Odloučeni zjara
Mary Westmacott (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414630/bmid_odlouceni-zjara-ztr-414630.png
4
150
150
Pod pseudonymem Mary Westmacott série
< 3. díl >
Pozoruhodný psychologický román královny detektivek z roku 1944, příběh o ochotě pohlédnout na sebe sama, přiznat si životní chyby a vykročit ze svého stínu. Joan Scudamoreová se vrací z Iráku do Británie. V Bagdádu se postarala o nemocnou dceru a nyní míří zpět za manželem. Na cestování je zvyklá, ne však na dlouhé, nedobrovolné odloučení ode všech, které miluje. Její vlak zůstane nečekaně odstaven a Joan musí strávit nějakou dobu v malé ubytovně daleko od vší civilizace. Izolace a nečinnost ji přinutí k rekapitulaci svého dosavadního života. Čím hlouběji se noří do analýzy vztahů s manželem, dětmi, přáteli, do hodnocení všech činů i omylů, jichž se vůči nim dopustila, tím bolestnější obraz jí samé před ní vystupuje. A tím naléhavěji se vynořuje i otázka: co s tímto poznáním udělat?... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , Ikar (ČR)Originální název:
Absent in the Spring, 1944
více info...
Přidat komentář
Dobré, opravdu dobré. Bezpochyby vedené vlastní zkušeností a díky tomu s uvěřitelným a očekávatelným koncem.
Ač se to tak z jednostranného pohledu může jevit, ve skutečnosti zde nejsou žádné černé a bílé postavy, žádní pachatelé a oběti. I ostatní postavy mají své vnitřní světy, své viny a selhání, jen o nich nevíme. Z konfrontace s pouští by nikdo nevyšel jako světec. Ani nikdo z nás, čtenářů. :-)
Mě tedy kniha přivedla k zamyšlení nad tím, v čem já obelhávám sama sebe... Třeba abych nemusela udělat věc, která je potenciálně konplikovaná a nepříjemná (leč prospěla by mému vývoji), sama sebe přesvědčím, že tak, jak to je teď, je to nejlepší. Kdo z vás to zná?
Nikdy bych neřekla, že Agatha dokáže psát i takhle. Tenhle příběh mě opravdu dostal. Musím ale říct, že hlavní hrdinku jsem nemohla ani vystát. Chudák její rodina.
Tohle je sakra jiná káva než Nedokončený portrét (který jsem nedokončila... tedy nedočetla). Zastavení v poušti, existenciální okamžik v životě ženy, cvičení v sebeklamu, co bychom si počali bez laskavosti? a světová katastrofa za dveřmi. Obyčejný život - a vylíčený tak napínavě...
Knihu jsem tentokrát četla podruhé, asi po dvanácti letech, možná delší době. Tehdy jsem velmi souznila s Rodnym, tentokrát jsem stála někde uprostřed ve zvláštním rozpoložení. Hlavní postava mě zprvu děsně prudila, pak jsem s ní po delší době začala mít konečně sympatie, až mi ji bylo i líto. Vnímala jsem ji jako ženu, která chtěla blaho pro ostatní, i když si neuvědomovala, že je činí nešťastné. Poslední kapitola skončila přesně tak, jak jsem si myslela (knihu už jsem si od prvního přečtení moc nepamatovala), ale epilog mě překvapil. Poslední věta je naprosto odzbrojující, až směšná, jak je život občas matoucí a zároveň tak jednoduchý... troufala bych si říct, že dílo je existencionalni dílo nebo realismus, nebo alespoň má k tomu hodně blízko.
Za mně skvělá četba, možná se k ní zase někdy za pár let vrátím.
Představte si, že neplánovaně zůstanete trčet někde na téměř opuštěném místě, bez lidí, bez zábavy, bez spojení s okolním světem. Zůstanete jen se svými myšlenkami, které začnou postupně bobtnat, narůstat, převalovat se vám hlavně. Začnete probírat jednotlivé situace zprava i z leva, přemýšlet nad významy vět, skrytými motivy... A co když dojdete k rozhodnutí, že je třeba udělat radikální změnu? A opravdu to půjde, až se vrátíte do svého starého života?
