Pochod Radeckého
Joseph Roth
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245908/bmid_pochod-radeckeho-y7a-245908.jpg
4
108
108
„Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie,“ napsal Joseph Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedostatky.“ Pochod Radeckého – nejzralejší a vrcholný Rothův román, jedna z nejvýznamnějších knih světové literatury 20. století – je hluboce prožitou elegickou básní, kterou na habsburské Rakousko složil poddaný z územního a národnostního okraje císařství. Stesk po ztracené minulosti a bolest ze ztráty domova se zde v jedinečné souhře mísí s humorem, ironií a sarkasmem – a to vše prostupuje láska, již není možné zradit a jež může zaniknout pouze smrtí samotného autora. „Der Leutnant Trotta, der bin ich,“ napsal Roth. Jeho obraz agonie velké říše a celé historické epochy je fascinujícím čtenářským zážitkem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1934 , Sfinx – Bohumil JandaOriginální název:
Radetzkymarsch, 1932
více info...
Přidat komentář
Džungle slov. Někdo někam jede, pak odjede. Bitva u Solferina. Jedu někam. Zůstanu tam. Solferino. Odjezd. Nedočteno.
Nevím, jestli mě víc bavila kniha nebo místní komentáře, že se v ní nic neděje.
Nepopiratelně jde o velký román - Joseph Roth v něm na pozadí příběhu tří generací šlechtického rodu von Trottů a jejich zvestupu i pádu vykresluje zásadnější civilizační zlom - zánik jednoho velkého imperia (konkrétně Rakousko-Uherské monarchie), ale i globálnější konec éry velkých mnohonárodnostních říší v Evropě a nástup menších národních států souvisejí s nově definovanými nacionálními idejemi, což umožnil katalyzátor v podobě první světové války (ovšem zcela neodvratně to nakonec v budoucnu vedlo k světové válce druhé, ještě mnohem devastačnější). Zajímavý je autorem skvěle vystižený a popsany stav bezčasí, které takovýmto zásadním civilizačním zlomům předchází, stejně jako celá škála jemných náznaků, nuancí a předpovědí, vycházející z intuitivního vnímání citlivějších jedinců (hrabě Chojnitzki atd.). Bezčasí má svou personalizaci navíc ještě v osobě opravdu předlouho vládnoucího panovníka císaře Františka Josefa I, který na trůnu strávil neuvěřitelných 68 let, a jehož postavu autor umistil do jakési dichotomie s linií rodu Trottů, především pak s postavou prostředního von Trotty - okresního hejtmana, který také nakonec přežije nejen svého syna, ale nepřežije ,,svou" monarchii. Celý román ve mne zanechal zajímavý otisk, který jako puzzle zapadl do skládanky k dalším dílkům podobným tématicky - kupříkladu stejně zásadní kniha našeho Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka by měla být zmíněna zcela jistě, neboť vhodně doplňuje a v mnohém (třeba sarkastickém pohledu na strnulost monarchie, její byrokracii, sociální nerovnost a nespravedlnost, národnostní útlak, nebo třeba i zkostnatělost a dekadenci C&K armády) i rozvíjí román Josepha Rotha...
Tento předchůdce Kapucínský krypty mě docela překvapil. Šel jsem do toho s tím, že tam bude svištět příběh o tom, jak se z nějakýho obyčejnýho Troty stal Trota von Sipolje, čili rytíř z jugošky. Nesvištělo to člověče. Začátek mi připomínal čekání na tramvaj číslo 18. Když potřebuju aby jela, tak jezděj všechny ostatní tramvaje a osmnáctka nejede, ani když v jízdním řádu píšou, že by měla jet druhá. Myslel jsem, že mě to tlachání starýho strejce vycucne a budu vypadat jako sušená švestka.
Starej Metuzalix, otec hrdiny starýho Troty natáhne bačkory, je tam úplně mimo všechny mísy, ale je tam stejně. Měl jsem v tom celkem zmatek, protože v kapucínský kryptě byli taky Trotové a jejich příběh a já k tomu řek, že ten co to vypráví má tatu, nebo dědu hrdinu. A tady jsem při čtení zjistil, že je to úplně jiná větev těch sedláků z jugošky. Protože tamten měl matku a žil po válce. A tenhle zas po válce nežil a místo mámy měl tatu. Sleduješ jak žongluju s tím rodokmenem? Neztrácíš se v tom? Vezmi si radši tužku a papír, jinak se ti to rozsype stejně jako mně.
