Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
985
985
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
J. Hájíček je můj oblíbený autor, a tak budu trochu neobjektivní. Je to normální kniha a jako takovou jsem si ji i koupil a četl. Jasně takových Marií je po republice a světě (i když se jmenují jinak) aspoň 3 785 694 (nebo možná 695). Ani mě tak "nezajímalo" její vztahy/nevztahy, ale spíše pohledy venkovanů na městkou populaci a měšťáků na vesničany, když použiju vžitý slovník nás všech. Škoda, že to tam nebylo více rozvinuté. Ale byla to jinak příjemná kniha, po těch mnou čtených knihách co napsali King, Child, Mankell, Stančík, Dán, Kepler a podobných fantasmagoriích, jak říkávala moje tchyně.
Zkrátka oddechovka v blbé době. A teď se zase na něco vrhnu... . :-)
Jedná se o obyčejný život obyčejné ženy, se vším, co k tomu patří. Hodně starostí, méně radostí. Ale tak to v životě prostě většinou chodí.
Kniha nehýří napětím, tajemstvím, překvapením.....
Ale to se v normálním životě prostě nekoná. Přesně jako v této knize.
Za mě příjemná kniha o obyčejném životě.
Poslechnuto a diky Vandě Hybnerový se mi to líbilo asi o víc, než bych to četla ????
Zatím nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Takové nijaké, nedopovězené, útržkovité, dialogy byly občas tak umělé, že se pomalu ani nedaly číst. A přitom to vypadalo na začátku slibně.. Za mě docela zklamání. Chyběla tomu hloubka a taková ta autorova citová angažovanost - kdy z těch jeho knih číší to, že je do tématu/prostředí/postav naprosto zažraný.
Tohle se tedy moc nepovedlo. Občas jsem měl pocit, že čtu nějakou novou s****u od Hartla. Naprosto povrchní vyprávění něčeho co připomíná cestovní deník autobusáka na trase Praha-Krumlov-rodná vesnice s věčně nasr.... sestrou. Dočteno se sebezapřením.
Na nového Hájíčka jsem se těšila a moc. Velkou část knihy mi však chyběla atmosféra, kterou pan Hájíček svými příběhy vytvářet umí. V poslední třetině se náznaky jeho, mnou milované, poetiky objevily, ale nerozvinuly se bohužel natolik, jak bylo zvykem v dílech předešlých. Příběh jakoby nestihl zarezonovat.
I když dočítám s mírným zklamáním, jisté otázky při četbě vyvstaly, pár myšlenek uvízlo kdesi ve mně, a tak se přeci jen nepřestávám těšit na další počiny tohoto výjimečného autora a na poetiku jemu vlastní. :)
Na tuto knihu jsem se těšil od doby, kdy nakladatelství oznámilo její vydání. Knihy J. Hájíčka znám od dob studií, sleduji jeho tvorbu, proto mám nějakou možnost srovnání. Hájíček se v této knize představil jako poutavý vypravěč, jde vidět, že řemeslo má v malíčku, píše poutavě a ví, čím čtenáře zaujmout. Přesto v jeho poslední knize něco scházelo; příběh je napsán čtivě, hlavní postava mě zajímala (ať už z hlediska psychologického, nebo sociálního), zajímal mě pohled do života docentky literatury a dokonce jsem s chutí četl i její milostné peripetie. Přesto mi něco scházelo...asi zajímavější pointa, čekal jsem silné vyústění příběhu, nějaký zvrat. Jenže příběh bezstarostně plul jako ta plachetnice na vinětách, bez hlubšího či širšího ukotvení.
Možná byl román cílen na jinou sociální i věkovou skupinu, možná jsem román špatně uchopil, nebo se jednalo jen o nenáročnou "oddychovku". Od Plachetnice na vinětách jsem očekával více...
Musím pochválit dobře vykreslenou psychologii postav a krásnou obálku. Se vztahem s Filipem jsem vnitřně nesouhlasila, sestra Veronika se svou stálou útočností mně byla hodně nesympatická. Dočetla jsem do konce, protože jsem byla zvědavá... Zkusím další autorovy knihy.
Tohle bych musela dočíst s největším sebezaprenim a na to nemám čas..., dvě hvězdičky za krásný obal ...
Moc se líbilo. Atmosféra léta, Krumlova, uvěřitelnost příběhu. Možná je to i tím, že mám prostě ráda jižní Čechy...
Zajímavá sonda do života české ženy ve středním věku. Dramata, která se v knize odehrávají jsou běžná a uvěřitelně napsaná bez uměle vyšroubovaných zvratů. Bylo to hezké české čtení, z knihy ve mně zůstal podzimní poklidný pocit.