Kdo chce poznat Agatu Christie i z jiné stránky než jako královnu detektivek, tohle je dobrá volba. Budete prožívat příběh spolu s hlavní hrdinkou a možná po dočtení začnete přemýšlet i nad tím svým...
Jako detektivky psala Agatha Christie velmi dobře, tak i psychologická dílka pod pseudonymem Mary Westmacott pro mě zvládla výborně.
A. Christie pod pseudonymem píše jinak. O tom není pochyb. Místy zdlouhavý psychologický příběh vyprávěný z pohledu matky a manželky, sebezpytující, místy nudný a opakující se. Obraz navenek ideální anglické počestné rodiny, zevnitř prožraný do morku kostí. Depresivní a polemizující dílo o životě postupně odhaluje o vypravěčce víc, než by čtenáři bylo milé. Domnívám se, že především v tom tkví pozoruhodný um Agathy Christie - obalamutit důvěřivého čtenáře, a pak mu ukázat, že pravda se skrývá někde úplně jinde.
Potřebovala jsem do Čtenářské výzvy na Databázi knih knížku spisovatele, který už nežije, a tak jsem sáhla po nedetektivce od Agathy a byla dost spokojená!
Je druhá polovina třicátých let minulého století a Joan se vrací do Anglie od své mladší dcery, jež žije v Bagdádu. Cestou ale uvízne na pár dní na nádraží u tureckých hranic a musí čekat na vlak, který má kvůli počasí zpoždění. Joan nemá žádnou společnost, knihy už přečetla, žádná jiná zábava se nenabízí, a tak hlavní hrdinka začne přemýšlet o tom, jaký vlastně vede život, jaký je její manžel a její manželství, jaké má vztahy s dětmi.
Překvapilo mě, jak je tahle kniha veskrze moderní a stále aktuální, byť byla napsána už v roce 1944. Stále řešíme dost podobné problémy a potýkáme se s nimi.
Román se čte dobře, věty i odstavce jsou krátké, jasné, stručné, výstižné.
Hodnocení: 4,5 ⭐ z 5 ⭐
Velmi milé překvapení. Autorku mám velmi rád, čtivá, nápadité detektivky, ale nedetektivku jsem si od ní zatím nepřečetl, popravdě nejsem odvahu, obával jsem se rozplizlosti a psychologické nudy. Pravým opak je pravdou.
Tohle se mi tak líbilo! Psychologický román od Agathy Christie o ženě, která si je sama sebou naprosto jistá. Ona sama, její život, její děti a manžel a dům a všechno je prostě skoro dokonalé. Chudáci ostatní, kteří se svých životech tápají nebo dělají chyby. Hm, hm, to by se jí nestalo. Nikdy. Je šťastná a spokojená. A celá její rodina byla, je a určitě bude šťastná.... Ano, to si myslí, než uvízne na pár dní v poušti, sama Angličanka na ubytovně, kde čeká na vlak, který je kvůli dešťům zpožděný. Jedinou knížku dočte a pak už má jen sebe samu a svoje myšlenky a vzpomínky. A ukazují se trhlinky a pak i praskliny a průrvy v tom jejím dokonalém světě. Je to parádní sonda do života jedné rodiny a do duše jedné anglické paničky vyšší střední třídy.
Trochu jiná Agatha a přesto stále stejně čtivá. S jejím uměním dokonale popsat postavy s jejich klady i zápory, je knížka perfektní. Moc se mi to líbilo.
Zajímavé zpracovaní, které mi úplně k Agathe nesedí, ale za přečtení určitě stojí.
Tentokrát královna detektivek jinak. Čeká tu na Vás psychologický román o ženě jménem Joan, která na cestě z Íráku do Anglie uvízne na několik dní v malé ubytovně daleko od civilizace. Jelikož má spoustu času, přemýšlí o svém životě, o svém vztahu k manželovi i dětem. Čím hlouběji se noří do svých myšlenek, tím bolestnější obraz uvidí.
