Podivné přátelství herce Jesenia
Ivan Olbracht (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/81_/81831/podivne-pratelstvi-h-81831.JPG
4
99
99
Stavebně složité dílo účtuje se "zlým samotářstvím" a je budováno kontrastními životními postoji dvou herců, anarchisty a světoběžníka Jana veselého, blížence Olbrachtových vášnivých tuláků, a ukázněného, humanismem prostoupeného Jiřího Jesenia. Míří k syntéze kladných složek dvou rozdílných životních postojů, směřuje k přerodu člověka, který se zříká svého osamocení a mění v bojovníka za společensky progresivní ideály. Za tyhle cíle i Jan Veselý umírá, zatímco pasivní a ukázněný herec Jesenin žije dál svůj herecký život. Vydání deváté, v ČS třetí.... celý text
Přidat komentář
Řekněme si to takhle, příběh mne od začátku hrozně štval, ale ten mysticismus a jazyk mne donutil dojít až do poslední strany. Musím uznat, že jazykově je to za mne velmi působivé dílo.
Olbracht po sobě nezanechal příliš rozsáhlé původní beletristické dílo, ale těch pár knih myslím dodnes stojí za to číst. Jeseniův podivný příběh se čte jedním dechem, i díky autorově jazyku. Nenechme se odradit nálepkou autora Anny proletářky.
Vývoj postav skvělý a některé myšlenky až vtíravé. Ale jinak mi přišlo, že se tam kromě scének v divadle a dlouhých dialogů nic neděje, strašně se to táhlo a Jesenius je povětšinou exemplárním příkladem blbce. Konec se mi nelíbil. Věřím, že bych se k dílu ještě někdy byla schopná vrátit, ale to spíš kvůli těm myšlenkám.
Současný čtenář potřebuje přijmout poněkud patetický styl (který ostatně ladí s komediantskou šmírou i uměním herců Národního divadla) a pak se může nechat unášet příběhem, v němž se srážejí a zároveň doplňují protichůdné vlastnosti dvou přátel Jiřího Jesenia a Jana Veselého. Jejich dvojnictví nalézá odraz i v dialektice protikladných názorů na život ředitele Toufara a hraběte Trista, jimž Jiří tak pozorně naslouchá při vyvrcholení své osobní krize. Jejich dvojnictví se pak snoubí v Klářině a Janově synovi, který má však oči a jméno Jiřího.
Pokud tuhle autorskou hru přijmeme, pochopíme, že hrdinové románu poctivě hledají sami sebe. "Polituj, bratře, lidi, kteří se chtějí něčím zdát …, a to znamená, že se bojí být tím, čím jsou," říká (na str. 132) Jan Jiřímu. Ne, Jan, Jiří ani Klára k politování nejsou!
Román, který v době mého mládí patřil do povinné četby - takže se s ním seznámil jen málokdo z mého okolí. K vlastní škodě. Takže jsem se k němu dostal až po desetiletích, díky inspiraci knihy, která upozorňuje na TOP100 knih posledního století. A protože doporučení autora tohoto výběru mne zatím nezklamalo, rozhodl jsem se zkusit tu stovku přečíst. A sáhnout po Olbrachtovi a jeho herci Jeseniovi byla dobrá volba. Zajímavý příběh, ve kterém se doba odráží v psychologii postav i samotného díla - není třeba extrémně dramatických či drastických scén, a přesto má příběh své napětí, táhne pozornost od jedné stránky k té další. Mimo to současný čtenář zjistí, že se neobejde bez výkladu některých pojmů, v době vzniku zřejmě běžných - jakou nebezpečnou nemocí byl psotník? Co je to hektografie? Jak se provádělo karbování? Stejně tak překvapí skutečnost, že anglicismy nejsou záležitostí naší doby - třeba věta "...chodit do divadla je pro gentlasa, jak známo, šoking..". Podobně jsem proválečné pochody s pochodněmi spojoval s fašismem - a najednou čtu, že na začátku 1. světové války Vídní pochodovaly "sražené zástupy s pochodněmi". Kupodivu jsem se prolouskal i doslovem (více než 40 stran), protože sledovat vývoj knihy - úpravy a zkracování, bylo také zajímavé. Takže pro mne byla kniha příjemným překvapením, byť asi nebude patřit mezi knihy, které bych četl opakovaně - a dal jim tedy plný počet hvězdiček. Ale daleko k tomu nemá.
Ke knize jsem se dostala jen díky referátu v hodině češtiny. A musím říct, že jsem byla docela překvapena. Kniha nemá nijak závratný děj, spíš líčí osudy dvou herců, kteří se od sebe naprosto odlišují. Na jedné straně stojí herec Jiří Jesenius - hodný a obětavý člověk a na druhé herec Jan Veselý - dobrodruh a pobuřovatel. Kniha se v pozadí zabývá taky herectvím a později vypuknutou válkou. Tato část se mnou významně pohnula. Netradičně smutné a krásné dílo s patetickým závěrem.
Obecně vzato mám Olbrachtovy psychologické romány ráda. I tento je velmi dobře napsaný, jen už mi to téma přijde takové starosvětské, vlastně jsem knihu četla jen kvůli Výzvě.
Podivné přátelství herce Jesenia je pozoruhodné dílo, které se však nutně nemusí líbit každému. Mě tedy rozhodně na první pohled nezaujal. Samotný děj se mi zdál poměrně plytký a situace, do kterých se hlavní postavy dostávaly, nezáživné a nudné. Nemohu však hodnotit pouze záporně. Velkým kladem je kontrast povah dvou hlavních protagonistů, který s postupem děje nabývá stále většího, mnohdy až filozofického, významu. Také dlouhé rozhovory obou přátel se mi zdály zajímavé a hluboké. Rozhodně stojí za přečtení.
Psychologické dílo, kde je líčen život pražského umělce Jesenia, který je zásadový, pracovitý, vyrovnaný, ale bez talentu, zatímco jeho konkurent herec Veselý je lehkomyslný, ale nadaný a vše, na co sáhne, se mu daří. Jesenia velice trápí, že i přesto, že se velice snaží, nemá úspěch, protože mu chybí talent.
Kolika lidem dneska chybí talent, ale umí se prodat lépe, než ti talentovaní.
Jistěže je třeba vidět tuhle práci autora v dobových souvislostech.
Vydařeně byla tato próza převedená i do filmové podoby. Jednu z hlavních postav, přítele herce Jesenia zahrál Jan Tříska.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1991 |  Biblické příběhy |
| 2005 | Nikola Šuhaj loupežník |
| 1937 |  Golet v údolí |
| 1982 | O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách |
| 1963 | Žalář nejtemnější |
Četlo se mi to velmi dobře, jazyk je krásný. Poslední kapitola měla nečekaný a možná i v samém závěru překotný vývoj, který se mi zase až tak nelíbil.