Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni
Robert Louis Stevenson
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/101259/bmid_podivny-pripad-doktora-jekylla-a-pa-fzp-101259.jpg
4
526
526
Stevensovy originální, spekulativně fantastické příběhy s tajemstvím byly po Poeových novelách první, jež daly základ dalšímu rozvoji detektivního románu a jemu příbuzných žánrů. Páteří našeho výboru, který vychází již podruhé, je napínavá, strhující novela Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, v níž autor pomocí hmotného znázornění rozdvojenosti lidské povahy řeší rozporný vztah mezi dobrem a zlem a jeho morální důsledky. Je to příběh lékaře, který ve snaze zachovat si pověst spořádaného občana a vědce chce ve svém organismu chemickou cestou odloučit od sebe dobré a špatné vlastnosti. Dosáhne toho, avšak touha po nevázaném životě jej nutí, aby se stále častěji převtěloval do své druhé, zrůdné podoby, až jej dovede k tragickému konci. Svár dobrých a špatných vlastností v lidské povaze, rozpolcenost osobnosti, pohnutky k zločinu – takové jsou motivy i dalších dvou příběhů – Markheim a Kumpáni. Všechny příběhy, i když zasazeny do odlišného prostředí a odlišně zpracovány, jsou dokladem autorova psychologického fabulačního a stylistického mistrovství.... celý text
Literatura světová Novely Povídky
Vydáno: 1964 , Mladá frontaOriginální název:
Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde / Markheim / The Merry Men
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Dr.Jekyll, Mr.Hyde musela byť na tú dobu vynikajúca záležitosť, nie je to zlé, nápad fajn, prevedenie tiež, páčila sa mi atmosféra, pripomenulo mi to Poeho (vlastne to všetky tri poviedky).
Markheim už slabšie, stále obstojné.
A posledné? Väčšiu nudu som v živote nečítal. A už to bol aj obohratý nápad po predošlých dvoch poviedkach. A to zakryjem oči pred tým rasizmom a incestom. 19.storočie, OK, beriem. Totálne mi to nesadlo, čítať to bolo extrémne utrpenie. Mám zvyk vždy dočítať knihu, po skúsenosti s poviedkou Kumpáni to možno prehodnotím.
Příběh nabízí velký prostor fantazii, nezabíhá do detailů a spíš jen nastiňuje. Znala jsem ho z filmových zpracování a předloha mě upřímně trochu zklamala.
Nevěděla jsem co od knihy a příběhu v ní čekat a vtáhly mě, moc mě bavili. Pokud toužíte po změně a máte rádi recesi, doporučuju.
nenašel jsem tady sešitové vydání z edice Dobrodružné romány vydavatelství Smena, někdy ze začátku 70. let.
co říct? samotný Jekyll a Hyde je tak ošumělý příběh, že i ten, kdo to nikdy nečetl ví, o čem to je. kdo to nečetl ale neví, jaké jemné nuansy se v příběhu objevují. přesto mně neustále rozčiloval nejspíš zlý překlad, který škobrtal a nedovolil mi soustředit se na napsané. považuji to spíš za průměrný opus.
co mně ale zaujalo daleko víc, byly přídavky - Markheim a Zloději mrtvol. jako by to napsal někdo jiný a překládal taky někdo jiný. svěží, svižné, překvapivé a do hloubky propracované skice. zejména Markheim, který mi připomněl strašidelnou knihu Zločin a trest od přeceňovaného Dostojevského. to, co dokázal Stevenson na několika stranách, se nepovedlo FMD ani na tom veletoku pěti nebo šestiset stran.
a i když jsem to bral jenom jako oddechovku před Vánocemi, stálo to za čtení. naopak, rozpaky ve mně zase vyvolal příběh ze života Francoise Villona.
a vůbec, celý ten sešit byl nějak divně slepený.
Kdysi jsem tuto knihu četla, patřila do knihovny mých rodičů, už patří do mé knihovny a tak jsem se do ní znovu pustila. Tři příběhy pojednávající o dobru a zlu, rozpolcené osobnosti. "Dr. Henry Jekyll a pan Hyde", příběh ze starého Londýna, příběh "Markheim" a příběh z ostrůvku Aros "Kumpáni'. Tomu říkám krásné čtení, krásná klasika, která ani po letech neztratila své kouzlo. Útlá knížečka co jí dáte za jeden večer, ale stojí za to, je to dokonalost sama.
