Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552677/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1247
1247
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Romány Pro ženy Literatura česká
Vydáno:
2021
,
Voxi
Interpreti: Tereza Dočkalová , Zuzana Kajnarová , Anita Krausová , Veronika Lazorčáková , Marek Němec
více info...
Přidat komentář
Kniha mě zklamala. Že to nebude legrace, s tím jsem počítala, ale že se deprese potáhne celou knihou, to jsem nečekala. Po přečtení mám jedinou myšlenku, jít ke svému muži a pořádně ho obejmout za to, jak je skvělý.
Těžké téma. Podle mě kniha sedne málokomu, protože je tam vše psané bez obalu a střídá se ich a er-forma. Popis života 4 generací, přičemž ženy se nidky neměly moc dobře. Mně se líbilo, jak je to takové, jaké to je. Bez velkých přikrášlení, romantických ideálů. Vlastně je kniha dost pragmatická. Začíná životem rodiny v podbrdí za 1. světové války a končí po revoluci.
Kniha, která by se měla směle zařazovat mezi knihy paní Mornštajnové, Körnerové nebo Karin Lednickou.
Podbrdské ženy je příběhem tří generací žen z jednoho rodu. Od konce první světové války po konec socialismu, sledujeme osudy obyčejných žen z malé vísky u Žďáru. Společně je propojují těžké životní úděly, jak tehdejší doby, tak genderové.
Jen nerada čtu o ženě coby levné pracovní síle. Osud Emilky jsem probrečela. Je v knize nejmarkantnější, oproti dalším dvěma, ke kterým jsem si vztah nevytvořila, bohužel nedostaly moc prostoru, hodně už se přeskakovalo v čase dopředu, jinak by kniha měla asi 800 stran. Což by mně nevadilo. Je to vlastně moje jediná výtka k této knize, že byla posledních 150 stran urychlená.
Pokud jste si zamilovali Heřmánkové údolí, je kniha určitě pro vás. Pokud máte rádi životní osudy žen na pozadí válečném, tak také. Vypravěčský styl je úžasný.
Kniha se dobře čte, děj má spád. Zpočátku mně připadalo, že autorka je spisovatelský tovaryš, prostě do spisovatele mistra tomu dost chybí. Taky mně vadí, když píše, že ve třicátých letech se nosily sukně nad kolena nebo punčochy nylonky. U Emilie jsem si už asi na ten styl zvykla, prostě začetla jsem se. Ale konec mně přišel zas nějaký podivný, zase jak od tovaryše. A navíc, kdy se v běžných domácnostech objevilo lego a barbína? To mně taky nějak nepasuje.
Jak mi bylo z těch podbrdských žen smutno! A to ze všech, nejen z hlavních hrdinek spjatých s muži a hospodářstvím a jednou starou, vlhkou chalupou. Cítila jsem s Mírkovou mámou, s Milkou nejvíc, Jana mi trochu lezla krkem, i když tam její podřízené chování chápu. Mojí hrdinkou byla Milka. Projela sice svůj život jako ostatní, ale u ní byla určitá snaha se své špatné volbě vzepřít. Ale úplně mě fascinovalo, že si všechny nechaly tak moc kálet od chlapů na hlavu (od tchánů, manželů, synů, spolužáků....).
Knihu jsem bohužel nedočetla, bylo to smutné, depresivní a nebavilo mně to...
Při čtení na mě dýchala beznaděj, rezignace, nesplněné sny a snad jsem i vnímala ten chlad a vlhko starého stavení. Ani nevím, jestli mě víc rozčilovali podbrdští muži, kteří své ženy brali jak součást vybavení chalupy, nebo ty ženy, které se nedokázaly svému osudu vzepřít...Není to veselé čtení, ale je to velmi čtivé a když začnete, nebudete chtít přestat.
