Pod sněhem
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/243050/bmid_pod-snehem-243050.jpg
4
1394
1394
Zdánlivě běžná situace: Tři sestry nasedají jednoho zimního dne do auta a vyrážejí k rodičům na oslavu otcových narozenin. Blanka se dvěma dcerami, miminem a psem, Olina se synem a ipadem, Kristýna s kocovinou. V plném autě se však spolu s nimi ocitají i jejich životní příběhy, vzpomínky na dětství, nenaplněné sny a frustrace, a atmosféra tak už po několika kilometrech jízdy houstne. A to ještě žádná ze sester netuší, že další nepříjemnosti je čekají v domě rodičů. V rodinných vztazích a na první pohled obyčejných událostech dokáže Soukupová zachytit otisky spletitých osudů s takovou bravurou, že před čtenářem vyvstávají jako jedinečná životní dramata. Autorčin typický způsob vyprávění s přirozenou lehkostí podtrhuje autenticitu příběhu a vtahuje do něj čtenáře natolik, že se sám stávám jedním z pasažérů auta jedoucího zimní krajinou.... celý text
Přidat komentář
Kniha je zajímavá svým způsobem vyprávění - čtenář tak vidí jednu situaci hned z několika úhlů a rozměrů. V některých situacích a charakterech se poznává, ale vidí i náhled druhého člověka. Bylo by fajn, kdyby si z toho někteří lidé vzali příklad a neodsuzovali neuvážlivě všechny lidi kolem sebe, co mají jiný názor či jiný náhled na svět. Nikdo nemůže druhému porozumět na 100%, nikdy se neocitnete v kůži někoho jiného, a proto je tak důležité nesoudit, ale komunikovat. Nechovat se jako některé postavy v této knížce. V které se vlastně nic moc nestalo (děj se točí hlavně okolo jedné ne úplně povedené cesty z Prahy na venkov), ale v hlavách ústředních postav se toho dělo dost. A o jejich myšlenkách to vlastně celé bylo.
Do knihy jsem se nezačetla a pokud bych na ni nedostala doporučení, tak ji zřejmě odložím nedočtenou. Takto jsem stále čekala, že se to zlomí, ale nestalo se. Nápad se mi líbil, i charaktery osob, přijde mi to ale takové nic neříkající...nejde to do hloubky. Tři sestry, které si v rámci zlosti na sebe navzájem trochu léčí a omlouvají své trable ve vlastním životě,což je prezentováno v rámci společné cesty autem na oslavu za rodiči, kam se ani netěší. Což by ani nemuselo být nezajímavé, formou zpracování pro mě bohužel bylo.
Je to moje první kniha od autorky a byla pro mě jako zjevení. Podle mě je Petra Soukupová jedinečná v psychologickém zachycení postav. Chvíli jsem si myslela, že autorka musí mít malé dítě, pak že musí mít větší dítě, pak že musí mít víc dětí, protože přeci není možné, aby dokázala charaktery z knihy tak celistvě zachytit bez prožité životní zkušenosti. Moje poslední vysvětlení je, že je prostě asi dobrou spisovatelkou...
Jedna velká deprese a po přečtení obrovská vděčnost za to, že naše rodina (byť nic není dokonalého) funguje.
Je to dobré, místy skvělé, ale Zmizet to nepředčí. Příběh sám o sobě je ve své podstatě velmi smutný, ukazuje na komplikovanost dnešních vztahů a rodinných vazeb, jednotlivé postavy jsou vykresleny výtečně a jediné, za co bych strhla pár bodů, je v podstatě neměnný děj a styl vyprávění. Dlouhá souvětí leckdy připomínají spíše sled myšlenek a děj se během celé knihy nikam výrazně neposouvá, autorka se v podstatě stále "motá" kolem toho samého a ani závěr nepřekvapí výjimečnou pointou. Zrovna u Petry Soukupové to ovšem nevnímám jako nedostatek, ale právě naopak.
Čítanie bolo pohodové a nesmierne zaujímavé. Štýl bol netradičný, príbeh mal pekné vrstvy a napínavý dej, ktorý síce nijak nevyvrcholil, no bolo to, ako si predstavujem, že by boli publikované moje myšlienky: sedím si a v hlave mi ide krásny príbeh o utrpení, urážke, pýche, potrebe zapáčiť sa či životnej prehre...avšak nik ho nepočuje, je v mojej hlave.
Knížka se mi četla celkem dobře. Nesympatizovala jsem s žádnou z postav. Je zde skvěle vykreslená sourozenecká rivalita, snaha se zalíbit v očích rodiče, která přetrvává až do dospělosti.
Literární styl Petry Soukupové se mi líbí, autorka píše čtivě, že jsem knihu přelouskala asi za 2 večery. Mám prostě slabost na české autory a zřejmě to souvisí s tím, že člověk nejen zná dobře jazyk, ale taky kulturní zvyklosti a prostředí, proto dokáže odhadnout i ty nejmenší odchylky, které barvitá čeština nejrůznějšími slovy nabízí, a vcítit se tak velmi dobře do děje či nálad literárních hrdinů. Jednu hvězdu dávám dolů za chybějící úvozovky, které by myslím zlepšily orientaci v textu. A pak také za "zahuštěnost" potíží, kdy mi chyběla aspoň jedna postava, která by prožívala šťastné období. I když, každý máme nějaké své trápení, někdy jsou větší, někdy menší....