Poprvé jsem knihu přečetl před šedesáti lety - ještě na základní škole. Již tehdy mé znalosti o chemii a podobných vědách stačili, abych vše pochopil. Nyní jsem se k příběhu vrátil s tím, že jako zkušenější čtenář posoudím kvalitu práce spisovatele. Tak tedy: na dobu, kdy byl příběh sepsán je to prvotřídní výkon. Jeden ze základů moderní jak sci-fi tak i detektivní literatury.
Velmi krátké, výstižné, rychle plynoucí. Jasný popis prostředí i hlavní postavy. O Hydovy se toho příliš nedozvíme ale podstatě příběhu to neublíží. Kniha je spíše o sebeobětování jedince, který ví, že ubližuje druhým a to primárně z rozhodnutí, které dříve udělal. Téměř jako když člověk, který má mor dobrovolně spáchá sebevraždu aby jej dál nešířil. Dílo je kultovní především díky zajímavé pointě, než díky kvalitně napsanému příběhu nebo filozofickému přesahu. Psychologii nebo charakteristiku schizofrenie bych v knize také nehledala. Podstatou je, že když Jekyll vytvoří Hyda, jeho špatné vlastnosti se vtěsnají pouze do jedné části druhé osobnosti, jeho dobré vlastnosti dále zůstávají v Jekyllovi. Je tedy otázkou, zda nad knihou nepřemýšlet spíše jako nad snahou definovat zlo v jednotlivci, ostatně, Jekyll předtím nebyl zlý...byl to obyčejný člověk s dobrými i špatnými vlastnostmi. Šedý charakater.
Klasika klasika, kdo by neznal příběh psychologii rozdvojené osobnosti doktora Jekylla, který má v části povahy páchání neřestí a nepravostí ( nakonec nemá to tak každý z nás ? ). Stvoření Edwarda Hyda pomocí narkotik je poplatné tehdejší době, leckteré viktoriánské panny jistě omdlévali hrůzou při samotné pointě novelky. Druhé dvě povídky jsou už slabší, přeci jen Markheim o chlup lepší než nijací Kumpáni a jako celek mi to vychází na čistý střed - 50 %
Krátké a čtivé novely, posazené do různých prostředí. Příjemné čtení, když chcete jen nějak zahnat přebytečný čas a odpočinout si.
Rozsah knihy je příliš útlý a příběh svou zkratkovitostí a jednoduchostí ztrácí na údernosti. Námět přitom potenciál má a těch několik málo popisů zjevu pana Hydea mne zaujalo a zaroveň zamrzelo, že tato postavička nebyla natolik prokreslena a čtenář s ní nemohl strávit více času. Je to totiž jediný charakter, který má šanci bavit a zaujmout. Prostřednictvím zvytku postav se jen nepříliš dobře buduje záhada okolo doktora Jekylla, jehož morální rozdvojenost je v závěru vyřčena, ale psychologický aspekt knihy je vlastně neexistující. Já bych chtěl byt svědkem doktorova chování. Chtěl bych vidět jak a při čem se zachoval hanebně a při čem dobrosrdečně. Kniha by mohla mít zajímavý materiál, ale autor se rozhodl, že ho přeskočí a napiše jen doktorovu zpověď v závěru, při které vylíčí, že v něm vždy byl takýto rozpor a že se chová zle i dobře. To mi rozhodně nestačí. S takovou plytkostí není třeba ztrácet čas a rozhodně knihu nelze chápat jako příbeh o rozporu dobra a zla v člověku. Na to je to přiliš plytké. Škoda - mohl z toho být příběh úrovně Obrazu Doriana Greye.
Nelze tomu upřít atraktivní námět a dvě kratičké působivé scénky s panem Hydem. Jako celek je to však při nejlepším průměrné a lidé hodnotí průměrné se značnou vřelostí. Hlavně, že ta knízka byla jednohubkou bez prušivých elementů. Lidem chybí představivost a pak to dopadá tak, že něco takto nezáživného tu má 84%.