Než jsem to poskládal, byl jsem skoro na konci. Takže jsem měl aspoň zaměstnanou makovici a odvedla se pozornost od toho, že je to ubíjející. Někde v půlce byla světlá chvilka, když se schylovalo k souboji a dva lidi seděli v nějakým vídeňským nonstopáči a pili devadesátiprocentní špiritus. Ten pít před soubojem, tak jsem v klidu, protože bych vykapal hned a až by mi sekundant zařval do ksichtu BUDÍČEK, tak by to se mnou ani nehnulo. K výstřelu by nedošlo, protože bych prohrál už ten souboj s tím šnapsem.
Po tom souboji to začne znova skomírat. Ale neskomírá tam jenom ta kniha. Smrdí to zatuchlinou. Jak ta kniha, tak celá monarchie. Trošku je to vykreslený, jako Titanik. Ten se teda potopil dřív, než monarchie, ale výsledek je stejnej. Je to tím, že monarchie je zkostnatělá, a jako stařešina prolezlej rakovinou skomírá dlouho. Nevím jestli to tam tak skutečně bylo, ale všichni z toho zřízení jsou tam vykreslený tak, že by měli místo v úřadě, ležet někde v eldéence. Dokonce i Franc Josef si při audiencích nic nepamatuje. Normálně jako ve Švejkovi. France Josefa už stejně nemůžou pustit z hajzlu, aby jim neposral celej šénbrůn.
Kdybych to měl porovnat s kapucínskou kryptou, tak ta byla sice slabší na stránky, zato silnější na příběh. Přesně opačně, než tu někdo psal. Ale aspoň jsem se dozvěděl, jak vzniknul naprosto bezvýznamnej rod Trotů von Jugoška. Rod, kterej kompletně během druhý a začátkem třetí generace projebal všechen majetek. Nedivím se tomu. Mně by se povedlo něco podobnýho. Teda jestli bych to stihnul do doby, než by mi klekly játra, a posléze i ostatní, neméně důležité orgány.
Na knihu jsem se jako milovník historie faktu i historických románů velmi těšil. Rakousko - Uhersko a vše kolem něj mě totiž vždy zajímalo, mám také hodně informací o životě svých předků v rámci soumraku této říše (cca 1890-1918). Mám také rád nostalgii "belle époque".
Bohužel za mě jen tři hvězdy. Čekal jsem dějově mnohem bohatší román. Dějová linie je velmi chudá navzdory skutečnosti, že popisuje životy tří mužů ze šlechtické rodiny Trottů. Kniha je spíše obsesivně v různých podobách opakovanými popisy obličejů a postav jednotlivých lidí a péči o jejich oblečení či vzhled. Jsou detailně a opakovaně popsány jejich zvyky a základní denní rutina. Ovšem podrobné popisy se týkají velmi málo dalších osob. Stále se například opakovaně dovídáme, že okresní hejtman Trotta si nechal přinést oblečení, pak se pomalu oblékal, pečlivě se staral o své licousy, pleš, nasazoval si okuláry a kontroloval své vyjadřování, gesta a tak podobně. A stále dokola. Jeho syn Trotta zase pořád filozofuje o tom, že armáda je prohnilá a on ji opustí. Stále také vzpomínají na slavného předka Trottu nejstaršího a na císaře (zosobnění monarchie). Přijde mi to spíše jako natahovaná kniha popisů postav, prostředí a částečně i jejich zvyků a myšlení, ale s velmi jednoduchým dějem.
Představoval jsem si mnohem pestřejší děj, hlubší popis myšlenek, úvah a života jednotlivých osob. Ohledně (morálního a psychologického) zániku Rakouska - Uherska jsem se toho z knihy moc nedověděl - vlastně pouze to, že aktéři stále zdůrazňovali, že už to není co bývalo a že monarchie zanikne.. A například o běžných vztazích mezi příslušníky jednotlivých národů či mezi různými společenskými vrstvami je toho v knize skutečně velmi poskrovnu...škoda.
Tím nechci knihu a její dosavadní hodnocení nějak nekriticky snižovat, respektuji i názory ostatních čtenářů, ale prostě jsem od ní čekal o dost více. Proto 3*, nebo 5,5/10.
Pochod Radeckého je přesně typ knihy,kterou musím mít doma a vracet se k ní.
Na pozadí osudů jedné rodiny v Rakousku Uhersku bezprostředně před první světovou válkou a částečně i během ní je autorem podáván, podle mne realistický, obraz života rozpadajícího se mocnářství. Neřeší proč vše vedlo ke konci císařství, ale pečlivě popisuje vztahy ve společnosti, v armádě, mezi jednotlivými národy a i ve vrcholovém vedení říše. Zdá se, že se skoro nic neděje, jakoby se zastavil čas - a to autor využije k popisování tehdejší atmosféry ve společnosti, u jednotlivých občanů a u samotného císaře. Konec Rakouska je neodvratitelný!
