Po mně potopa
Sarah Perry
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495019/bmid_po-mne-potopa-PGW-495019.jpeg
3
43
43
Knihkupec John Cole, podivínský samotář ve středním věku, jednoho dne uprostřed dlouhé vlny veder zavře krám a vydá se na neohlášenou návštěvu za bratrem. Cestou se ale auto porouchá, John se ocitne pod nemilosrdnými paprsky slunce v neznámé krajině a musí se vydat pro pomoc k osamocenému stavení. Jaké je však jeho překvapení, když jej tam uvítají jako dlouho očekávaného hosta, mají pro něj připravený pokoj i prostřený stůl. Co je to za zvláštní komunitu a co mají společného s věží u jezera?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Argo
Originální název:
After Me Comes The Flood, 2014
více info...
Přidat komentář
Naprosto krásná, úžasná a úchvatná kniha. Ale rozhodně ne pro každého. A jsem moc ráda, že jsem nenechala odradit místními komentáři. A jestli je takhle kvalitní kniha prvotina autorky, bojím se (v dobrém) toho, co bude dál :)
O čem je Po mně potopa?
Je to příběh o tom, jaké to je někam patřit. Mít něco, co je skutečné, opravdové. I kdyby to znamenalo, dostat se k tomu lží. Protože pak je snadné uvěřit tomu, že když si lež uvědomujete, je ta lež menší.
Johnovi se stalo právě tohle. Místo u svého bratra, skončí v domě s několika podivíny, kteří se domnívají, že je ten, na koho čekají. Nebo je i tohle jenom další lež? Jedna lež (ano, jsem to já, abych mohl jednu noc zůstat), vede k další, které začnou kolem vytvářet drobné praskliny. Jak jeho příběhu (když John zjistí, kdo ti lidé jsou a kdo je podle nich tedy i on), tak celé jeho nové komunity. A John je navíc stále pod tlakem, protože skutečný John by měl dorazit se spožděním za týden. Ale proč mu to není jedno? Vždyť ty lidi nezná. Je s nimi pouze pár dní. Tak co na tom záleží, že? Jenže...proč i tak záleží úplně na všem? Je to zvědavost? Je to lidskost?
V polovině knihy dojde k menšímu zpomalení děje, abychom poznali právě oni podivíny. Takže se jde do minulosti. O tom tedy psát nebudu. Sama sebe jsem překvapila, že jsem doteď nevykecala pointu a nenasekala žádný spoiler :D psát teď dál, vytvořím ho. U téhle knihy je poměrně těžké něco napsat a zároveň nic nevykecat ;)
Na první pohled jednoduchý příběh, který má ale neskutečně moc vrstev. Tedy, najdete je, pokud budete chtít. Jinak si tak rozdílné hodnocení knihy neumím vysvětlit. Může mě pouze mrzet, že dost lidí, kteří tomu dali pět hvězd, se ani na pět minut nezdrželi, aby napsali něco hezkého. Takhle komentáře u knihy vypadají poměrně smutně, až na pár výjimek. Tohle je kniha, která vás nutí přemýšlet a pokládat si jednu otázku za druhou. Jak o lidech v knize, tak o vás samotných. Navíc strašně krásně napsané, takže i skvěle přeložené. Já rozhodně doporučuji a těším se na další kousek autorky.
Moc se mi libily odkazy do knih jiných autorů. Já se znám, takže když na mě bafnul Stephen King, rozsvítila jsem se. A hned na začátku jako by na mě mrkla Charlotte Perkins Gilman, a několikrát dál, za což může i obálka. Takže za mě ideální. Už chápeme, proč to není kniha pro každého? Všechny ty inspirace, které do knihy autorka dala, byly strašně úchvatné. A krásně neskutečné, až mě z toho hned buší rycheji srdce. A to jsem možná ani polovinu nepoznala, protože jsem nečetla. A ke konci, kdy se konečně nahlas řekne, co je obsahem básně, která se knihou táhne jako červená nit, zatajila jsem dech asi nejvíc. (Dobře jsem udělala, že jsem si to negooglila, moje podežrení, že to bude v textu důležité, se potvrdilo, a nebudu to přece sama sobě spoilerovat. Nejsem trubka!) A doufala jsem, že kniha skončí právě takhle. Protože tyhle konce mám nejraději...
Rozdělení vyprávění na ich a er dávalo absolutní smysl. A poměrně dost mě bavil název knihy. Který nejdřív odkazoval na to, co John "prováděl" a jednu dobu jsem byla přesvědčená, že měl Alex pravdu a to jsou následky. Nebo vážně po těch sedmi dnech skutečně přijde konec světa, ať už by to mělo znamenat cokoliv, pro kohokoliv z aktérů.
A někdy v polovině knihy jsem řekla: "Proč se začínám cítit jako na Prokletém ostrově?" :) No, není to úžasné? Na 200 stránkách tolik věcí!
Knihu nedoporučuji těm, kteří jsou závislí na epilozích, aby to za ně autor uzavřel. Tuhle knihu si musí čtenář uzavřít sám. (Tím se u mě kniha posunula do prozatímní top 10 roku 2022.) A to ne každý umí. Hlavně když má na konci stále otázky. Což je za mě na knihách to nejkrásnější. Když není konec zaklapnutím poslední stránky. Ale končí to v čtenáři. Klidně i v jeho duši, jestli na tohle věříte. Nebo ať je to jakýkoliv orgán, kde to cítíte "správně", když dočtete knihu, která vás dostane a na chvíli zastaví váš svět. Jako jedna velká potopa. Proto jsem Johna měla ráda tak moc. Protože je mi jasný, že by každý tvrdil, že by hned řekl pravdu. Na což já říkám: Nasrat! Zachovali by jste se úplně stejně. Tam hluboko uvnitř to víte. Tam hluboko, v té časti sebe, která je jenom vaše, a nikoho do ní nepustíte. Nějaký věci je těžký si přiznat. Ale to je v pořádku.