Fakt nevím - lze si vůbec představit, že si někdo kdysi dávno myslel, že se člověku po požití jisté drogy změní nejen psychické rysy (to snadno), ale i fyzická podoba? Ale no tak... Do čtení jsem se vůbec nedokázal dostat a než se tak stalo, byl konec...
(Komentář, místo aby se rozdvojil :-), zmizel úplně, proto ještě jednou:)
Po Důmyslném rytíři donu Q. další klasika, kterou se kap66 někde v komentáři oháněla, protože „tu přece zná“, ale samozřejmě ji, podvodnice, nečetla.
Kéž by byla každá náprava tak příjemná – a navrch s odměnou v podobě dalších dvou skvělých povídek. Všechny tři krátké prózy jsou spojené motivem zla a dobra (spojeného se svědomím) v člověku, ale každá je v něčem jiná.
Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda v sobě nese nejlepší nápad a já jen lituji, že je ten příběh známý tak, že pointa nikoho nepřekvapí. Ale i tak, představa dvou bytostí zrozených z jedné mě zneklidňuje. Zajímavé mi přišlo, jakou fyzickou podobu spojil autor se zlem: malá postava a ošklivost. (Kolik vysokých krasavců s ušlechtilou vizáží mě už překvapilo svým odporným nitrem...)
Markheim začíná jako detektivka; vrah po činu vede dialog se svědomím (či svým druhým já či ďáblem) a dobere se k logickému konci.
Kumpáni mi připomněli Poeovy povídky. Izolované prostředí, tísnivá atmosféra, muž s vinou, která mu zatemní mozek. Je to strašidelné a temné, i když nechtěně úsměvné v jedné věci: ztělesněným svědomím je tu postava označovaná jako „černoch“. Snad nikoho nepohorším větou (byť vytrženou z kontextu), která mě pobavila:
Viděl jsem, že je to člověk silné vůle a střízlivé a přísné povahy, …, a než jsme došli k domu na Arosu, zapomněl jsem už takřka, že je černé pleti, a úplně jsem mu to prominul.
Tohle je zřejmě dáno rokem vzniku díla, stejně jako Marx v doslovu je dán českým vydáním v roce 1958.
Velmi dobré čtení.
Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Roky jsem se na tuhle knihu, tenhle příběh těšila, a nakonec jsem byla víc než zklamaná.
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda je mimo jiné o velké dávce nezodpovědnosti ze strany vědce, stejně jako v případě Viktora Frankensteina. Ani jeden z nich nebyl schopen relevantní sebereflexe. Oba vědce jejich slepý fanatismus dovedl k osobní zkáze a utrpení jejich blízkých. Kniha, která ve mně od mala budila velká očekávání, byla jedním velkým zklamáním. Na první pohled docela stravitelný text se nakonec projevil jako těžko čtitelný. Mnohdy až příliš popisný, což mě jako čtenáře nezdravě rozptylovalo. Na to, jak je to útlá knížka, se mi opravdu hodně špatně četla. Přesto má příběh obrovský potenciál, který autor podle všeho nedokázal využít. Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda je promarněnou šancí, a přesto se dodnes čte. Podivný případ… no nejsem si jistá, jestli je tenhle případ dost podivný. Je to spíš případ vědecky marnotratného doktora Jekylla. Zároveň je tu ohlušující Jekyllovo pokrytectví, kdy se tváří, že je vše v pořádku, protože zlo páchá Hyde.
Případ se mi líbil moc a to hlavně kvůli naprosto ztotožnitelné postavě pana Jekylla. Typický romantický hrdina který žije v rozporu, konkrétně v rozporu mezi stránkami sebe samého. Jedna jeho stránka touží po společenském uznání, chce být obklopen přáteli, mít dobré jméno, a jeho charakterové rysy k této pověsti přispívají. Vypadá to, že se nic nemůže pokazit. Ale ta druhá, temnější část jeho charakteru si chce užívat života, odhodit starosti o soudy jiných. Jako každý, Jekyll se snaží v sobě tyto touhy potlačovat, zahrnuje sám sebe prací a hoví si v altruismu, ale přesto...
