Podivné počasí v Tokiu
Hiromi Kawakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389052/bmid_podivne-pocasi-v-tokiu-XQk-389052.jpg
4
243
243
Křehký příběh o přátelství, které časem přerostlo v lásku. Hlavními postavami jsou dva osamělí lidé uprostřed velkoměsta – sedmatřicetiletá Cukiko a její bývalý učitel ze střední školy. Kniha je neotřelým průvodcem po Japonsku, protože čtenáře nenásilně seznamuje i s japonskou kuchyní, kulturou, zvyky i zajímavými místy v Tokiu a jeho okolí. Zdánlivě prostý příběh křehkého vztahu sedmatřicetileté Cukiko a jejího mnohem staršího bývalého učitele, citlivě napsaný příběh plný očekávání a pochybností, rozchodů, náhodných setkání, nadějí a zklamání. Kniha získala v roce 2001 Cenu Džuničiróa Tanizakiho (Tanizaki Džuničiró šó) a později byla i zfilmována. Existuje také její zpracování do podoby kresleného komiksu manga.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
Sensei no kaban / 先生の鞄, 2001
více info...
Přidat komentář
Něžný, nenáročný příběh Cukiko a Senseie. Žádný náročný děj, ale krásný průvodce japonsku kulturou a jídlem. Po dočtení jsem kupodivu usínala s myšlenkou na Senseie.
Kdo čeká strhující příběh, napětí, životní dramata, vášnivou lásku...bude zklamán. Podivné počasí v Tokiu je pomalu plynoucí příběh Cukiko a Senseie, jejichž životní dráhy se na chvíli protnou a navzdory tomu, že je dělí velký věkový rozestup, tak mezi nimi vyklíčí křehký vztah plný japonského jídla, saké, vzdalování se a přibližování.
A kromě toho se čtenáři dostane také bohatý vhled do japonské kultury. Věděli jste, že plocha místnosti se měří na "tatami"?
Snový, melancholický, poetický a tak trochu záhadný příběh, který se točí kolem dvou osamělých lidí Cukiko a Senseie, jejich něžného vztahu a životní každodennosti, popíjení saké po barech a pojídání japonských specialit.
(Knihu jsem četla v angličtině, takže se nějaké informace mohou lišit.)
Příběh, ve kterém je krásně zobrazeno, jakým způsobem se často vyvíjí láska mezi Japonci. Tím nechci říct, že je věkový rozdíl zamilovaných 30 let, ale spíš to, že v Japonsku se lidé nechovají tak otevřeně a vášnivě jako například my Češi, spíš je láska postavena na zdvořilosti a úctě.
Líbil se mi citový rozbor Tsukiko, kdy na jedné straně stála silná láska a žárlivost vůči ostatním ženám v profesorově okolí ale zároveň si nechce nic podobného připustit.
Další pozoruhodný jev, který jsem při čtení pozorovala, je možnost celý příběh si v duchu představovat jako anime. Tahle knížka mě k tomu jako milovníka těchto kreslených filmů přímo nabádala a já živě viděla animovanou Tsukiko jak v noci bloudí sama městem, zpívá a po tvářích jí tečou slzy.
A samozřejmě v celém příběhu je silně cítit faktor smrti, který neodmyslitelně ke stáří patří.
Kniha jako taková byla poměrně čtivá, čemuž napomáhaly i krátké kapitoly, ale výrazně mě ničím nezaujala. Možná si ji v budoucnu přečtu v češtině a názor změním, zatím však hodotím spíš jako průměr a asi bych vám ji nedoporučila, pokud budete mít po ruce něco zajímavějšího.
Hodnocení: 4,5/10
Poslední věta: It holds nothing more than an expanse of desolate absence.
Příběh platonické lásky mez žákyní a učitelem ze současného Japonska- jsem si přečetla díky čtenářské výzvě-mě příliš nenadchla. Tři hvězdičky dávám za zajímavosti ze života v Japonsku.
Příběh ženy, která po letech náhodou potkává svého učitele, by klidně mohl vypadat úplně jinak. Ale jsme v Tokiu. Každodenní pracovní život, který autorka jen lehce nastínila, zpestřují malé radosti, jako je jídlo, japonská příroda, literatura. Z těch radostí se těší také dva lidé, žačka a její bývalý učitel, kteří mě ve svém příběhu zavedli do míst, kde jsem nikdy nebyla, a ukázali mi, jak a co se v Japonsku jí, jak se bydlí, nebo jak vypadá třeba výlet do hor a sběr hub. Nejde ale jen o reálie Japonska. Mladá žena a starší pán u baru. Je to láska? Je to spříznění duší? Jisté je jedno, Podivné počasí v Japonsku je jemným příběhem dvou, kteří se potřebují.
