Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda / Franchardský poklad / Falesánské pobřeží

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Bohužel jsem se k tomuto komentáři dostal až po dvou měsících od přečtení. Nicméně bych řekl, že i toto můj názor na knihu vytříbilo. Dílo jsem si sehnal především kvůli novele nejznámější - Jekyllu a Hydovi. Z té jsem byl upřímně zklamaný. Ovšem pasáž, ve které Jekyll ke konci novely monologicky hodnotí své počínání, se mi svou syrovou upřímností zaryla do paměti. Kdy jsme ještě sami sebou, kde je ta tenká hranice pro popuštění našich tužeb a hranicí nenávratna?

Zbylé dvě povídky/novely komentovat nebudu, protože mě jednak nebavily, druhak si z nich nepamatuji ani prd. Nuda nuda šeď.

23.01.2020

Tři kousky a každej může trvat tak tři, maximálně čtyři kousky.
Ten první mě hodně bavil. Když jsi něco jako vědátor a dostaneš nápad vyrobit si doma v laborce vlastní matroš, dáš do baňky místo květáku trošku bolševníku, budeš se pak celkem divit. Schizofrenie hadr, poněvadž kromě bordelu v hlavě se ti změní i postava, ale pozor! Neni to nic pro někoho, kdo chce zhubnout. Bylo to Gut.

To druhý bylo asi jako když mi u ucha bzučí moucha. Bzučí, otravuje a pak odletí pryč a já vim kulový. Nevim nic o pokladu mimo to, že se o něm mluvilo a kolem toho pobíhal čeledínskej syrotek a bláznivej doktor.

To třetí proti pokladu paráda. Na zapadlej ostrov přijede kšeftař a myslí si jak si vrzne se svojí koupenou manželkou a bude tahat prachy z místních omezenců, který snad věřej že je země placatá a když půjdou do lesa, tak je odnese čert. Nevědi, že čert odnese vždycky jenom Káču. A země je placatá maximálně jako moje bříško. Uf, to jsem se do toho zamotal, takže z peněz a hupsáže je leda tak kulajs, protože na ostrově už bydlí Radovan Krejčíř. To je trošku oříšek pro kšeftaře, protože Krejčíř má pod palcem jak kšefty, tak zabedněnce. Kšeftař to bude muset nějak vyřešit a vyřeší to tak, že se mi z toho udělaly špagety v hlavě.

Z toho co se mi dělá ustavičně v hlavě by se dala otevřít restaurace, ale to dělat nebudem a dáme čtyři kousky a hvězdy.

23.11.2018

Velice různorodá sbírka, které se podařilo zachytit rozličnost zájmů jejího autora. První z příběhů je slavná novela o Dr Jekyllu a panu Hydeovi. Jde v podstatě o hororový příběh, možná snad i detektivního žánru, děj je velice mystický a jednotlivé informace jsou odhalovány pomalu a kusovitě. A přestože vzhledem k popularitě jsem znal hlavní "zvrat" dopředu, tak bylo zajímavé sledovat, jak autor postupně buduje příběh. Co mě překvapilo nejvíce bylo vyobrazení samotného pana Hydea, který byl fyzickou personifikací lidské zloby, ale na rozdíl od moderních adaptací je vyobrazen spíše jako skřet něž-li přerostlý rváč. Psychologie postavy Dr Jekylla měla zajímavé momenty a rozhodně jde o zajímavý příběh s ohledem na symboliku dvojakosti člověka a jeho předstírané role ve společnosti.
Druhá z novel Franchardský poklad, je bezesporu nejslabší. Rodinný život je zachycen s přesvědčivou realističností. Povrchnost filosofování doktora Despreze jako by přímo nutila srovnání se sofisty. Dětské zhlédnutí a zároveň zdravá kritika Jean-Marie vůči stále se měnícím názorům doktora Despreze, byla důležitým elementem příběhu. Jen si nejsem jist, jaké mělo být závěrečné poučení z příběhu. Za mě to bylo varování před lidskou povrchností, která někdy přehlédne poklad který má na dosah kvůli své vlastní zaslepenosti.
Třetí novelu bych po stránce kvality zařadil mezi předchozí dvě. Jde o čistě dobrodružný příběh ve stylu Ostrova pokladů. Myslím, že šlo spíše o Ódu na tropickou krajinu, než co jiného. Příběh je vcelku přímý, hlubší morální poučení nejspíš nebylo cílem. Rozvíjející se láska Wiltshirea vůči jeho ženě Umě bylo příjemné zpestření jinak více méně jednoduchého příběhu. Co mně a nejspíše každého moderního čtenáře "trochu" vadilo byl nezakrytý rasismus či vzhledem k národnosti autora (i postavy) imperialismus vůči domorodému obyvatelstvu. Chování Wiltshirea vůči jeho ženě bylo v některých aspektech ryze šovinistické. A přesto právě vztah hlavní postavy vůči jeho ženě Umě bylo tak silným narušením jeho přesvědčení, že nevím jestli nešlo ze strany autora o kritiku soudobého imperialismu a povýšeného pohledu na domorodé obyvatelstvo, nebo jde o něco, co se jako moderní čtenář snažím do příběhu vměstnat.
Každopádně čtivé a rozhodně stojí za přečtení, když ne pro nic jiného tak jako literární konfrontace k Drakulovi a Frankensteinovi.

