Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552678/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1241
1241
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Knížka se dobře čte a příběhy žen více generací ukazují, že určité věci zůstávají stále stejné, i když se mění doba. Souhlasím s některými komentáři, že by bylo zajímavé dozvědět se o některých událostech více a knížku prodloužit. Určitě doporučuju!
Mám tyhle příběhy s nadhledem nad životy více generací zkrátka ráda. Pro mne důležitá kniha vedoucí mne k mým vlastním předkům i mým pokračovatelům.
Tato kniha mě dostala, jestli mi bylo Emilky moc líto, tak Jany snad ještě víc a vůbec se nedivím, že neoplívala city, protože vlastně žádné nepoznala.
Jediné co mi v knize trochu chybělo, byly letopočty, pro lepší orientaci v čase.
Hezky napsaná kniha s poutavým příběh. Pro mě však byla kniha ukončena velmi nešťastně a rychle. Přišlo mi, jak kdyby autorce došel dech a nenapsala nám více o poslední ženě. Samozřejmě to mohl být záměr, mě to velmi mrzelo.
Depresivní, ale nezdálo se mi, že by měli tak zle muže, jak je zde prezentováno. Nicméně se mi kniha líbila.
Další z dlouhé řady skvělých českých autorek, od které si ráda přečtu i další její knihy. Podbrdské ženy jsem poslouchala jako skvěle namluvenou audioknihu a moc mě bavila. Bohužel ale ne natolik, abych na ní ještě několik dní myslela a za pár dní si asi nevybavím ani o čem byla. Mám moc ráda vyprávění z pohledu několika postav, ještě když se jedná o jednu rodinu, v tomto případě ženskou linii. V tomto případě začínáme u první světové války a pokračujeme až do dnešního světa. Po dočtení jsem se vážně zamyslela nad tím, že se musím babiček zeptat, jak jejich život vypadal, když byly mladší.
Kniha je výborně napsaná - nezapomenutelná. Leží mi v hlavě ještě po měsíci a ne a ne dát pokoj.
Hlavní hrdinky jsou zkoušeny neustálou náloží dřiny, chudoby, samoty, tyranie a neštěstí, které je pronásleduje napříč generacemi. Člověk má pocit, že jsou všechny snad prokleté.
Hrozně mě štvalo, jak na všechna příkoří rezignovaly a ani se nepokusily z toho kolotoče trápení vyskočit. Mírek s tatíčkem byli skvělou ukázkou zapšklosti, chladu, lenivosti a sobectví.
Krev není voda. 4,5* Na plný počet to nebylo, přestože jsem si do půlky knihy myslela, že pět hvězd dám. Ovšem, jak se mi líbil příběh Emílie, Jana a Johana mne trochu zklamaly. Nebylo to samotnými postavami, ale především tím, že jim autorka nevěnovala tolik pozornosti. Vím, že kniha byla co se týče stran rozsáhla, ale myslím si, že kdyby byla ještě delší - případně by vyšlo více dílů, příběh by byl dotažen k dokonalosti. Opravdu by mne zajímalo, jak se vyvíjel vztah Jany a Ivana (ne jen zběžně), jak Jana přišla na jeho nevěru, vydržel jejich vztah i potom, co jejich dcera odjela do zahraničí, proč měla Jana k Johance až tak chladný vztah, jak se postavy dívaly na zvraty v devadesátých letech, kde a jak Johana potkala svého přítele... No zkrátka toto mne trochu mrzí.
Závěr se mi líbil, přestože si myslím, že Johana svým jednáním nic nevyřešila - utekla, ale i toto považuji za dobré vyústění.
Všech postav mi bylo svým způsobem líto, i těch mužských. Je ale pravda, že s ženami jsem soucítila víc a na muže s nimi nejednou nadávala.
Za mne DOPORUČUJU! Román ve mně vzbudil velké emoce a probudil kapku feminismu. :-) Určitě si od Jany Poncarové ještě nějakou knihu přečtu a to velmi ráda.
Na knížku jsem se těšila a nezklamala. Nelehké osudy žen na vesnici na pozadí historických událostí. Je pravda, že postavy nebyly nijak zvlášť sympatické, především Mirek mě hodně zklamal. Ale byly uvěřitelné a kniha se mi velmi dobře četla.
Kniha mě nečekaně zaujala, ženy jsme nelitovala a mé sympatie si nezískaly, ale příběh se mi velmi líbil. Možná tím, že Brdy jsou mé oblíbené a na Žďáru jsme byla několikrát. A také se mi vybavovalo vyprávění babičky o válce, životu na statku a osudech lidí od nás z vesnice.
Těžký osud žen, hodně mi připomínala Druhý život Marýny G. Nechytla mě úplně, nevím, čím to bylo. Každopádně jsem se opět utvrdila, že tzv. studený odchov malé nebo žádné projevy lásky, citu prostě vždycky někde zanechá následky.
Dobře napsaná kniha o nelehkém údělu tří generací. Za mě se v ní bohužel nenašla žádná sympatická postava. Chlapi jsou tam sice dříči, ale doma líní, bez uznání a ženy jsou sice nespokojené, ale zároveň neschopné cokoliv změnit. Věřím, že Emilka byla z věčné dřiny, sešlého domu a příšerného tchána unavená, ale zároveň se nesnažila o jakoukoliv nápravu a nedokázala si najít žádnou radost. O její dceři Janě to platí dvojnásob. Nemám ráda tyto typy, které se nechávají vláčet okolnostmi a pro nápravu nic nedělají. Je to dobrá kniha, ale změna až na posledních stránkách mi nestačila.
