Podivuhodný příběh Petra Schlemihla
Adelbert von Chamisso
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/242570/bmid_podivuhodny-pribeh-petra-schlemihla-242570.jpeg
4
66
66
Romantická novela o muži, který prodal ďáblu svůj stín, od německého spisovatele francouzského původu. Popisuje svůj osud emigranta v cizí zemi a z toho plynoucí problémy.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1941 , Václav PetrOriginální název:
Peter Schlemihls wundersame Geschichte, 1814
více info...
Přidat komentář
„[…] tištěné knihy mají svého genia, který je vloží do rukou povolaných a chrání je, ne-li vždy, tedy velmi často, před rukama nepovolanýma.“
Neznám jiné dílo, v němž by se tak pozoruhodně prolínalo osvícenství s romantismem, než je tahle pohádková variace na faustovské téma. „Podivuhodný příběh“ nabízí také filosofický podtext: hrdinova kvietistická odevzdanost do rukou osudu kráčí ruku v ruce s romanticky silnou vůlí, jež mu umožňuje přijmout nevyhnutelné, třeba zdánlivě zbytečnou ztrátu životní lásky.
Dalo mi pěkných pár minut přemýšlení, než jsem přišla na to, co vlastně Schlemihlův stín, zaprodaný ďáblu, symbolizuje. Jisté je, že nikoli duši. Pokud má vůbec něco konkrétního zastupovat, pak nejspíš lidskou přirozenost a integritu, potažmo právo být členem společnosti: proto lidé hrdinou beze stínu pohrdají a vyhošťují ho.
Líbily se mi všechny osvícenské prvky. Von Chamissovi se vydařil zajímavý portrét ďábla jako přírodovědce – sám o sobě prohlašuje, že je „ubožák a při tom tak něco jako učenec a fysik, který sklízí od přátel za své vynikající umění nejčernější nevděk a nemá na světě jiné potěšení něž trochu toho experimentování“. Rozhodně největší potenciál této pohádkové novely vidím v pasáži, kdy se ďábel prohlašuje za morálnějšího než hrdina a poukazuje na to, že své obchody vždycky vedl čestně – duši směňoval, nekradl. Ono na tom něco je. A velmi to evokuje Nietszcheho. Inu, není-li ďábel morální, pak je alespoň veliký, a tudíž stojí „mimo dobro a zlo“.
Druhý vrchol díla vidím v závěru, [spoiler?] kde hrdina, stále beze stínu, získá sedmimílové boty a svět se před ním rozprostře jako na dlani. Tak nachází naplnění ve vědeckém bádání – zejména botanickém, což je autobiografický prvek von Chamissův – a v lásce zvířete, pudla Figara. Zase velmi nietzschovský motiv: vždyť i Zarathustra, opuštěný lidmi, odchází žít do pustiny ve společnosti zvířat.
Problém tkví v tom, že ač má dílko obrovský (přímo titánský) myšlenkový potenciál, je dost špatně napsané. Nevyčítám von Chamissovi, že nepíše magický realismus, to by bylo anachronické. Jenže tak nějak se mi nelíbí ani jeho formulace. Škoda. Ale ne taková, protože po von Chamissovi přišel Nadčlověk.
Podivuhodný příběh a v podání Miroslava Táborského ještě umocněný zážitek. Nevím, zda ztráta stínu v příběhu má co do činění s významem archetypu stínu, každopádně je zde naznačena cesta útrap, hledání, boje o duši a nakonec, vzdáním se ďábelských hraček, došel hrdina k uspokojení. Těžko říct, ale líbilo se mi to.
Zmatený příběh na pomezí romantismu, pohádky a ufňukanismu.
Hlavní hrdina se neustále psychickým vyčerpáním hroutí a skrápí polštář slzami. Není-li po ruce polštář, užívá k vyplakání ramene svého komorníka. Míra hrdinovy naivity obstojně soutěží s naprostou lhostejností okolí k jevům popírajícím fyzikální zákony. Kupříkladu nikoho nepřekvapuje, že kdosi z kapsy vytáhne pár jezdeckých koní, nebo že kdosi může nemít vlastní stín. Pobouření! Avšak ne překvapení cloumá ctihodnými pruskými občany!
