Podivné počasí v Tokiu
Hiromi Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389052/bmid_podivne-pocasi-v-tokiu-XQk-389052.jpg
4
243
243
Křehký příběh o přátelství, které časem přerostlo v lásku. Hlavními postavami jsou dva osamělí lidé uprostřed velkoměsta – sedmatřicetiletá Cukiko a její bývalý učitel ze střední školy. Kniha je neotřelým průvodcem po Japonsku, protože čtenáře nenásilně seznamuje i s japonskou kuchyní, kulturou, zvyky i zajímavými místy v Tokiu a jeho okolí. Zdánlivě prostý příběh křehkého vztahu sedmatřicetileté Cukiko a jejího mnohem staršího bývalého učitele, citlivě napsaný příběh plný očekávání a pochybností, rozchodů, náhodných setkání, nadějí a zklamání. Kniha získala v roce 2001 Cenu Džuničiróa Tanizakiho (Tanizaki Džuničiró šó) a později byla i zfilmována. Existuje také její zpracování do podoby kresleného komiksu manga.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Sensei no kaban / 先生の鞄, 2001
více info...
Přidat komentář
Japonská literatura mě začíná bavit čím dál tím víc. Tohle byla pěkná exkurze po Japonsku, mnoho (ale opravdu mnoho!) vypitých lahví saké, spousta jídla. Jen ten konec jsem jaksi úplně nepochopil.
Velmi melancholický příběh. Chtěla jsem napsat milostný, ale je to spíš příběh o hledání blízkého člověka, který poskytne útěchu v samotě. Jde tu o navázání křehké intimity, důvěry, možnosti trávit čas s druhým uvolněně, bez pocitu křečovité ostražitosti. Nejde o milostnou vášeň (vždyť při milostné vášni často nemusí jít o důvěrný vztah). Tuhle atmosféru vytvoří HK (prostřednictvím nebývale upřímného a přitom věcného vyprávění Cukiko) dokonale. Kniha se mi moc líbila, víc než Vetešnictví
Vzpomínáte, jak si hlavní hrdina Hard-boiled Wonderlandu ještě před cestou do podsvětí chystal mořské řasy a další pochoutky k obědu? Murakami tomu říká "jednoduché jídlo", ale já pokaždé obdivuji už proces přípravy... Sensei a Cukika z Podivného počasí v Tokiu se seznámí v baru a společně si vychutnávají místní kulinářské speciality, doplňované pivem nebo saké. To je ale samozřejmě jen kulisa netypického vztahu ovdovělého učitele japonštiny a jeho dávné žačky, který mi zpočátku připomínal neurčitou vazbu mezi modelkou a soudcem v Kieslowskiho Červené. Je ale vrstevnatější v nevyzpytatelném humoru i neočekávaných reakcích obou protagonistů, kteří spolu tráví spoustu času, a přesto se snaží zachovat si odstup.
"I ve chvílích, kdy jsem byla se Senseiem, jsem se necítila nějak jinak než předtím, když jsem všude chodila úplně sama. Zdálo by se, že je tedy vlastně jedno, jestli jsem, nebo nejsem s ním. Ale abych řekla pravdu, když jsem všechny ty věci dělala spolu s ním, cítila jsem, že se to tak nějak patří. Zní to asi divně. Bylo to spíš, jako když člověk nechá knihu, kterou si koupí, raději ovinutou papírovou páskou, než aby tu pásku strhl a vyhodil."
I z odtažitého postoje dvou samotářů může vzniknout, slovy profesora, „vztah založený na lásce“, a mě ta cesta k němu, včetně způsobu vyprávění, opravdu bavila, a to i ve chvílích, kdy veselé historky vystřídaly ty melancholické. Komorní, tichý, srozumitelný a dojemný příběh.
Odloženo po cca 30 stranách. Japonsko je naprosto jiný svět s mentalitou hodně vzdálenou mému, středoevropskému pohledu na život. Ergo ji ani nehodnotím.
Japonská atmosféra opět zafungovala a já tonu v sentimentu. Ještě teď jako by mi to znělo v duši. Ta pravá a pořádná dávka japonské literatury, jak má být, s chutí saké a vůní sakur.
Japonsko má jenom dva světy: jeden krásný, poetický, líbezný a citlivý, druhý zvláštní, ponurý, tajemný a tak trochu bizarní. A tady se propojily oba. Kniha nenáročného děje, bez většího příběhu, přesto oplývá neobyčejnou poetickou náladou a intimitou. Miluju, jak jednoduše, bez zásadního zveličování a jakéhokoliv očekávání, jediným slovem, žádná velká gesta, dokáží vyjádřit pocity a emoce a říct přesně, co je nasnadě. Jedna věta, jedno slovo, a člověka to zasáhne a vnímá to všemi smysly.
Je to kniha už podle názvu opravdu podivná, ale jen v tom nejlepším smyslu. Těžko uchopitelné kouzlo, melancholicky laděné, rochnila jsem se v tom do sytosti. Není potřeba zásadního a rozsáhlého příběhu s přemírou akce, aby si člověk nadmíru užil děj i čas, jakým plyne. Své a jedinečné, přesně jako jsem se cítila při čtení i já. Zmítám se v jakémsi jemném kouzlu a vnitřní hloubce zároveň a je mi tak krásně u srdce.
Ach tak...
Japonský styl psaní je zcela odlišný od klasiky např. americký, anglický, francouzský...
Velice zajímavá knížka, i když je zařazena do žánru románu ukážou se známky jisté romantiky až v polovině knížky. V součnasných knihách už po deseti stránkách můžete odhadnout děj, ale tohle je opravdu něco jiného. Je to taková pohodová od dechovka, hodně se zde píše také o klasickém japonském jídle.
