Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552678/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1241
1241
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Pozor obsahuje spoilery. Byl to neuvěřitelně smutný příběh. Osud se s Emílií rozhodně nepáral. Nevím, co bylo horší, jestli nerudný tchán, s nímž byla nucena žít pod jednou střechou nebo neustále ji podvádějící manžel. K tomu všemu ústavičná dřina na poli a válečné útrapy. Je až neuvěřitelné, co všechno musela zvládnout, a že se o slovo přihlásila nemoc, se vůbec nedivím. Ta část, kdy je pro ni smrt vlastně už jen vysvobozením, ta mě dojala asi ze všeho nejvíc. Příběh dcery Jany a vnučky Johanny už mě tolik nezaujal, asi proto, že jim bylo v knize věnováno podstaně méně prostoru. Škoda. Jinak ke knize nemám výhrady. Byla skvělá.
Poslední srpnovou knihou byly Podbrdské ženy. Že budou skvělé, jsem věděla už dávno, ale že mě tak hodně zasáhnou, jsem netušila. Autorce se skvěle povedlo vykreslit těžký život žen v podhůří Brd na pozadí historických milníků minulého století. Anna, Emílie, Jana, tyto tři ženy z jednoho rodu se přivdaly na starý statek, neznají nic než každodenní nikdy nekončící dřinu a zmar. Nikdo se jich nikdy nezeptal, jestli takový život chtěly, nedostaly na vybranou. Prostě ses vdala, tak teď makej. Máš nějaké své sny? Tak na ně rychle zapomeň, není čas na hlouposti. Jejich partneři se k nim nechovali s ani stopou úcty za to, co pro rodinu dělaly. Podaří se aspoň Johance, poslední ženě z našeho příběhu přetnout tento kruh a žít lepší život?
Jedinou výtku ke knize mám. Uvítala bych, kdyby kapitoly byly označeny letopočty, ve kterých se odehrávají. Bylo to trochu matoucí. Končili jste např. kapitolu, kdy byla postava ještě dítě a pak hned v další kapitole už to byla pomalu holka na vdávání a chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Nicméně za mě skvělá kniha, která rozhodně stojí za přečtení.
Knížka se četla sama, výstižně popsané období a nelehký život lidí od první světové války až po současnost.
Jana Poncarová umí nádherně psát. Jednotlivá slova dovede umně skládat do vět, ty často zní jako symfonie, slovní spojení příjemně vibrují čtenáři před očima a dovedou v něm rozechvět každičkou strunu.
Až na to pnutí v kalhotách. To mě fakt štvalo. A taky byla škoda, že se autorce zhruba v polovině příběhu splašily koně. Detailní a pozvolné vyprávění začínaly střídat střemhlavé epizody dalších generací a než jsem se nadála, byl konec knihy. Až na pár detailů kniha ale může směle konkurovat příběhům známější Mornštajnové.
V současnosti se vydalo hodně podobných příběhů. Tento je zasazen do nelehkých podmínek v podhůří Brd. Hlavní postavou je svým způsobem Mirek, který je spojen se všemi generacemi žen v příběhu s manželkou Emilií , dcerou Janou i vnučkou Johankou. Příběh začíná v období po první světové válce a končí v současnosti. Bylo hrozné, jak se muži v rodině chovali ke svým ženám a těm asi opravdu nezbývalo nic jiného než takový život žít. Myslím, ale že takový život nebyl ani tenkrát pravidlem a v mnoha jiných rodinách to bylo lepší, to je vidět i z vedlejších postav v této knize. Příběh je dost smutný a depresivní. A muži z něj nevychází zrovna v dobrém světle.
Krásná kniha počínající v době po první světové válce až do současnosti. Popisuje krutý život na venkově, hlavně žen, který pokračoval z generace na generaci, příběh plný smutku, bolesti a beznaděje. I přesto doporučuji si knihu přečíst.
Podle recenzí jsem si představovala trošku něco jiného, ale nakonec se mi četla pěkně. Hodně toho znám z vyprávění z druhé strany kopců. Po mnohých detektivkách přišel roman vhod.
Pěkně čtivé, ale smutné čtení. Hodně vás to vtáhne do vesnického života, jen je škoda, že ani jedna z postav, tam nebyla šťastná.
Nedokázala jsem překonat pocit, že se hodně mladá autorka snaží být pamětnicí a bez vlastních zkušeností to pak dopadá takhle. Falešně. Nedočetla jsem to. Prostě to nemá vůbec žádný náboj, je to lepší slohová práce.
Bohužel budu muset rozseknout tu dosavadní řadu pětihvězdičkových hodnocení, protože mě to zas až tolik neoslovilo. Příběh se po prvních několika desítkách stránek začal neskutečně táhnout, postavy mi splývaly a lišily se jen tím, v jaké době žily. Ani historické pozadí nebylo tolik rozpracováno a po jazykové nebo stylistické stránce jsem taky nenašla nic překvapujícího. Autorka vypráví obyčejný příběh, o obyčejných ženách se všedními starostmi. Musím ale uznat, že na prvotinu to nebylo úplně špatné.
Krásná kniha, ze které mi bylo smutno. V první polovině nad tím, co vše ženy musely v nedávné minulosti v rodině vystát. V druhé polovině nad tím, jak se odrazí nedostatek času dávat lásku dětem, které v dalším životě lásku předávat neumějí, protože ji samy nepoznaly. Nejvíc mě chytl za srdce osud Jany.
Tahle knížka mne velmi oslovila, protože miluji historii a rodinné příběhy. Bavila mě celá kniha od začátku do konce, neproběhl moment, že bych se v některé její části nudila.
Krásná kniha, která vykresluje generaci tří žen se kterými se život nemazlil. Do toho prožívají válečné, poválečné i okupační období, takže nečekejte nic veselého. Kniha se ale dobře četla, i když mi konec přišel takový uspěchaný.
Nádherná knížka!! Smekám před autorkou!Dokázat tak věrohodně vykreslit různá politická období, to umí v jejím věku málokdo... Život Emilky byl smutný. Přiznávám, že jsem se neubránila slzám.Nikdy bych nechtěla zažívat její pocity, vědět, že nestihnu vychovat dceru. Prožívat fyzickou bolest a zároveň i duševní. Život Jany bez maminky byl pak krušný. Nedostávalo se jí od otce tolik lásky, že se nelze divit, že ji nebyla schopna tolik pak projevovat své dceři. Zakončení bylo takové zvláštní, ale kráse to na příběhu neubírá. Jsem ráda, ze jsem si knížku pořídila do své knihovny, protože si ji rozhodně ještě jednou časem přečtu. Jana Poncarová se po právu řadí mezi mé oblíbené české spisovatelky a já budu doufat, že zase brzy něco napíše.
Kniha o nelehkých dobách odvíjejících se po první světové válce. Nechtěla bych být v kůži nikoho z hlavních hrdinů. Aspoň už teď vím, podle jakého vzorce se člověk chová. Máme to v sobě zakořeněno, generace po generaci.
No, nevím co napsat. Četla se dobře to jo, ale příběh byl hrozně depresivní. Vůbec si nevzpomínám jestli tam bylo něco pozitivního, škoda. Tento druh literatury čtu poslední dobou asi moc často. A to je asi ta chyba :)
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Kniha byla čtivá, něco mě nutilo ji srovnávat s M. Körnerovou a Heřmánkovým údolím. Autorka popisuje krutý život žen od války až do dneška. Silné čtení.