17.03.2017

nakonec jsem to zprůměrovala na čtyři, protože první povídka byla super a postavy mi přišy zajímavý. druhá byla trochu slabší, hodně taková mudrlandská a hlavní postava mi přišla nějaká divná a trochu mě iritovala. no a třetí, to byl úplně jinej šálek, hlavní postava mě štvala jako by to byl nějakej křupan z horní dolní, byť to v tý době asi úplně nejde mít za zlý, často jsem moc nerozuměla těm rozhovorům s domorodci, ale bavilo mě, že mi to snad nějak rámcově ukázalo, jak to asi tehdy fungovalo. ale čtivý to bylo všechno, to určitě

Stevenson byl muž mnoha žánrů, dokladem je tento soubor povídek.
Jekyll a Hyde je (strašidelně) detektivní příběh, taková hodně dobrá záhadička týkající se povahy člověka, potlačování tužeb a tak.
Franchardský poklad je laděný na podobnou vlnu, ale je to příběh jednodušší a ne tak tajemný.
Nakonec Falesánské pobřeží je spíše dobrodružnou povídkou, kde dobro vítězí nad zlem (v podstatě jako ve všech třech povídkách)

01.01.2011

Příběh Dr. Jekylla a pana Hyda je hodně starý a vešel již ve všeobecnou známost. Není možná tak slavný jako skoro stejně staré příběhy o Frankensteinovi či hraběti Draculovi, ale jeho zápletka je stále využívána pro nové a nové příběhy, a to nejen ty strašidelné či vyloženě hororové. Vzpomeňme např. komedie o Zamilovaném profesorovi s E. Murphym. Svým způsobem příběh žije vlastním životem a stále se obnovuje. Dostalo se mu té pocty zařadit se mezi literární klasiky, které většina lidí zná, aniž by je četla. Stojí tak po boku např. Shakespearových příběhů - každý zná příběh Romea a Julie či Hamleta, ale ruku na srdce, kolik z nás je skutečně četlo? (Já ano :-))
Zápletku jsem samozřejmě znal již dlouho, ale byl jsem neskutečně rád, že se mi v zapadlém antikvariátu podařilo narazit na původní Stevensonův příběh a seznámit se s tím, jak to ve skutečnosti opravdu bylo.
A jaké bylo mé velké překvapení. Poslední mé setkání s panem Hydem proběhlo ve filmu Van Helsing. Ovšem zapomeňte na siláckého a hromotluckého Hyda, jak byl ztvárněn v tomto letním trháku, na nějž už se doufám právem zapomělo. Prvotní Hyda, tak, jak ho ztvárnil Stevenson, je malý, zakrslý, odpudivý, chlapík. Ostatně, Stevenson jej popisuje takto: "Hyde byl bledý a zakrslý - budil dojem člověka zrůdného, ač se to znetvoření nedalo popsat, měl nepříjemný úsměv, choval se k advokátovi ohavně bojácně a zároveň vyzývavě a mluvil chraptivým, sípavým hlasem, skoro selhávajícím - to všechno svědčilo proti němu, ale ani to všechno dohromady nemohlo zdůvodnit dosud nepoznaný odpor, hnus a strach, jaký u pana Uttersona vzbudil."
