Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552678/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1241
1241
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Osudy několika generací v jedné knize. Někdo jiný by z toho možná udělal knihy na pokračování, v každé knize osud jedné ženy. Takto je to vše najednou, což možná není na škodu, ale při kontinuálním čtení už ledaccos splývá...... Některé pasáže mají hloubku, i když jsou napsány na první pohled jednoduše, ale ve čtenáři zůstanou. Z osudů vyplývá, že si určité vzorce chování neseme s sebou, ať chceme nebo ne....prostě to tak v rodině je a máme to v sobě.
Silné příběhy několika generací žen, bohužel těch generací už bylo moc a osudy žen ke konci knihy už byly vykresliny velmi rychle. Tím jsem si k nim nestihla vytvořit žádné poutu a měla jsem problém si vůbec pamatovat, co se jim stalo, když jsem začala pokračovat ve čtení.
Tři ženy na jednom gruntě, ani jedna z nich to neměla snadné. Kniha je psaná syrově ale čtivě. Příliš mnoho smutku v jedné knize, nicméně když se nad knihou člověk zamyslí, tak je zřejmé že to přesně takhle chodilo. Těším se na další knihu od autorky , protože tuhe jsem přelouskala během dvou dnů .
Jak se říká "historie se opakuje". Poutavě a velmi čtivě odvyprávěný příběh jedné generace žen. Je to ale smutný vesnický příběh, o těžké době odehrávající se v minulém století, nelehkých lidských osudech a hlavně vztazích. Kniha je napsána velmi realisticky, syrově a bez příkras, tak, jak to doopravdy bývalo. Z příběhu mě chvílemi opravdu mrazilo, bylo smutno, cítila jsem ten strach, tu vnitřní rozervanost Emilky i Jany. A co Johanka, dokázala se vzepřít rodové předurčenosti?
Velká nálož smutku, na jednu knihu. Ukápla mi nejedna slza nad osudem žen, které to neměly ani krapet jednoduché. Tím, že to nebylo žádné veselé psaní, se mi kniha zdála celkem dlouhá. Ale pěkně napsána.
Tolik smutku a bolesti v jedné knize. I takové mohly být osudy žen. Kniha je moc čtivě napsaná a Johanku obdivuji a fandím jí.
Povedená, ale smutná kniha o těžkém osudu žen. Docela mě zasáhla a donutila k přemýšlení. Jediné, co bych vytkla, je to, že Emilčin příběh nemusel být tak dlouhý a naopak by bylo fajn, kdyby byl trochu více rozpracovný příběh Johanky, jak se nakonec dokázala s tím rodinným vzorcem, co dostala, poprat.
Mne u knih podobného ražení vždy napadne hlavně srovnání s dnešním blahobytem a tím, že se prostě máme fakt dobře. S postavami vykreslenými v románu se naprosto nedá srovnávat chudoba lidí dnešních. Dobu si ještě plno pamětníků pamatuje, opravdu to není tak dávno. Mějme k tomu všemu respekt!
Kniha se četla sama, měla jsem ji za pár dní přečtenou a skoro mě i mrzelo, že se nejednalo o více generací.
Nestává se mi to často, ale já ji prostě nedočetla. Dočetla jsem Emilčin příběh, ale další příběh nezačal o nic veseleji a já už bych tolik smutku neunesla, proto jsem zaklapla knížku a dala si něco veselejšího. I tak ve mně zanechala hodně emocí a přemýšlení a možná se k ní jednou vrátím, abych si to všechno v sobě uzavřela.
Úděl a životní role generací žen na české vesnici v průběhu 20. století nedávala, zejména v první polovině století, moc příležitostí k vlastní realizaci mimo rodinu, domácnost a statek. Ženy byly zvyklé vydržet takřka vše a za každou cenu i proto, že se takto chovaly generace jejich prababiček, babiček a matek. V Podbrdských ženách sledujeme tento zarytý cyklus během čtyř generací žen, které si zjevně svou roli a postavení uvědomují, vnitřně proti ní revoltují, ale setrvávají v zajetých stereotypech. Jejich role jsou velmi pasivní, což asi odpovídá popisované době. Maximální revoltou jsou krátké vlasy, hezké šaty nebo "románek" s americkým vojákem. Kniha se nečte špatně, ale za mě jí chybí to "něco", co nás s hrdinkami ztotožní, vtáhne do děje. U tohoto příběhu jsem měla pocit, že postavy pouze splývají v příběhu, bez nějaké výraznější aktivity. Všechny hrdinky, až na poslední Johanu, které v dětství a v mládí měly náhled na svou bezútěšnou situaci, v dospělosti opět sklouzávají k témuž, za co odsuzovaly své rodiče. Johana se, i díky změně politického režimu, může snadněji vymanit, ale ani tam v závěru není jisté, zda a za jakou cenu. Kniha se mi líbila, ale nějak se nemohu zbavit pocitu, že jsem četla slabší nápodobu např. Mornštajnové. Jsem zvědavá na další knihy autorky.
Četlo se moc hezky.Styl psaní se mi líbíl ,ale....
