Planeta samých chlapců
Adam Georgiev
Planeta samých chlapců série
1. díl >
Planeta samých chlapců je slovy Evy Kantůrkové “uzavřeným světem mladých mužů se vztyčenými penisy, hledajícími škvíru, kde se ukojit”. Je v české beletrii prvním a nezvykle otevřeným pohledem do homosexuální společnosti. Výkřikem generace ústy opuštěnosti jejího člena. Předmluvu ke knize napsala Eva Kantůrková a autorem fotografií je Robert Vano.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem si po několika letech přečetla znovu, abych na ni v brzké době mohla navázat titulem Bulvár slunce, který ještě neznám. A jsem ráda, že jsem si tuto knihu mohla připomenout. Kniha na mne působí hodně niterně, místy trochu rozervaně. Cesta hledání sebe sama, svého místa na zemi, hledání identity a toho, kdo jsem a co vlastně chci a jak se mám vypořádat s okolím - to tu vidím jako nosná témata. Někdy trnitá, někdy bolestivá. Nějak jsem tentokrát při čtení knihy cítila z knihy melancholii a odevzdání, hlavně v závěru. Četlo se mi to ale přitom pořád dobře. Hodnocení nechávám stejné jako před lety. A jsem zvědavá, s čím přijde volné pokračování.
Rádobyšokuící "sonda" do světa LGBT. No dobrá, přečíst se to dalo, ale nejspíš jsem čekal něco jiného. Neříkám, že špatná kniha, ale k tématu jsou určitě i jiné a lépe napsané knížky s méně rádoby syrovým pohledem na věc, který mi ale přitom přišel jednostranný, černobílý a plochý.
Kniha měla patrně být šokující. Já sice šokovaná nebyla, nicméně knihu jsem si přečetla ráda. Byl to pro mne zase nový úhel pohledu na toto téma. Z hodnocení jsem ubrala jednu hvězdu za množství postav, které mi občas splývaly do sebe, a lehkou chaotičnost. Ale jinak se mi to četlo dobře - bylo to pro mne zas něco nového.
Na knihu jsem se velice těšila a nakonec mě tolik neoslovila. Možná proto, že jsem očekávala něco trochu jiného.
Na knihu jsem se vcelku těšil. Ale bohužel mě lehce zklamala. Styl napsání byl dobrý, četlo se to samo.
I tak bych celkově knihu zhodnotil jako lacinou sondu do gay života některých jejich členů. Ne všichni hledají kam ho strčit a kde se vystříkat.
Ale oceňuji, že se toho autor nebojí.
Zdá se mi, že kniha chce šokovat. Nevím jak ostatní, ale mě nešokovala. Homosexuální komunita má i svá temná zákoutí a Georgiev se nebojí je poodhalit. Kniha je místy vzrušující, nechutná, zarážející, mrazivá a po celou dobu dosti melancholická a depresivní. Dříve než tuto knihu, jsem přečetl její volné pokračování, které se mi zdálo poněkud hůře napsané než toto, ale jelikož jsem jí četl ještě v poměrně mladém věku, kdy jsem nevěděl, co vím dnes, přemýšlím, že knihu budu muset ještě jednou přečíst, protože tento díl se mi zdá býti velice uspokojivým čtením !
Nezvykle otevřený pohled do homosexuální společnosti. Román je o uzavřeném světě mladých mužů. Výkřikem generace ústy opuštěnosti jejího člena...
Ze začátku jsem se dost nasmála. Když se však ohlížím zpátky, to co mi přišlo k smíchu je pro tyhle lidi asi zcela normální. Musím přiznat, že to bylo zajímavé, jen mi vadila jistá neuspořádanost až nesmyslnost a velký chaos. Ztrácela jsem se!, což byla škoda. Hodně jmen, hodně událostí, vzpomínek zamíchané vše do sebe. Útržky, které nezapadaly. Je to z větší části filozofické dílo. Pro autora určitě logické a jasné, pro čtenáře neschopné prolomit tu určitou myšlenku, kterou chtěl sdělit.
První knížka tohoto stylu a jak jsem se tak dívala. Moc takových (kluk s klukem) není.
Vážně divný styl psaní, ale co nadělám.
Autorovy další knížky
2007 | Deník sestry Lídy Baarové |
2008 | Planeta samých chlapců |
2009 | Bulvár slunce |
1997 | Hana Hegerová... a láska klečí na hrachu |
2009 | Zabij mě, Eliso |
Rozsahem nevelká kniha je pravdivou a nepřikrášlenou výpovědí o neradostném životě části velkoměstské gay komunity. Mladí muži, kteří jdou za svým chtíčem, tráví večery a noci v gay klubech a barech, jedno uspokojení střídá druhé, často s drogovou podporou, bez perspektivy a budoucnosti. V prvním sledu se kniha může zdát jako mozaika střípků, zážtků, vzpomínek, myšlenek, tak jak je naturalisticky hovorovým jazykem klade vypravěč za sebou. Ve druhém sledu ale lze v knize najít - řešeno slovy Evy Kantůrkové v předmluvě - "touhu po vtzahu, po niterném dotyku, a současně strach z něj a zoufalství z neschopnosti vytvořit ho". Doporučuji k přečtení, i když si nejsem jist, zda jsou tyto prožitky jednoduše přenositelné ke čtenáři, který nemá zkušenost s tímto prostředím. Pozorný čtenář tam ale tu druhou linku zmíněnou Evou Kantůrkovou jistě najde.