Tato kniha, ač je z roku 1944, zpracovává téma, které je ve spoustě věcí stále aktuální. Žijeme tak, jak bychom chtěli? A pokud ne, dá se s tím něco udělat?
Celou knihou nás provází myšlenka: Na co by člověk přišel, kdyby neměl celé dny na práci nic jiného než přemýšlet sám o sobě. A kromě hlavní hrdinky to přiměje i Vás, se nad tím zamyslet.
Hlavní hrdinka Joan je celou dobu pěkně na ránu, bude Vás štvát a zároveň si oblíbíte všechny její blízké osoby. Navíc je budete obdivovat, že to s ní vlastně vydrželi. S tím souvisí i věc, která mi na knize vadila, a to, že jsou zde postavy vykreslené černobíle. Buď hodně dobré anebo špatné, nic mezi tím.
Každopádně kniha mě bavila, je skvěle napsaná, čtivá. Trochu mi připomíná knihy mé oblíbené Anne Tyler. Ráda jsem si ji přečetla. Zkuste ji také.
Takový rádoby dušezpytný román. Hlavní postava je veskrze nesympatická, ale to nevadí. A.CH.je mistr slova, tak i proto to stálo za to. Průměrně, i když jsem asi čekala více.
Ano, ano, všechno musí být perfektní.
A že má někdo své touhy, vášně, sny, bože, to je tak světské, tak nechutné...
Vykreslila nám ji moc pěkně. A že to nemá hepík? Co v životě končí tak, jak by mělo, nebo podle našich přání....
Většina lidí se bojí být sama se sebou, bojí se, co by tam mohlo být, co by mohlo vyjít napovrch. Proto se neustále zaměstnávají, upínají se k závislostem, stále někam chodí, něco dělají, něco berou, někam volají, na něco se dívají, jen aby to nemusel být pohled do nitra sebe samého.
Autorka nás zná velice dobře, proto také může psát ty nejdokonalejší detektivky se zločiny zapeklitými a záludnými, samá nevysvětlitelná záhada, jako sám člověk.
Knížka se mi líbila. Trochu mi to celé připomínalo takovou tu "americkou", dokonalou rodinku, která ve skutečnosti dokonalá není. Snaha žít život tak abychom se zalíbili ostatním a ve skutečnosti šťastní nejsme..škoda že se hlavní postava ze svých chyb neponaučila .
Autorovy další knížky
| 2017 |  Deset malých černoušků |
| 2003 | Vražda v Orient-expresu |
| 2004 | Smrt na Nilu |
| 2001 | Záhada na zámku Styles |
| 2016 | Neočekávaný host |
Pro mě další docela překvapivá nedetektivní Agatha Christie. Kniha „Pověz mi, jak žijete“ jsou autorčiny vtipně psané vzpomínky na vlastní zážitky na archeologických vykopávkách v Sýrii.
Tady jde ale o něco úplně jiného, i když také inspirované cestováním do Sýrie.
Příběh jedné ženy, která čirou náhodou uvízla v té nejzakopanější pouštní díře a v podstatě nedobrovolně rekapituluje svůj život. Joan, sebevědomá středostavovská Angličanka, spokojená sama se sebou, se svým životem, se vztahem s manželem, s dětmi, a kritická ke každému, kdo jen trochu vybočuje z jejích představ o dokonalém životě, je konfrontována v depresivním osamění s myšlenkami, které mohou její dosavadní život postavit na hlavu.
Lehká ironie, která podbarvuje zejména první část knihy, se mi do toho příběhu moc hodila, protože díky ní neupadl do klišé nebo melodramatu. Konce knihy jsem se trochu bála, protože vnitřní drama v poušti nabízelo různá vyústění, ale závěr byl uvěřitelný. Na můj vkus trochu moc vysvětlující, ale to je autorky styl, i v jejích detektivkách nesmí zbýt ani chloupek nevyjasněný.
Zaujalo mě o to víc, že kniha vyšla v roce 1944, takže téma, které autorka rozvíjí, mohlo být na tehdejší dobu hodně neotřelé a možná i odvážné.