Abych pravdu řekl, ke čtení jsem přistupoval trochu s rozpaky. Přece jenom, jako člověk odkojený moderním pojetím hororu a literatury hrůzy, jsem se, podobně jako (zcela zbytečně a neoprávněně) u Draculy, obával neakčnosti a absence zjevnější a otevřenější nehororovosti, přílišné ukecanosti a literární květnatosti. Navíc, Stevenson není a nebyl hororový spisovatel, známý je především jako autor dobrodružné literatury (asi nejznámější Ostrov pokladů), Dr. Jekyll a pan Hyde byl jen takový jeho odskok. A stejně jako nakonec u Draculy, jsem poznal svůj omyl a danou pravdu, že staré příběhy mají hodně obrovské kouzlo a nezapomenutelnou atmosféru. I bez litrů prolité krve a výraznějších brutalit (o gore ani nemluvě), dokážou navodit vtíravě děsivou atmosféru, při níž vám pomalu mrazí v zádech a vstávají chlupy na těle. A to je případ i Podivného případu Dr. Jekylla a pana Hyda.
Příběh se odvíjí zpočátku jako dobrodružně-kriminální případ pátrání po tajemství a identitě jisté osoby, aby se pomalu, takřka neznatelně přeměňoval v napínavou, ne zjevně, ale plíživě vzrůstající děsivou historku o podstatě a poměru zla a dobra v člověku. R. L. Stevenson příběh začal psát v době, kdy se aktivně zabýval otázkou "prazákladní rozdvojenosti člověka" a to hlavně z mravního hlediska. Tedy otázkou dobra a zla v lidském charakteru. V závěrečné části, což je vlastně Jekyllova zpověď, dobře rozvíjí teorii dobra a zla v člověku. Tak se Podivuhodný příběh Dr. Jekylla a pana Hyda stává takřka filosofickým a částečně i sociologickým traktátem o povaze lidského zla a dobra. Někteří učenci, myslitelé a filosofové (často nábožensky/křesťansky založení) tvrdí, že člověk je v podstatě zlý, že všechno dobro v něm pochází od boha a vytváří se v něm vírou a službou bohu. Jiní, např. ruský vědec, přírodovědec a anarchokomunista P. A. Kropotkin naopak tvrdí, že člověk se rodí v podstatě dobrý a zlo v něm je výsledkem výchovy, okolí a prostředí, v němž je vychováván a které ho obklopuje a utváří. Někteří pak tuto teorii rozvíjí ještě tím, že zlo a dobro je v človeku přítomné takřka stejně a jde jen o to, které z těchto vlastností dá člověk průchod závisle na svých tužbách a okolní společnosti. I o tom je Stevensonův příběh.
Dr. Jekyll ve své "zpovědi" píše: "To, co povím dále, je ovšem jen teoretická domněnka - nemohu tvrdit, že to vím, ale pokládám to za nejpravděpodobnější vysvětlení. Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvíli zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin konec konců přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. [...] Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje blahovůle, měl ten druhý ve tváři zřejmě a jasně vepsáno zlo. To zlo, o němž jsem konec konců stále přesvědčen, že je smrtelnou stránkou člověka, rovněž poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí. [...] Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi zprvu nikdo přiblížit bez očividné fyzické bázně. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s nimiž máme co činit, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z veškerého lidstva, byl čisté zlo."
I pro genezi zápletky nemusel Stevenson chodit daleko. Jeho zdravotní potíže jej totiž donutily jako lék používat jistý přípravek z opia. Patrně pod jeho vlivem se mu zdál sen, v němž kdosi změnil svou podobu po požití jakési drogy. Pak už Stevensonovi zbylo jen příběh sepsat. První verzi dal přečíst své ženě, která ji, jako čistě a pouze jen strašidelnou, bez rozvinutí alegorické roviny, kterou příběh obsahoval, silně zkritizovala. Stevenson první náčrt roztrhal a po čase napsal konečnou verzi, která se stala slavnou a čtenou.