Román o neodvratně se blížícím zániku. Řád, symbolizovaný stárnoucím císařem Františkem Josefem, který je nesmrtelnou konstantou oproti měnícím se generacím, se pomalu drolí. Poručík Trotta, třetí pokračovatel svého rodu, se dostává na scestí, stejně jako celá monarchie. Děje je v knize pomálu, ale atmosféra neodvratného konce se zhmotňuje na každé stránce.
Velký román se vším, co k tomu patří, i s určitou rozvláčností a melancholií nad mizejícím Rakousko-Uherskem. Skvěle vystavěné, ironické a v náznacích i tak melancholicky magické a prorocké. Zvláště ten závěr působí jako předzvěst "dalšího tance smrti".
Roth mistrně vystihl jak atmosféru upadající monarchie, tak psychologii lidí, kteří byli do velké míry na monarchii závislí. Výtečné je psychologická drobnokresba Karla Josefa, jeho pozvolná závislost na "devadesátiprocentní" a stále větší smutek ze života a z dědičné zátěže vnuka hrdiny od Solferina. Celkově je skvělý ten popis zapadlé oblasti monarchie někde u ruských hranic a neustále se vracející motiv obrazu hrdinného děda.
Jsou to střípky a detaily, které ale ve svém celku vytváří jeden z nejpůsobivějších obrazů rozpadu Rakouska-Uherska. V obecnější (nadčasové) rovině je to pak obraz rozpadu světa obecně; rozpadu našeho známého světa, který nás formoval, světa ke kterému jsme patřili, ale jenž nás jako by předešel a jemuž tak už nepatříme. Ztracená generace nebo snad vykořeněná generace tak v tomto ohledu není jen generací Rothovou. Doporučuji.
U mne 3-4 hvězdy, nakonec jsem se přiklonil k tomu vyššímu hodnocení, protože mám pro mocnářství slabost a ta strnulá atmosféra je líčena opravdu věrně, člověk si ten zastavený čas dokáže díky knize plasticky představit. Je mi jasné, že pro rakouské čtenáře je to srdcovka.
nádhera, ten hořkosladký, melancholický pocit z dloooouhého, přirozeného, bezbolestného zanikání
netradiční nezapomenutelné symbolické detaily (kanárek, licousy, kapička na špičce nosu císaře pána...)
Nedočetla jsem. Vůbec mne to nebavilo. Přišlo mi to spíš depresivní než nostalgické.
Tak mám dojem, že autor vložil do svého románu hlavně nostalgii a stesk po starém dobrém Rakousku Uhersku, svojí milé vlasti. Já žádnou nostalgii nemám, spíš pocit znechucení, jak nám mohli tady vládnout Habsburci, Jeho Apoštolské Veličenstvo a rakouští úředníci, jako okresní hejtman von Trotta. Jak se cítili vyvolení a povýšení nad Čechy. To je jediný pocit, který z knihy mám, kromě toho že mě bohužel nebavila.
Upřímně; dal bych normálně maximálně za tři, ale tím, že je to z Rakouska, dokonce z Rakouska-Uherska, je tam Vídeň (nejlepší město na světě) a Franz Josef, tak zcela neregulérně přidávám ještě čtvrtou hvězdu. Ale výš fakt ne. Kniha totiž svou délkou ztrácí na síle - začátek a seznamování s hrdinou od Solferina, jeho synem Františkem a vnukem Karlem Josefem je výborné. Jenže pak se to na víc než sto stránek zastaví v nějaké díře u ruských hranic a nic se neděje - jen Rakousko pomalu upadá (jako zájem čtenářův). Naštěstí na konci se to zase trochu posune, postavy konečně ožijí a závěr je jediný možný, jaký si kniha zaslouží. Takový, aby ve mně opravdu zůstala napořád - nic konkrétního si z ní asi nezapamatuju, ale ty pocity tam vždy budou, úplně všechny pocity s převahou melancholie a beznaděje, přitom podáno tak krásným jazykem a lidsky... Když si to tak teď po sobě čtu, tak si to ty čtyři hvězdy rozhodně zaslouží - je to krásná pocta světu, který byl mrtev už v době svého vzniku.
Ačkoli má být kniha jakousi ságou rodu Trottů, zásadní prostor je věnován posledním z jejich příslušníků a posledním letům Rakousko-Uherské monarchie.
Pozvolna se rozpínající atmosféra rozpadu starých struktur až k nezastavitelnému zániku císařství, spolu s jeho mocnářem i "bohem", stařičkým Františkem Josefem (a kapitola věnovaná dni F.J. pro mne byla jednou z nejkouzelnějších z knihy) , spolu s věkovitými tradicemi ve stavovských, generačních i mezilidských vztazích.