Zkrátka a dobře, doktoru Jekyllovi není obtížné porozumět ani v dnešní relativně liberální době. A nové kontexty dostává jeho zpověď v paralele s viktoriánskou Anglií, kdy pokrytectví společnosti popíralo jakékoli odchylky od standardu a k mnohému tak docházelo v utajení. Právě proto, že Hydeova zábava nebyla v novele explicitně popsána jde o dílo stále aktuální. Stejně jako tenkrát i dnes by každý našel něco, za co by jiné odsuzoval, přestože to sám praktikuje. A stejně tak by každý něco udělal jinak, věděl-li by, že za to nebude souzen.
Po Důmyslném rytíři donu Q. další klasika, kterou se kap66 někde v komentáři oháněla, protože „tu přece zná“, ale samozřejmě ji, podvodnice, nečetla.
Kéž by byla každá náprava tak příjemná – a navrch s odměnou v podobě dalších dvou skvělých povídek. Všechny tři krátké prózy jsou spojené motivem zla a dobra (spojeného se svědomím) v člověku, ale každá je v něčem jiná.
Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda v sobě nese nejlepší nápad a já jen lituji, že je ten příběh známý tak, že pointa nikoho nepřekvapí. Ale i tak, představa dvou bytostí zrozených z jedné mě zneklidňuje. Zajímavé mi přišlo, jakou fyzickou podobu spojil autor se zlem: malá postava a ošklivost. (Kolik vysokých krasavců s ušlechtilou vizáží mě už překvapilo svým odporným nitrem...)
Markheim začíná jako detektivka; vrah po činu vede dialog se svědomím (či svým druhým já či ďáblem) a dobere se k logickému konci.
Kumpáni mi připomněli Poeovy povídky. Izolované prostředí, tísnivá atmosféra, muž s vinou, která mu zatemní mozek. Je to strašidelné a temné, i když nechtěně úsměvné v jedné věci: ztělesněným svědomím je tu postava označovaná jako „černoch“. Snad nikoho nepohorším větou (byť vytrženou z kontextu), která mě pobavila:
Viděl jsem, že je to člověk silné vůle a střízlivé a přísné povahy, …, a než jsme došli k domu na Arosu, zapomněl jsem už takřka, že je černé pleti, a úplně jsem mu to prominul.
Tohle je zřejmě dáno rokem vzniku díla, stejně jako Marx v doslovu je dán českým vydáním v roce 1958.
Velmi dobré čtení.
Od příběhu jsem měla úplně jiná očekávání. Forma vyprávění mě už na začátku překvapila, čekala jsem vyprávění z pohledu Jekylla, jeho pohled a vnímání, pana Uttersona jako průvodce příběhem jsem nečekala už vůbec. V tomto směru mě dílo trochu zklamalo. Nezdálo se mi to ani hororové. Ale přesto si stále cením hlavního námětu - v každém z nás žije dobrák i démon a záleží na nás, zda necháme to zlo uvnitř, aby nás ovlivnilo a utvářelo. Každý z nás má v sobě nějakého pana Hyda. Přestože samotný příběh díky svému stylu nakonec nebyl mým šálkem kávy, poselství Stevensona pro mě stále zůstává živé a dosti významné.
Část díla
Kumpáni / Veselí chlapci / Veselí mužíci
1882
Markheim
1885
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Podivuhodný případ doktora Jekylla a pana Hyda
1886
Autorovy další knížky
| 2004 | Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hyda / The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde |
| 1969 | Poklad na ostrově |
| 2008 | Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda |
| 1966 | Černý šíp |
| 1964 | Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda / Markheim / Kumpáni |
Nedokážu se ztotožnit s tvrzením autora doslovu k předmětnému vydání, že se za tématem dvojnictví, jak je Stevenson rozvinul ve svém nejslavnějším příběhu, skrývá tušení zdvojení a odcizení člověka (Marx) a že se pisatel vydal na strastiplnou tvůrčí cestu za hledáním autentického lidství. Jestli mi přišel Stevenson naopak něčím zajímavý, pak tím, že nalezl svobodu v mravnosti, následování duchovních a praktických zásad křesťanství. Ne prohlédnutí šalby podmíněného třídního vědomí, ale krvelačný zápas mezi dobrem a zlem, svobodou a hříchem zločinu, který svazuje vůli Stevensových postav a uvrhá je do opovrženíhodného otroctví. To jen tak na okraj. Těžkopádnost Stevensova psaní a rozvláčnost všech tří textů mi bránily si jeho příběhy lépe vychutnat a popřemýšlet o nich usilovněji.