Pokud však hrdina zrovna nepláče, nebo se nenechává okrádat služebnictvem, provozuje šovinistické úvahy na téma ženská láska. Přičemž ve svých závěrech dochází k tomu, že žena miluje láskou obětavou, zcela oddanou a jen čeká na mužův úsměv, pochvalu. Takové jednoduché zvířátko to vlastně je. Už jen chybí shovívavě podrbat za oušky!
Zcela jsem nepochopil autorův záměr, co se týče sdělení čtenáři. Stejně tak ač hledám sebemenší důvod mít alespoň jakés takés pochopení pro Petra Schlemihla, žádný nenacházím. Takto leklorybí postavu jsem už dlouho nezažil.
Další příběh o tom, jak se nachytáte na čerta. Tenhle má ovšem podobu chlapa v šedym kabátě, kterej tahá z kapsy od koberce po koně. Kdyby v tý době byly vzducholodě, tak by jí vytáh taky. Peťula to vidí a nachytá se na to, když ho chlap osloví.
Prodá mu svůj stín za bezednej měšec a hned má chechtáků plný stodoly. Akorát netušil (stejně jako já), že když nemáte stín, tak nejste nic. Dokonce máte mít svatbu, těšíte se na hupsáž, ale řeknou vám, že nic nebude, pokud si neopatříte kvalitní stín. No chtěl bych to vidět v dnešním světě. Ale Peťula by rád ženil, hupsal a tak hledá kabátníka a chce zpět svůj stín. Jenže chlap mu to vymlouvá, až nakonec vymyslí čertovinu, že mu nechá stín i s chechtákama, řekněme tak za dušičku. to on nechce, tak radši obuje sedmimílový boty (v tom jsem se trošku ztratil) a dá se na vědu. Používá k tomu přístroje, co se viděj snad jenom ve verneovkách.
Je to celý krátký, rychlý a ideální třeba do tramvaje 22. Než projedete trasu, máte to prakticky za sebou. Celkem mě to bavilo.
Dočetla jsem. Bylo to velmi poučné a k zamyšlení. Trvalo mi dobu než jsem to chtěla přečíst. Zaujal mě až konec... Kniha nalezena v budce knih u naší nemocnice. Vracím zpět dalšímu...
Ahojda
To byla zase jednou taškařice. Příběh Petra Šlemila je o troubovi, kterej vymění svůj stín za bezednej měšec zlata. V osmnáctým století byl stín pravděpodobně dost důležitej, takže rázem se jej všichni straní a on tak může chodit ven jen v noci, což mu dost vadí. No co mám povídat, je to blbec. Já kdybych mohl chodit ven jen v noci a měl nekonečno peněz, pravděpodobně bych to zaparkoval do márnice během jednoho týdne. Jako na potvoru se zamiluje do buchtičky, ale všechno se pokazí a k žádnému špuntování nudlárny nedojde. Vše se navíc zkomplikuje, když mu čert navrhne, že mu vrátí stín, ale vezme si duši. Jelikož Šlemil nejezdí na kole a nemá tak žádnou duši navíc, byznys odmítne, aby se náhle jako na potvoru objevil deus ex machina, který ukončí knihu na takzvaného Jágra - tedy z příběhu elegantně vybruslí.
Já dávám 7/10. Zároveň chci na tomto místě poznamenat, že jsem dojedl půl kila třešní a jdu běhat. Držte mi palce, ať mi nepovolí Zdeněk Svěrač.