Stevenson nikdy nebyl spisovatel typu Dostojevského nebo z naší doby např. Stephena Kinga, kteří si hráli se slovy a dokázali jistou věc, úkon či podobu barvitě popsat na třech stranách a dvaceti odstavcích. Psal přímo, zkratkovitě a jasně. Nikdy si neliboval v rozsáhlých charakterech postav a květnatém budování zápletky a pointy. V případě Jekylla a Hyda to je velké plus. Nijak dlouhý spisek je sice krátký, běží rychle vpřed, bez jakýchkoliv odboček a zabředávání do popisností, přesto dokáže napětí a vzrůstající děsivost celého příběhu, budovat již od prvních vět. Vždyť už jen představa číst někdy koncem 19. století o člověku, který povalí osmiletou holčičku a bez jakéhokoliv pozastavení na ni šlápne, nebo který holí umlátí člověka a pak po něm ještě začne skákat a dupat, je svým způsobem děsivá. Stejně jako Jekyllův popis, jak se ráno probudí a zjistí, nekouká na svou ruku, ale na ruku Hydovu.
Za jediné a podstatné negativum příběhu vidím fakt, se kterým jsem se u Stevensona setkal již podruhé. Již v Ostrově pokladů, který psal v podstatě jako seriál na pokračování a rozhodl se jej vyprávět z pohledu mladého hrdiny, se dostal do slepého bodu, kdy musel popsat události, které však nemohl odvyprávět mladičký hrdina, protože se jich nezúčastnil. Stejně tak v příběhu o Jekyllovi a Hydovi, který se odvíjí z pohledu advokáta Uttersona a je vyprávěn vlastně jako jeho vlastní příběh, nemohl (i když, při troše dobré vůle by to podle mě zvládl) odhalit Jekyllovy pohnutky svých pokusů a pokusy samotné. Proto se uchýlil k menšímu úskoku a všechny tyto věci slovy samotného Jekylla odhalil v podobě Jekyllova dopisu, působícímu jako zpověď, který je poslední částí příběhu. To podle mě trošku atmosféru příběhu narušuje, jak já bych to nazval, nutným pozávěrečným vysvětlením. Příběh normálně začne, vyhrotí se a skončí. Čtenář/čtenářka při jeho čtení a odhalování dalších a dalších pozadí příběhu, již něco začíná tušit, ale příběh najednou skončí, aniž by odhalil hlavní pointu, ta musí být takřka polopatě vysvětlena v tzv. dodatku, který ve Stevensonově příběhu tvoří právě Jekyllův dopis. To trošku narušuje celou atmosféru příběhu a ubírá na jeho tajemnosti a děsivosti. Tehdy se tak některé romány psaly, je to však styl, který mi nění moc po chuti.
Příběh Jekylla a Hyda se zcela jistě dá považovat za jeden ze základů strašidelné a děsivé literatury, už jen proto, že se stal jedním ze základních kamenů mnoha jiných příběhů stojících na podobné nebo takřka identické zápletce a pointě. Je do mrazivý a děsivý příběh, který se dobře čte a samotná jeho četba vyvolává spoustu otázek k přemýšlení.
Nezastírám, že jsem do knihy, jako horrorový fanoušek, šel hlavně kvůli Jekyllovi a Hydeovi, ale i další dvě povídky se čtou strašně dobře a rozhodně nebudete zklamáni.
Navíc, tuhle knižní edici mám neobyčejně rád.