Melancholické čtení s kapkou ironie, pomalé čtení s málem děje, ale nádherným stylem dokonale vystižená atmosféra konce jedné epochy a matoucích pocitů dvou generací, otce a syna, které tento přelom prožívají...jež v knize autor krásně vystihl ústy doktora Skowronnka:
"Když mne děti neposlechnou, snažím se už jenom o to, abych neztratil důstojnost. To je všechno, co mohu udělat. Někdy se tak na ně dívám, když spí. Jejich tváře mi ve spaní připadají nadobro cizí, skoro k nepoznání cizí, a vidím, že jsou to cizí lidé z doby, která teprve přijde, a které já už se nedožiju. Mé děti jsou ještě malé...A přesto je v těch tvářích dost krutosti, krutosti jejich doby, budoucnosti, která se na děti snáší ve spaní."
Jednoznačne najlepší Rothov román a jeden z najlepších románov (ak nie úplne najlepší) s tématikou posledných rokov monarchie.
Je jedným z tých románov, ktoré sa dajú čítať viac krát. Po viac ako 15 rokoch som sa k nemu znova vrátila a zapôsobil na mňa rovnako silno ako prvý raz.
Celý príbeh sa nesie v nostalgickej atmosfére. Roth sa nikdy netajil tým, že Rakúsko-Uhorsko považoval za svoju jedinú skutočnú vlasť a je to cítiť aj v tomto príbehu. Napriek tomu sa nevyhýba ani kritike "starých dobrých čias pred Veľkou vojnou". Hlavní hrdinovia boli nerozlučne spojení s monarchiou, dynastiou a samotným cisárom, aj keď postupom času začali vidieť jej neodvratný zánik. Čím zretelnejšie videli prichádzať zánik ríše, tým viac prepadali beznádeji a strácali zmysel života.
Hoci mi väčšinou opisy krajiny a okolia v románoch prekážajú tu boli pre mňa zážitkom. Hlavne keď autor opisoval okolie vojenskej posádky poručíka Trottu pri ruských hraniciach - všetkú tú tajomnú faunu, flóru a jej rozmanitých obyvateľov. Taktiež to ako popisoval poručíkové problémy s alkoholom, ktorému v hraničnej posádke prepadol vyznieva veľmi autenticky. Môžeme sa len domnievať, že tu asi Roth zakomponoval aj veľa zo seba. Ako je známe sám podľahol závislosti na alkohole a na jeho následky aj predčasne zomrel.
"Okresnímu hejtmanovi připadá, jakoby se zčistajasna celý svět skládal z Čechů; z národa, který pokládal za vzpurný, tvrdohlavý a hloupý a vůbec za vynálezce pojmu národ."
Výsostná literatura, mistrné popisy, ale hlavně - citová angažovanost autora je v celé knize přímo cítit a je to úlevné a uchvacující oproti současné próze, ve které tak často autoři zůstávají skryti buď za oblakem jakési objektivní distance, historického diskurzu, nebo literární hry. Joseph Roth byl mimořádným spisovatelem, bez přehánění říkám, že měl dostat Nobelovu cenu za literaturu.
Nikdy nezapomenu na tato místa z knihy:
- smrt starého sluhy Jacquese
- skleněná kapička pod nosem Jeho apoštolského Veličenstva
- nedělní oběd u Trottů, včetně zvuku tikajících hodin a celého menu
- bouřka ženoucí se na letní slavnost dragounského regimentu
- procesí na Boží tělo ve Vídni
Některé knihy jsou post-apo. Tahle je pre-apo.
Bezradnost hrdinů svázaných konvencemi a dobou je ještě umocněna čekáním na apokalypsu - válku. Už ani nevěří v budoucnost, symbolizovanou a vlastně neodmyslitelně svázanou s monarchií. Nevěří už ani armáda a její důstojníci prodchnutí nacionalismem. Drží ji pohromadě jen osoba císaře, a nikoli náhodou je jeho skon skutečnou tečkou za monarchií a dynastií Trottů, které stvořil.
Myšlenky monarchie byly autorovi blízké (mě též), ale věděl, že jsou utopické. Skuteční "rakušané" trpí pocity vykořenění a neukotvení. Monarchie jim nakonec nedává pocit bezpečí a smyslu. Pouze neměnnosti. A to nestačí.
Štítky knihy
19. století František Josef I., 1830-1916 rakouská literatura Rakousko-Uhersko středoevropská literaturaAutorovy další knížky
| 1974 |  Pochod Radeckého |
| 1969 |  Kapucínská krypta |
| 1934 | Job |
| 2011 | Legenda o svatém pijanovi |
| 2011 | Filiálka pekla na zemi |
Číst Pepíčka Rothů je jako být Starým Mocnářstvím v otcovské a bezpečné náruči Věčného Císaře...