Novela jednoho z významných představitelů německého literárního romantismu, jíž se obdivoval E.T.A. Hoffmann i Jean Paul. Von Chamisso vlastně nebyl ani tak moc literát, jako spíše cestovatel a botanik (poté, co přestal býti vojákem, když se mu nezamlouvalo, že by musel coby původně francouzský přistěhovalec bojovat za pruskou armádu proti své původní vlasti). Coby cestovatel a empirik vydal své rozsáhlé zápisky (CESTA KOLEM SVĚTA), jako literát vytvořil kromě souborů poezie především tuto svoji novelu s autobiografickými prvky (hl. hrdina Schlemihl se po různých peripetiích stane také světoběžníkem a empirikem, jenž ve svém díle popíše přírodopis nejrůznějších exotických zemí). Příběh o hrdinovi, který vymění vlastní stín za „nekonečný měšec“ zlaťáků, načež zažívá peklo díky své odlišnosti, má pohádkový charakter, ovšem nikoli přímočaře prostý pohádkový vývoj a závěr. Mnohoznačnost romantických děl spíše jistým způsobem předznamenává surrealismus, alespoň v rysech týkajících se snové logiky příběhu, jehož významy lze zmnožovat na základě bohatého symbolického polysémantismu – v čemž si romantičtí umělci libovali. Příběh mimo jiné rozvíjí klasické téma mefistofelského pokoušení. V tragické vyloučenosti hrdiny, jenž se musí ukrývat ve stínu před ostrostí slunečního svitu, na níž by vynikla jeho „závadnost“, a nemůže tak dost dobře naplnit svoji lásku ke své vyvolené Mině, by zase mohl mimo jiné evokovat Stokerova DRÁKULU, který ovšem vyšel až o 83 let později.
Oslnivě napínavé dílo s nadčasovým poučením. Bylo pro mne nesmírně milým překvapením, když jsem v tomto díle od zcestovalého a nesmírně inteligentního Adelberta von Chamisso nalezl i prvky pohádkových a mýtických, přesto však děsivých a výtečně zasazených prvků. Jak báječně autor vylíčil cenu duše, jenž je zde zvěčněna v podobě stínu. Ono totiž skutečně bohatství, sláva i moc jsou až tím posledním, o co by se člověk měl v životě snažit.
A. G.
Četl -nečetl, spíše poslouchal - neposlouchal (občas při polechu usínám) v podání Miroslava Táborského. Faustovský motiv s kombinací ztráty stínu a další fantastické prvky (sedmimílové boty), okořeněné romantickou přírodovědou. Klasika, stojí za to.
čekala jsem trochu více děje a napětí, hrdina se ovšem většinu díla litoval a moc akce tam nebylo, na posledních stranách zase bylo nastíněno akce až moc, ale ne skutečně popsáno. Právě kvůli proslavení příběhu jsem čekala víc...
Tak jsem tuto útlou knížečku, jež přespříliš neohromí stylem ani autorovým rukopisem, dočetl. A nelze než souhlasit s doslovem, že kouzlo tkví především v námětu a to ztráty stínu. Mně samozřejmě jako první napadl a již mne ani neopustil, stín jungovský. Tedy z psychologického hlediska, naše vlastní vlastnosti, které u sebe neakceptujeme (bo jsou nemorální, titěrné, malé, sprosté, zlé etc.), nechceme je vidět a pro lepší obranu sebe sama, je projikujeme do svého okolí. A to se v knížečce, krásně zobrazuje, především v reakcích okolí směrem k Petrovi, který de facto ve zkoušce obstojí a nepropadne se peklu, v boji o to ještě více neviditelné a pro moderního člověka, zcela zbytné a tím jest duše. Také mě poněkud rozčilovala jistá ufňukanost hrdiny, jak je psáno níže, na druhou stranu, mám pocit, že to byl spíše tehdejší literární diskurz, než fakt (alespoň doufám), na druhou stranu; asi bych taky zaplakal, kdybych prodal to nejmenší co mám a pak poznal, že není malých stínů. A co mě trochu překvapilo, jak moc autor jde na to věc, z jedný vody šup na plot. Už na druhý, či třetí stránce se duše prodává, na čtvrté se mu všichni smějí a vyhání jej pryč etc. Ale toho si žádá rozměr větší povídky. U mě dobrý, dal bych tak za 3,5 což tu není a tak dám štyry.
chceš-li žít mezi lidmi, nauč se nejprve ctít svůj stín až pak peníze.