Příběh tří sester, které jedou na oslavou otcových narozenin v jednom autě. Každá má své problémy a starosti. Ani jedna z nich není šťastná a ani manželství jejich rodičů není šťastné. Sestry se vzájemně moc neznají. Na mě ten příběh působil smutně.
Objevil jsem Petru Soukupovou nedávno a ani třetí její kniha přečtená v krátkém čase mě nezklamala. Naopak - zdála se mně zatím nejlepší z toho, co jsem od autorky četl.
Jsou zde obvyklá témata z jejich předchozích knih - sourozenci, kteří si nerozumí a nemají se rádi, kteří bojují o přízeň rodičů a navzájem si ji závidí. A taky rodiče, kteří mají své oblíbené děti (i když by to nikdy nepřiznali). Nově je zde taky bravurně popsána bezradnost žen, které nevědí, jestli stojí za to udržovat nepříliš uspokojivý manželský vztah.
Nad jiné mě zaujalo, jak Soukupová dokáže charaktery a situace popsat mnohovrstevně (nějak mně nenapadá lepší výraz) a postavy proto unikají přesnému hodnocení. To posiluje dojem věrohodnosti (protože přesně tak to je v běžném životě - nikdo není jenom anděl nebo jenom mrcha). A tomu duchu také odpovídá i otevřený konec - tak jako přesně nevíme, jaký definitivní názor na sestry si udělat, tak se ani nedovíme, jak se jejich osudy budou vyvíjet dál. Ale to nevadí, o to víc nad tím můžeme sami přemýšlet.
Tím, že žádná postava není úplně dobrá ani špatná (i když špatné vlastnosti dost převládají), tak si čtenář může vybrat oblíbenkyni podle svých vlastních preferencí - já jsem nejvíc soucítil s Marií a trochu i s Blankou (i když ta byla často na pár facek) a naopak moji trpělivost nejvíc pokoušela Olga a její rozmazlený synáček.
Jsem si jist, že se k tomuto románu ještě vrátím. A taky se budu těšit na Martu v roce vetřelce.
Libi se mi skvele popsane postavy, jejich vlastnosti a charakter, o kterych mam pocit, ze je mohu skutecne nekde potkat. Nekdy jsou mi ty uveritelne dialogy tak zname az protivne, ze mam chut prestat cist a zacit premyslet, co bych ji(m) rekla ja sama, jak bych jednala.
Líbil se mi styl, už ho znám, četla jsem K moři. Bylo to přes všechnu tragiku vtipné. Nejvíc mě zaujal příběh Marie. Tak proč jen 3 hvězdičky? První a nejsilnější výtka: moc dlouhé, kdyby měl román polovinu stránek, tak by byl asi účinek stejný. Druhá: ty ostré rozhovory mezi sestrami mi vadily a budily ve mě dojem televizního seriálu. Mám pocit, že takhle se nikdo s rodinným příslušníkem bavit nemůže, ale možná může... A třetí výtka: ten konec - tatínek s kočičkou? Tak nějak přilepené.
Dobrá kniha, baví mě styl psaní, který je autorce vlastní. Skvělé jsou zde vymalovány vztahy mezi sestrami, možná bych jim porozuměla víc kdybych měla taky nějakého sourozence.
Hodnotím kladně, ale Marta v roce vetřelce byla lepší.
Ženské uvažování... často mě u čtení napadal odkaz na Čtyři dohody :-) Líbí se mi, jak je kniha napsaná, jak jde o zdánlivě obyčejné věci a přitom mám po dočtení pocit určitého neklidu, pořád nad tím musím přemýšlet. Dobrá kniha!
Dřív jsem byla taky taková Kristýna, jenže teď jsem hybrid - něco mezi Blankou a Olinou.
Výborné.
Mně v té knize asi něco uniklo. Možná jsem ji četla ve špatném období, kdy jsem řešila spoustu jiných věcí a tím jsem se tomu třeba málo věnovala... Ale jednoduše mi tam něco chybělo. Kniha se mi zdá nemastná neslaná a taky se stále bráním tomu postoji, že všichni chlapi jsou hajzlové, což mám dojem, že tahle kniha předává. Není to totiž první česká kniha, ve které jsem se s tímhle setkala a mrzí mě to.
Autorce dám s velkou pravděpodobností ještě někdy šanci, jen proto, abych zjistila, jestli jsem něco přehlížela nebo jestli to opravdu není můj šálek kávy. Ale tentokrát to nebylo ono. Nebylo to úplně špatné, ale mně to prostě nesedlo.
U Petry Soukupové mám na začátku pokaždé problém s tím, jakým stylem píše. Přitom je to moje vrstevnice. Ale tahle kniha se mi líbila víc než Marta v roce vetřelce.
Kniha, plná příběhů a pocitů, které tak moc všichni známe, kdo máme větší rodinu. Hezky popsané myšlenky. Ale chyběl mi nějaký smysl nebo závěr... Rodinná oslava skončila, nikdo nic nedořešil, nikdo nic moc neřekl a skončila i kniha. Přesto přečtení knihy neberu jako úplně ztracený čas, i já se v tom dost našla.
Štítky knihy
rodiče česká literatura sourozenci rodinné vztahy
Autorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Dostala dvě šance (dvě proto, že jsem si ji z nepochopitelného důvodu měla potřebu koupit) a pokaždé jsem ji po pár stránkách odložila. Pokud na téhle knize NĚCO je,tak já jsem to bohužel neobjevila.