonec – proč ne? Přála jsem Marii, aby měla někoho, komu na ní bude záležet. A protiklady se přitahují...
Původně jsem dala čtyři hvězdičky. Měla jsem pocit, že tuto knížku si zdaleka nebudu pamatovat tak dlouho, jako Rybí krev, která mě před lety naprosto dostala, ač i v ní jde o obyčejný příběh obyčejných lidí. Než jsem ale stihla napsat komentář, došlo mi, že srovnávat by nebylo fér. Jde o jiné prostředí, postavy, jiný příběh... Hlavně jsem ale nabyla dojmu, že i knížku Plachetnice na vinětách si pamatovat budu, kdyby jen díky té studni :-).
Tak po dvou svižně přečtených českých knihách/Chirurg a Vytěžený kraj/jsem se u téhle zasekla někde ve třetině a zavřela ji.Buď jsem ještě nedozrála do téhle literatury nebo nedozraju nikdy,
Blaho v rozervané duši nadšeného čtenáře.
Pro mě skvělý, uvěřitelný román. Roční výsek života jedné skoropadesátnice, která čelí odchodu manžela a následné osamělosti. Mám pro ni velké pochopení. Je těžké obstát sám před sebou i před světem. Je těžké být sám a přesto mít radost ze života, bavit se, jít dál.
Pane Hájíčku, vy ale skvěle dokážete napsat román s hlavní hrdinkou. Asi máte pochopení a empatii pro ženské duše.
(párkrát jsem při čtení brečela dojetím)
Takhle má totiž, podle mého názoru, vypadat literatura pro ženy!
PS. Citáty z literatury jsou skvělé!
Knihu bych hodnotila jako dobře napsaný současný román. Zaujala mě psychologie postav a přestože to nebyl nijak dramatický příběh, myslím, že se autorovi opět podařilo věrohodně zachytit složitost mezilidských vztahů. Hlavní hrdinka mi byla sympatická a v mnoha situacích, které prožívá, bych se asi zachovala stejně. Mohu tedy doporučit těm, kteří nemusí nutně číst knihy plné dramatických zvratů a erotických scén. Ta erotika je tady také, ale velmi decentní, což hodnotím také jako další klad autora, který už má za sebou řadu úspěšných titulů. Také proto se ke knihám Jiřího Hájíčka ráda vracím...
Z Plachetnice na vinětách moc odvázaná nejsem, vyprávění mi přišlo hodně emočně vzdálené, jednotlivé epizody byly jenom naťuknuté, hodně záleželo na čtenáři, jak si proluky mezi kapitolami domyslí. Četla jsem Rybí krev a ta byla o něco lepší. Přesto však knihu nehodnotím nijak negativně, je to autorův nezaměnitelný jazyk a stavba souvětí, krátkých vět bez již zmiňovaných emocí. I když jsem je hodně postrádala, cítila jsem ze slov Mariinu samotu. Pokud máte rádi ne příliš jednoduché romány, určitě si novou knihu Jiřího Hájíčka přečtěte, je tam něco, co nutí čtenáře číst dál.
Navzdory vlažnějšímu hodnocení mě kniha neuvěřitelně chytla a rozhodně sáhnu i po autorových dalších knihách. Jeho styl psaní mi neskutečně sedí a hlavní postava mě taky nadchla.
Jak to autoři dělají, obzvlášť ti opačného pohlaví než jejich hrdinové, že dokáží tak zdařile vykreslit jejich vnitřní pocity a rozpoložení? Hájíčkovi se to dle mého názoru u jeho ženské hrdinky podařilo velmi věrohodně. Byť jsem o pár let mladší než Marie, jejímu tápání a otázkám (mj. i vůči rodičům) jsem rozuměla. Nečekejte rozřešení a odhalení tohoto tápání či otázek, to mnohdy neposkytne ani život. Právě i pro tuto neurčitost a neuchopitelnost se mi knížka moc líbila, spolu s Rybí krví řadím mezi mé nejoblíbenější počiny autora.
Knížka je trochu jiná než ostatní od Hájíčka, ale moc mě to bavilo. Je to úplně obyčejný příběh úplně normálních lidí a to mě právě baví. Žádná velká akce, žádné zvraty a překvapení a přesto se to četlo samo. Čtu pana Hájíčka moc ráda.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha se hezky čte, ale narozdíl od jiných vynikajících knih pana Hájíčka, se mi tato kniha zdála býti taková zbytečná.. Pro mě to byla ztráta času. Ale těším se, co napíše příště :)