Příjemná, milá, zajímavá kniha...jídlo, pití, vztahy, Japonsko... Doporučuji.
Zvláštní knížka, záhadná a moc milá. V autentickém prostředí Japonska - jeho ulic, barů a přírody. Moc doporučuju přečíst :)
Hodně zvláštní a trochu ujetý a zároveň moc milý příběh. Příběh o jednom podivném přátelství (vztahu, chcete-li), o Japoncích, o pití saké a o jídle. Styl psaní mi přišel typický asijský. I když jsem občas měla pocit, že to nezvládnu dočíst, častěji to bylo tak, že jsem knihu nedokázala vůbec odložit. Zanechala ve mě strašně zvláštní pocity, příjemné a nedefinovatelné. Doporučuji.
Příběh platonicke lásky mezi učitelem a bývalou zakyni byl psán lehce jako když vítr susti ve větvích stromů. Nejsem moc na tento styl psaní zvyklá, proto se neodvažuji psát, zda to stojí za čtení.z mého pohledu to jednou stačilo...
Toto byl moc hezký příběh. Platonická láska mezi učitelem a jeho bývalou studentkou Cukiko.A samozřejmě spousta jídel a pití,hlavně saké.Takové oddechové čtení, doporučuji.
Opravdu křehký příběh ze současného Japonska doprovázený kulinářskými zážitky, ale bohužel, tohle není můj šálek kávy, proto hodnotím jako průměr.
Chápu zde anotace na knihu nadšené i ty zamítavé. Kniha je opravdu exkurz do japonské kuchyně, kultury a zvyků. Příběh sám až tak zajímavý není, ale dle přísloví "jiný kraj..." - resp. jiný kraj a jiné knihy, které jsou pro nás českého čtenáře úplně jiné než jsme zvyklí v Čechách. Někdo má rád saké, jinému nechutná. Mně se ale příběh líbil.
Příjemný melanchoický příběh (takřka) platonické lásky, který nikam nespěchá, ale rozhodně nenudí. Přečtěte si pokud máte rádi Orient, jídlo, vztahy.
Přes zdejší převládající výsostně kladné hodnocení této knihy se k nadšeným ovacím bohužel nepřidám. Možná jsem nebyla naladěna na tu správnou notu, avšak Podivné počasí v Tokiu mě příliš nepotěšilo. Příběh na mě působil poněkud fádně a nezajímavě, místy vyloženě nudně, a hodně jsem se do čtení musela nutit. Nejvíc z celé knihy oceňuji exkurs to tokijských reálií a japonské kuchyně, které příběh do značné míry ovlivňují.
Podivné počasí v Tokiu
Já jsem se s poetikou "Podivného počasí v Tokiu" zcela minula. Dost mě to překvapilo. Jako když přede mnou stojí talíř s mými oblíbenými druhy jídla, a ono chutná úplně cize. Zpočátku mne knížka ledasčím upomínala na "Strach a chvění" Amelie Nothomb, belgičanky, která v Japonsku - a právě v Tokiu - žila a pracovala (knihu i film mám moc ráda). Ale záhy se mi znelíbilo v ději (a já bych to ani tak nenazvala) doslova prošpikovaném desítkami nezbytných vysvětlujících odkazů, které posilovaly místy až jaksi robotické jednání obou hlavních aktérů a studený odtažitý dojem, který to vzbuzovalo. Navíc mne štvala bezradná závislost ženské postavy a lehce psychopaticky manipulativní přístup muže. A ano, určitě jsem brala v úvahu, že čtu o japonském Tokiu, rozdílné kultuře, osamělosti v mega městě a (s tím vším související) odlišné míře schopnosti vnímat a přijímat emoce. Ale křehký, dojemný, jemně humorný příběh (viz. anotace) se mi na pozadí toho všeho sotva podařilo zahlédnout.
Anotace rovněž praví, že je kniha i neotřelým průvodcem po Japonsku, ...protože čtenáře nenásilnou formou podrobně seznamuje s japonskou kuchyní, zvyky a zajímavými místy v Tokiu a jeho okolí... Na mne právě ta zevrubnost v seznamování s reáliemi násilně působila. Všeho moc škodí.