Mě kniha nadchla a konečně jsem našla čtení, které mě chytlo za srdce a pěkně jsem si po dlouhé době početla. Moc doporučuji!
Pomalé, tiché, pokojné čítanie. Dokopy sa nič nedeje, ale to vôbec neprekáža. Dojímavý vzťah ženy v strednom veku a starého muža, jej bývalého učiteľa, ktorý postupne, krok za krokom, prerastie v lásku. Síce telesne nenaplnenú, ale zato o nič chudobnejšiu. Páčilo sa mi to, síce som sa z toho neposadil na riť, ale to sa pri takýchto typoch textov nestáva. ACH TAK.
V Japonsku jsem byla, a tak jsem měla možnost poznat japonský způsob života. Tahle kniha velmi věrohodně popisuje tamější mentalitu, gastronomii, sociální vazby a úctu k druhým. Četla se mi moc dobře a dýchla na mě melancholií.
Prostě mě to nechytlo. A teď si asi po půl roce, kdy to mám v sekci Právě čtené, říkám, že je na čase to přesunout. Někam dozadu do knihovny. Nebo do bazaru.
Já mám tento styl psaní ráda. To je prostě Japonsko, vše je pomalé, jakoby neosobní. I když je to pro nás někdy hodně vzdálené, jiná mentalita, seznamování probíhá odlišně, vztahy mezi lidmi se rozvíjí pomalu, opatrně, určitá rezervovanost přetrvává, hranice mezi mužským a ženským světem je velká. Udivovalo mě, že i po dlouhé době vztahu si Cukiko se Senseiem vykají, ale pak jsem si připustila, že já to tak mám také ráda, něco mě na tom fascinuje, a naopak mi to přijde vzrušující, když si dva lidé vykají. i když spolu něco prožili,,, ale tady vykala jen Cukiko a Sensei jí tykal, což ukazuje na Japonskou odlišnost, roli a postavení ženy a úctu ke starším. Prostě od japonské literatury nemůžeme čekat nic jiného, je tam haiku, je tam jídlo, je tam příroda, je tam absence vřelých citů...A mě ta zvláštní melancholie baví.
Tomuto příběhu jsem vůbec nepřišla na chuť. Hlavní postavy na mně působily jako roboti a jejich nudný styl života bych teda prožívat nechtěla. Jediné plus na tomto příběhu byla japonská kuchyně, která tam byla hezky popsaná.
Dočetla jsem to jen kvůli toho, že už nemám doma nic na čtení.....
Začátek se mi líbil. Osamělá 37 letá Japonka potkává v baru svého učitele, na kterého si ani nepamatuje. Postupem času mezi nimi vzniká vztah, když spolu po barech popíjejí a jedí. Popisy, co jedí je významnou složkou knihy a je tam i slovníček pojmů, což je pro zájemce o japonskou kuchyni a kulturu zajímavé. Nějak jsem ale nemohl uvěřit tomu vztahu, takže jsem dokonce čekal, jestli nepřijde nějaký zvrat, který vše postaví do jiného světla. Nepřišlo nic. Kniha se ale čte dobře. Nevím, proč tu knihu nenazvali Aktovka pana učitele, jak se to jmenuje v originále.
Anotace říká: „Křehký, zdánlivě prostý příběh o přátelství, které časem přerostlo v lásku.“ a přesně taková tahle kniha je. Můžu doporučit
Tak melancholické, tak jiné. Svižné čtení plné zajímavých setkání dvou lidí, kteří se postupně sbližují. Oddechovka. Líbila se.
Je to snad, pokud si z toho udělám srandu, trochu jako turistický průvodce pro cizince - "nahlédnutí do japonské kuchyně a mnohem více" v příběhu. ;)
Po rozpačitém začátku plném setkání "někoho" s "někým" a neustálých popisů jídla (proti kterému absolutně nic nemám, ale v tomto podání se pro mě jednalo navdory vysvětlivkám o abstraktní pojmy bez chutě) začne příběh trochu plynout a osoby a jejich životy dostávají určitý charakter a směr. Závěr (poslední 1,5 stránky) celkový dojem z knihy vylepšil.
K příjemnému čtenářskému zážitku však v mém případě nedošlo, chyběla tomu hloubka slov (nikoliv talíře či poháru) a rozvinutější styl, který se k takovému nedějovému příběhu hodi.
Křehký, pozvolna se rodící vztah mezi stárnoucím bývalým učitelem a jeho někdejší o třicet let mladší studentkou připomíná první nesmělé okukování a namlouvání teenagrů na základní škole... Ale taková je prostě japonská kultura a mentalita. To, co se může zdát z našeho pohledu nepochopitelné a někdy až iritující (neschopnost otevřeně komunikovat, vyjádřit své pocity), může být jinde vnímáno jako běžné a normativní. Přestože kniha plyne pomalu a její děj je vlastně strašně jednoduchy, stále vás nutí číst a číst. A tak jako se rozpouští kopeček sněhu, vložený do dlaní, stejně polevují (pod vlivem "lidského tepla", po němž obě osamělé duše touží) i vnitřní bariéry a odtažitost hlavních protagonisů. Zdánlivě ponurý závěr je vlastně happy end a tiché vítězství.
Podivné počasí v Tokiu
Skvělá kniha pro milovníky jídla a japonské mentality, kultury, prostě všeho. Kniha má zvláštní atmosféru a obsahuje ono japonské podivno. Doporučuji všem, kteří se zajímají o Japonsko a taky těm, kteří mají rádi zdánlivě obyčejné příběhy, které však mají v sobě něco navíc.