Děkuji :)
Jsem z knížky malinko zmatená. Při čtení jsem si připadala jako při sledování psychologického uměleckého filmu, takového toho s dlouhými záběry, co se v něm skoro nemluví. Osamělý podivín navštíví dům, kde žije parta ještě větších podivínů, a každý z nich si řeší své osobní trauma. Jenže děj není nijak strhující, nemá nijak úžasnou atmosféru ani není vyprávěný nijak krásným jazykem. Na konci nečeká žádná velká katarze. Tak přemýšlím, co se mi autorka knihou vlastně snažila sdělit?
Za me uplne zbytecna kniha, zmatena v pribehu a trochu lacine kombinujici ich a er- formu. Od zacatku mi byl hlavni hrdina nesympaticky a jeho jednani jsem nepochopil. Ostatni postavy neprehledne a spousta otazek zustala nezodpovezena. Tahle kniha v knihovne nezustane...
Kniha má svou atmosféru a není špatně napsaná, ale na mě ti divní lidé v divném domě s divnými motivacemi prostě moc nefungovali. Dočetla jsem v sobotu a už teď mám problém si vzpomenout na všechny postavy. Občas mi něco utkvělo, ale to podstatné mi asi uniklo. Na spoustu "proč", která mi v hlavě při čtení vyběhla, jsem nedostala odpověď. Na můj vkus je to takové až příliš uměle vykonstruované.
Velmi zvláštní kniha, trochu rozporuplná, neobyčejná. Nezbývá nic jiného, než jí dát šanci a přečíst ji.
Tak nevím,nevím.Nějak jsem se nedokázala propojit na příběh ani na hlavní postavy.Jsem ráda že jsem dočetla a vím že na knížku nevzpomenu.
Po mně potopa
je prvotinou Sarah Perryové (skvělý překlad Rani Tolimata), v níž se nám otevírá téměř magický svět, mimo jakýkoli určitelný čas. Knihkupec John Cole zabloudí v lese a ocitá se v podivném stavení plném ještě podivnější lidí; to, co se zprvu zdá jako náhoda, do sebe pomalu zapadá a směřuje ke konci, o jehož děsivé neodvratnosti jsme přesvědčeni už od začátku jeho bloudění. Netušíme ale, jestli je na dohled vykoupení, nebo naopak hrozivý pád do zatracení, a to nás udržuje v neustálém napětí. Události v domě jako by odpovídaly stavům okolní přírody, ze které se vytratili ptáci, jsou krajní a neobvyklé. Každý okamžik zde má svůj význam, protože hranice mezi skutečným a snovým je setřena, hledáme klíč k rozluštění povahy dějů nebo motivací činů jednotlivých postav, v nichž se odráží láska (ať už třeba zvrácená), síla, ale i neudržitelnost komunity těchto prazvláštních lidí.
John v obavách, že se blíží jeho nucený odchod z domu, ve kterém je navzdory jeho neuchopitelnosti více u sebe sama než ve svém dokonale uspořádaném bytě, prochází domem, ukládá si jej do paměti, pokoj po pokoji, krok za krokem, jako by procházel paměťovým palácem. Vše se změnilo (a ať už jsme s ním byli po celou dobu klamáni, nebo ne), podle něj si odteď bude pořádat svou paměť, své nitro, svůj svět, do tohoto složitého domu bude ukládat své prožitky a myšlenky, aby je v něm opět nalézal. Ne tak klidné, spořádané, vlastně mrtvé jako doposud, ale vždy již nejednoznačné, komplikované, podivuhodné jako je tento dům samotný.
Mohlo by se zdát, že si vychutnáváme skvěle namíchaný drink z toho nejlepšího, trochu Kafka, trochu Bible (sedm dní), tu Utažení šroubu, tamhle Hermann Hesse, nebo gotický román… Je to však hlavně schopnost vytvořit až znepokojivě rozechvělou atmosféru, kdy věci, i ty nepatrné, které se dějí, mají váhu zkázy, nebo zázraku, což téměř nikdy s jistou nemůžeme vědět.
Asi byla strategická chyba, že jsem knihu začala číst okamžitě poté, co jsem nadšeně dočetla Nestvůru z Essexu - ze které jsem byla naprosto okouzlena a nadšena. Do Po mně potopa jsem se vůbec nemohla začíst a nejsem si jistá, jestli jsem vůbec pochopila o co autorce šlo. Jednotlivé postavy se mi pletly, no chaos. Nevím, jestli to bylo mnou, pořád totiž to byl krásný autorčin styl, ale prostě za mě nuda, zklamání a nemohla jsem se dočkat, až knihu dočtu.
Knížku jsem si půjčila, protože se mi moc líbil seriál podle Sarah Perry "The Essex Serpent". Bohužel to bylo zklamání.Odložila jsem ji těsně před půlkou. Začátek tajemný a napínavý, ale pak už zdlouhavé a poměrně nudné. Nedočteno.