(SPOILER) Dvacáté století a jeho převratné změny doléhají jaksi utlumeně do Svojkovic, kde je život těžký jako kamení na zanedbaném poli a kde lidé mohou potkat brdskou vlčici. Terapeutická cesta nejmladší ženy z rodu Kucmanů vede do minulosti - a zároveň do hlubin trápení čtyř generací žen, které se hromadí, přechází v zatrpklost a letargii. Čím blíže současnosti, tím méně mě to baví - a myslím, že je to autorčin záměr: navzdory vší dřině, bídě, nulové péči, ponížení a zbytečnosti smrti v příbězích Marie, co zemřela u porodu, a Emílie, která uvízla v životě, který nechtěla, ale musela žít jako daň za první okouzlení mužem z rodu hezkých, drsných a neempatických neurvalců, působí nejvíce beznadějně Janin příběh (zahrnující osmašedesátý a normalizaci - a také obraz ženy, jež to vzdala) a příběh Johančin, která osvobození dosahuje za cenu ztráty domova a kořenů. Jako bych Marii a Emilce přes desetiletí lépe rozuměla - ale možná je to jen okouzlení "starými dobrými časy", které minuly, jsou uzavřené, a tak do životů v nich probíhajících lze dosadit zdání alespoň jakési smysluplnosti, smíření a naplnění... A bohužel ano - někdy je útěk jediné možné řešení.
Krásný, ale smutný příběh, který vypráví o osudech tří žen jedné rodové linie, během několika režimů. Skvělá kniha, velice čtivá.
Z knihy srší beznádej a smútok.
"My věříme, že každý má v duši dva vlky. Jeden je hodný, milujúcí, štědrý, soucitný, trpělivý a pokorný. Druhý je žárlivý, vzteklý, závistlivý, smutný, sobecký a nenávistný.
Vítězí ten, kterého si hýčkáš."
Tati a proč nemluvíš s mámou? Mami, proč nemluvíš s tátou?
O tom, jak to někdy nejde změnit. O zatvrzelosti. O tom, jak je to těžké, když spolu lidi nekomunikují. O tom, jak se někdy nepovede poslat rodičovskou lásku dál.
Jak já bych přála Johaně, aby jí se to už konečně podařilo.
Příběh, který mohl žít (nebo žije) každý z nás.... Jen konec mě nijak nenadchl. Johanka (už dospělá) jako by do textu nepatřila. Trvalo mi, než jsem se zorientovala.
Hodně silný příběh... Velmi čtivě napsané... Po dočtení jsem měla nutkavou potřebu obímat své děti a dát jim co nejvíc lásky můžu... Tohle ve mě zůstane dlouho...
Smekám před autorkou...
Krásná kniha, kterou budu číst určitě znovu. Četla jsem na toto téma více knih, ale tahle pro mě měla nějaké kouzlo, skze ní jsem dostala ponaučení. Pro mě je to kniha, která má duši, četla jsem ji ve správném období, kdy mi docvaklo spoustu věcí. Je tam krásně vidět jak za sebou vlacime své předky a jak je těžké se vymanit z vyjetych koleji a zároveň jak je to důležité. Moc za ní děkuji.
Další z mnoha generačních románů. Dobře se čte, ale kvalitu Mornštajnové nečekejte (tu jsem čekala já na základě zdejšího hodnocení). První polovina knihy má docela spád (při čtení o Mírkově matce jsem si hned objednala Alžbětu a Ninu), druhá se dost vleče, řada pasáží se opakuje (možná je to záměr, který má ještě více prohloubit depresivní prostředí a život) - popisky vlhka, zimy, oblaků, voníš domovem...., část o Janě je již jakási plochá, Johanka jaksi vytržená z kontextu. Kniha je dost silná, buď to chtělo příběh zredukovat, nebo postavy lépe propracovat. Stojí za přečtení, ale asi stačí půjčit v knihovně.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Knihu jsem měla rozečtenou skoro rok, vracela jsem se k ní, nechtěla jsem ji odložit. Je zde popisován prostý, syrový život tří generací žen a děj trvá po téměř celé 20.století. Kniha začíná po první světové válce.
Je zde popisován tvrdý život na vesnici kdesi v Brdech a i to, jak se chlapi chovali k ženám, - tedy spíš nechovali, no.
Nejsyrovější je příběh Milky. Zoufalé je to, že to se takových životů odehrávalo spoustu. Spoustu žen takhle živořilo, nechalo si všechno líbit.....čekala jsem, že dcera Jana bude žít lépe, ale jela ve stejných kolejích, k Johance se bohužel chovala stejně chladně jako matka k ní.
A příběh Johanky mi přišel hodně uspěchaný.
Opět mě to utvrzuje v tom, že se máme hodně dobře, hodně. Nemusíme se bát, že nebude co jíst, je všeho a všechno.....
Mimochodem v téhle době asi lego nebylo, to byl autorčin úlet.....