Od pana Hájíčka po jeho brilantním Selském baroku bychom čekali více. Více historie, dobrodružství, starých tajemství. Namísto toho nám servíruje pomalu odkvétající ženu těsně po rozvodu zmateně tápající na kruhovém objezdu života, kterou výpadovku zvolit. Navíc rodiče dospěli k bodu, kdy je třeba, aby jim děti vrátily jejich péči, což mnohdy nelze z nerůznějších důvodů sloučit. Otec v padesátých letech prožil něco, o co se s ní nepodělil a ona se snaží to vypátrat. Provázíme ji půl roku na jejích cestách mezi Prahou a Českým Krumlovem, na jejím útěku před sebou samou i lidmi okolo, spolu s ní se snažíme najít odpovědi a klíče k dávno zasutým příběhům. Když ji pak po několika projetých kolečkách opustíme, cítíme se tak trochu podvedeni, že tam nebylo víc akce , že se vlastně moc neposunula. Jenže není to právě tak s námi ? O co víc akčních scén a dobrodružství se natěsná do jednoho roku našeho obyčejného života.. ? A kolik stejných přešlapů jako Marie uděláme, než se dostaneme o kousek dál? A kolik starých tajemství se nám podaří rozluštit ? Zpravidla málokdy najdeme odpovědi na všechny své otázky a tak je hledáme stejně jako zde mezi řádky a v náznacích..
Milá knížka pro milovníky Hájíčka. Opět se setkáme s výborně vykreslenou psychologií ústřední postavy. Cítil jsem se, jako bych tajně sledoval rok Mariina života klíčovou dírkou. Rozchody, emoce, vnitřní já i každodenní starosti. Hájíček umí perfektně zastihnout normální životní situace a překládá je tak, že i ze všedních momentů vznikne originální zážitek. Navíc pocházím z jižních Čech a moc rád si čtu o načem rodném kraji. Jen mi trochu chyběly ještě nějaké zásadnější zvraty a akce. Ale vzhledm k Mariině povaze byl asi pro ní tenhle rok už tak plný změn a novinek.
Rybí krev, Selský baroko a Zloději zelených koní mají ode mě hvězdy navíc za trochu větší napětí a silnější příběh. Plachetnice na vinětách ale i tak stojí za přečtení.
Hájíček -autor nesmírnĕ silných témat -a došly mu témata... Asi bych se opakovala, nejhorší autorova kniha , zbytečná, Rudolf pro čtyřicítky.... Ještĕ bych přidala, že mĕ brní ruka z té dialízy. Tak dĕkuju. A taky nemám ráda anglosaskou literaturu. A lidi naprosto zbytečné, leč honosně znĕjící profese.
Jiří Hájíček patří mezi nejlepší české autory, ale musím říct, že Plachetnice je alespoň pro mě zatím na chvostu všech jeho knih. Miluju jak autor umí propojit město a venkov, jak se zamýšlí nad tématy spojenými s historií i o tom, jak nás ovlivňuje. Tato kniha pro mě však byla jen pokusem navázat na dřívější práci, která je mnohem lepší a vytříbenější. Jako kdyby se do příběhu snažil nacpat vše, od vztahů rodinných, sousedských a milostných až přes vztah sám k sobě a svým kořenům. Ale zároveň šel jen po povrchu, nic z toho nepopsal do hloubky. Kniha vůbec není špatná, ale myslím, že za pár týdnů na ni zapomenu.
Kniha mě ničím neupoutala, ani nenadchla. Postavy nebyly příliš sympatické, nešlo si k nim vytvořit nějaký vztah. Uvažovala jsem i o dvou hvězdách, ale dám průměr...
Neurazila, ale bohužel ani nenadchla. Bylo to takové neslané, nemastné a slabé, velmi slabé. Ženským postavám se nepodařilo vdechnout uvěřitelný příběh, o nějaké sympatii nemůže být ani řeč. Stále váhám zda je to za 2* nebo 3*.
Knihu bych zařadila spíše do červené knihovny (ta snese hodně), ovšem český román pláče.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Poklidné vyprávění jednoho roku života vysokoškolské profesorky Marie. Hledání sebe sama, nový životní směr i uvědomění si vlastní smrtelnosti. Při Mariiných návštěvách v Krumlově jsem si přesně dokázala vybavit energii tohoto nádherného města. Pro mne asi nejslabší autorova kniha, co jsem od něj četla, přesto přečtení určitě nelituji