Osud Emilky mně připomněl osud mojí babičky, která se z hájenky přivdala na statek a od té doby neznala nic jen dřinu na poli a doma. Je neuvěřitelné, jak těžký byl život v tehdejší době. Knihu jsem přečetla jedním dechem, našla jsem tam sice nějaké drobné nedodělky, ale doporučuji všemi deseti.
Neuvěřitelné, co ženy musely na venkově vydržet, zažít, počít si.... Neskutečně syrový průřez dějinami ČR, ale i dějinami jedné rodiny, perfektní
Příběh o neuvěřitelně těžkém životě na venkově, který je zároveň průřez dějinami Československa od vzniku republiky až po neurčený rok po Sametové revoluci (což je zpracováno pouze okolnostmi, které se v dané době děly jednotlivým postavám). Kniha je skutečně depresivní, ale nikoliv samoúčelně. Postavy jsou promyšlené a realistické, člověk si říká, že takto to skutečně mohlo být. Nicméně souhlasím s názorem z diskuze, že konec je zbytečně uspěchaný, rok 1968 se nachází za třemi čtvrtinami knihy a optimistický závěr je jenom na pár stránkách. Celkově to však považuji za jeden z nejlepších českých románů poslední doby.
Čtěte ideálně někde na dovolené, abyste si mohli říkat, jak skvěle si žijete a jak skvěle se máte :-)
Ufff, smutná kniha plná samoty, trápení, lhostejnosti a sobectví. I přes nelehké téma se čte dobře a teď o ní budu chvíli přemýšlet.
Rozhodně si od autorky ráda přečtu další knihy.
Knizka je napsana klasickym stylem, hodne popisu prirody, zadne velke zvraty, ctenar si nemusi moc domyslet, vetsinu veci dostane "naservirovano". Osobne se mi vic libi styly A. Mornstajnove nebo K. Tuckove, ktere jsou zivejsi, originalnejsi a nuti cloveka vice premyslet.
Jinak je ale knizka zajimava, predevsim postava Emilky dobre prokreslena a cte se prijemne. Souhlasim s nazorem, ze Emilce bylo venovano mozno az trochu moc prostoru a pak zaver kapitoly o Jane a cela Johanka jsou spise odflaknutejsi, takze clovek uplne nerozumel, proc postavy jednaly tak, jak jednaly (Treba: Proc byl vztah Jany k Ivanovi tak negativni? Vzdyt se k ni choval v porovnani s tatou docela hezky. Proc je tak zla na Johanku? Kdy a proc se zmenila ze stydlive, ale hodne holky na tak zatrpklou zenu?)
Kniha me bavila, ale nevzbuzovala ve me moc emoci. Taky me docela stvala pasivita tech ubohych zen. Hlavne Jana uz preci mela moznost, vytycit si zivot trochu jinak nez jeji matka. Asi po dalsi knizce od autorky zatim nesahnu.
Krásné, syrové čtení, často depresivní a smutné, nicméně pravdivé a ze života... tak to prostě je. Donutí Vás přemýšlet nad svým životem i životem celkově a budete se těšit na každou další stránku jako já a zároven se bát co ještě musí hrdinky vydržet a co všechno tak samozřejmě vydrží... opravdu doporučuji .
Příběh tří žen – třech generací. Začínáme je sledovat po první světové válce a postupně se seznamujeme se ženami v jedné rodině, jejich nelehký život, samotu i nemoc. Dokáže se zatím poslední z nich osvobodit od rodinné smůly, která je provází?
Tahle úžasná knížka Vás nechá nahlédnout do nelehkých osudů. V současné době si sami připadáme, že je život těžký, ale když čtete, co musely zvládnout hlavní hrdinky v knížce, tak si hned uvědomíme, jak se máme dobře. Nejen, že si prošly druhou světovou válkou a komunistickým režimem, ale hlavně toxickými vztahy s partnerem, s rodinou a celkově mezi lidmi. Knížka na Vás přenese jejich pocity. Já sama jsem při čtení byla smutná i naštvaná a ne jednou se mi chtělo brečet.
Kniha mě při čtení chytla a už nepustila. Zvládla jsem ji na dvakrát, nemohla jsem ji dát z ruky, protože jsem potřebovala vědět, jak to bude dál. Po dočtení doporučuji vrátit se na začátek a přečíst si znovu první kapitolu. Díky tomu vše dohromady absolutně zapadne.
Nerada k sobě přirovnávám různé knihy, ale v tomto případě si to nemohu odpustit. Pokud se Vám líbilo Heřmánkové údolí od H. M. Körnerové, tak rozhodně si přečtěte tuto knížku, věřím, že budete stejně nadšeni, jako já.
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Tak tohle bylo něco... původně jsem chtěla nějakou oddychovku od válečných knih, ale potřebovala jsem přečíst další knihu z knihovny.
Co o knize napsat? Nečekejte žádný velký děj, příběh rodiny píšou dějiny a rodina, hlavně ženy, to nemají vůbec jednoduché... Anna se tam, chudák, jen mihla, nejvíce prostoru dostala Emilka, na Janu a Johanku se moc místa nedostalo, škoda :( Je to hodně depresivní čtení... Po dočtení jsem měla pocit, že už nic nebude v pořádku, že každé pachtění a naděje jsou úplně zbytečné... Kolik trápení si všichni zažili. Mírka i toho jeho povedeného tatíčka bych nejraději hnala po malém dvorku velkým bičem, takoví sebestřední sobci :(
A Emilka... nejhorší je, že to trápení se posunovalo na další generace, které za nic nemohlo a chtělo jen trošku lásky, pohlazení, hezké slovo...