Příběh depresivní ,smutný a plný prázdnoty,samoty a nenaplnění. Z pohledu dnešní ženy pro mě nepochopitelné snášení všeho toho co nechtěla ani jedna z nich... Asi jsem se s knihou nesešla v tom spravném rozpoložení.... ?ale určitě mi zajímají i jiné knihy od autorky
Nevěřím, že napíšu takovou recenzi, protože na knihu jsem se velice těšila a byla jsem si stoprocentně jistá, že se zařadí mezi mé top, ale tohle je obrovské, obrovské zklamání. Knihy zaměřené na těžký život během válečného či poválečného období miluji a mám jich pár přečteno. A toto byl asi ten kámen úrazu. Nedá se, než srovnávat s např Körnerovou či Mornštajnovou. To jsou paní vypravěčky, které vás vtáhnou do příběhu, jste jednou z postav. Tohle bylo pozorování z letadla - vidíte, co se děje, ale jste příliš daleko a vysoko, abyste byli součástí. A silně pochybuju, že ve dvacátých či třicátých letech chudé ženy ze stavení odebíraly časopisy, měly namalované nehty na rudo či muž, který z domu nevystrčil nos a byl to neskutečně zapšklý buran, znal a používal slovo emancipace. Odkládám a zklamaně knihu opouštím.
Perfektní kniha o těžkém životě generace žen, jejichž životy byly zatěžkány stíny minulosti. Špatné i dobré rodinné vazby a vzory nás ovlivňují více než jsme si ochotni připustit. Nejvíce se mi asi líbila část o Emilce, která byla asi nejdelší a nejlépe propracovaná. Mnohokrát jsem ji litovala a zároveň obdivovala za její sílu a nezdolnost.
Kniha, která je smutná a drsná. Kniha, která skrývá velký kus pravdy.
Kniha, ve které je naděje ....
krásná, smutná kniha, kolikrát jsem chtěla zasáhnout a jakkoliv Milce, Janě i Mírkově mamince pomoct. Bohužel, byla taková doba a na vesnici to tak bývalo. cítím vděk za to, jak se dnes máme a jaké jsou možnosti. nejvíc se mi líbil příběh Emilky, protože ona si myslím měla na to být někým i v takové době, chytrá, laskavá, učenlivá a oni jí udusali ve staré chalupě s dvěma morousama. s Janou jsem ze začátku také hodně soucítila, byla ztracená a nikdo jí nebyl schopný správně pomoci, když pak měla dům, manžela, děti začala mi být protivná, byla až příliš poznamenaná otcovou výchovou.
Bohužel vystoupím z proudu, protože mě kniha nechytla. Stejně jako u Eugenie jsem si k postavám nenašla vztah, celá kniha mi přišla taková bez emocí. Přitom stylem vyprávění mi velmi připomínala Šikmý kostel od Karin Lednické, to byla ale za mě úplně jiná liga. Emilie mi přišla taková nemastná neslaná s životem příliš nebojovala, tak nějak se jím spíše vlekla.
Knihu jsem měla rozečtenou skoro rok, vracela jsem se k ní, nechtěla jsem ji odložit. Je zde popisován prostý, syrový život tří generací žen a děj trvá po téměř celé 20.století. Kniha začíná po první světové válce.
Je zde popisován tvrdý život na vesnici kdesi v Brdech a i to, jak se chlapi chovali k ženám, - tedy spíš nechovali, no.
Nejsyrovější je příběh Milky. Zoufalé je to, že to se takových životů odehrávalo spoustu. Spoustu žen takhle živořilo, nechalo si všechno líbit.....čekala jsem, že dcera Jana bude žít lépe, ale jela ve stejných kolejích, k Johance se bohužel chovala stejně chladně jako matka k ní.
A příběh Johanky mi přišel hodně uspěchaný.
Opět mě to utvrzuje v tom, že se máme hodně dobře, hodně. Nemusíme se bát, že nebude co jíst, je všeho a všechno.....
Mimochodem v téhle době asi lego nebylo, to byl autorčin úlet.....
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
(SPOILER) Žánr, který popisuje osudu jedné rodiny napříč stoletím, mám moc ráda. Zde tchýně zažije první světovou válku, snacha, kterou nepoznala, druhou, a vnučka je vězněm své doby. Až pravnučka se za přispění psychoterapie snaží vymanit z okovů.
Četlo se mi v porovnání s ostatními zástupci tohoto žánru trochu těžkopádněji. Chybělo mi, že některé osudy se jen tak načrtly a dál se s nimi nepracovalo. Proč se kulhající sestra Věrka objevila až za několik desetiletí? Co dělala do té doby? Proč se Mírkova sestra zabila? A proč se o ní dále nemluvilo? A záhada největší - proč Jana neměla ráda svoji dceru, ale syna ano?
Tyto nedostatky jsou jenom v mých očích, hlavní fakt knihy nezakryjí. Ženy jsou ty, co jsou silné, na nichž leží veškerá zodpovědnost.
Z mužů známe detailně pouze dva - Mírka a jeho otce. Otec je hnusný tyran, Mírek se snaží částečně dělat věci jinak, ale zřejmě má v sobě až moc zakořeněný otcovský vzor. Všem ženám by bylo lépe samotným, než s takovými muži.