Podvolenie
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483883/bmid_podvolenie-dC4-483883.png
4
809
809
Vo Francúzsku blízkej budúcnosti akademik François sleduje postupný rozklad svojho života. Sexuálna túžba upadá, nemá blízkych priateľov a vrchol svojej kariéry dosiahol prácou o spisovateľovi z 19. storočia Jorisovi-Karlovi Huysmansovi. V spoločnosti neskorého kapitalizmu, v ktorej sa z konzumizmu stalo náboženstvo, je François duchovne vyprázdnený, a tak hľadá spôsob zaplnenia vákua svojej existencie. A nie je jediný. V prezidentských voľbách roku 2022 sa do druhého kola dostávajú Marine Le Penová z Národného frontu a Mohamed Ben Abbes z novovzniknutej strany Moslimské bratstvo. V kontroverznej koalícii s mainstreamovými stranami sa Ben Abbes dostáva k moci a Francúzsko sa zo dňa na deň radikálne zmení. Začína platiť islamské právo: ženy musia chodiť zahalené, podporuje sa polygamia a pred Françoisom sa otvára nový život. Podvolenie je krutou satirou a zároveň hlbokým zamyslením nad izoláciou, vierou a láskou. Autor vďaka talentu a vizionárstvu svoj pohľad na našu starnúcu civilizáciu formuluje s dávkou komiky a zároveň fatalistickou melanchóliou. Podvolenie je podmanivým politickým a morálnym podobenstvom.... celý text
Přidat komentář
Děj jednoduchý a nijak složitý ani barvitý. Hodnotově prázdný intelektuál se potácí osamělým životem, nevěda, kam se vrazit. Rozhodně ovšem umí naslouchat a má komu. A je ochoten nechat se svést a nechat se vést. Brilantní , na pozornost náročná a strhující četba. Jak snadné by bylo dát milovníkům nezúčastněného a utilitárně požitkářského životního stylu lákavý směr a cíl.
I když jsou v knize místy zdlouhavé popisy a nudnější části, dlouho příběh nedostanu z hlavy.
Začátek mi přijde, jako kdyby šlo o nějaký proslov vedený autorem. Nějaká předmluva k čtenáři, která nikdy nekončí. Je podán v zvláštním slovosledu, těžko se to čte a přesto je prolínání se sprostými slovy svým způsobem fascinující a vtipné. Jenže potom se stává text, kde pociťuji velký nedostatek přímé řeči a ohromný zmatek ve větách, které prostě nekončí tečkou, ale čárkou, a pokračují dál. Odstavec je pak jedna dlouhá věta. Po pětině knihy je příjemná změna, kdy velice poklidný život hlavního hrdiny - profesora literatury Francoise, narušuje výbuch a střelba nedaleko jeho bydliště.
Hodně by mě zajímallo, je-li román ve francouzštině taky tak neskutečně složitý při čtení, nebo je-li to jen nepovedeným překladem do češtiny. Že by snad překladatel ani zdaleka nepochopil, jak stavět věty nebo to prostě nedokážu pochopit sám. Jedna věta, který je přes půl strany, šíleně hrozně těžké pasáže rozhovorů o politice jsou v kontra kombinované s nejapnými žerty hlavního hrdiny. Jenže to se neděje zrovna často. Vlastně zcela výjimečně.
Po prvních volbách, kdy Francoise odjíždí na venkov se konečně začíná dít něco zajímavého. Naráží na mrtvoly u benzínky, která je vykradení. Den na to se vrací všechno do normálu a o prázdných dálnicích, po kterých hrdina jede, není ani zmínka, proč tomu tak bylo. Půlka knihy za mnou, ale já se u ni trápím, že nevím, jestli u čtvrté kapitoly mám pokračovat.
Huysmans - foneticky Ymáns? Gignac - Giňak? S francouzskou výslovností mám setsakramentský problém.
Finální doslov mi asi dal víc jak celá kniha. Aspoň jsem ji pochopil, o co v ní šlo. Jistě, je to nejspíš názor subjektivní, ale pro porozumění celého textu mi posloužil velice dobře.
Ke knize jako takové - rozvleklé, dlouhá souvětí, která ztěžují jejich čtení. Myslel jsem si, že takovou knížečku přečtu za chvilku, ale trvalo mi to až nezvykle dlouho. Pro mě hodně náročný román. Jako vize potencionální budoucnosti zajímavé, ale prolínání s Huysmansovým životem a rozborem jeho prací, to mě k smrti nudilo. Nebo jsem jen nepochopil, co tím chtěl básník říci.
Rozhodně jedna z těch lepších knih autora. Je to ale stále ten "starý dobrý" Houellebecq libující si v ženách, pití a cigaretách. Typ hedonistického pesimisty Schopenhauerovského ražení, který hledá svatý grál všech intelektuálů. Co že to ten svatý grál je? Snad to samotné hledání a filosofování; nicméně hledání a filosofování je to opět velmi výživné a v mnoha směrech pro Francii aktuální. Sice je to pohled vesměs chlapácký a vše se děje takříkajíc ráz na ráz (myslím tím společenské změny), ale o to výstižněji tak vyniká samotné "podvolení se".
Doporučuji především jako četbu na pokračování se skvělým Igorem Barešem v roli vypravěče.
Pro ty, co hledají podobný styl a vhled doporučuji romány a povídky dalšího vynikajícího francouzského autor Benoita Dutuertrea.
Velice depresivní, ale podle mě reálná vize budoucnosti, jak Evropu nakonec ovládne islám. Ale ne díky teroristům, atentátníkům a díky násilí, ale pěkně pozvolna, pomaličku , díky našemu přístupu k hodnotám, k životu a díky naší pohodlnosti. Naprosto nesympatický hrdina, citově vyprahlý, nudící se a neschopný jakéhokoliv hodnotného vztahu ke kolegům, rodině, přítelkyni, se nakonec přizpůsobí. Je to nejpohodlnější a nakonec je fajn mít třikrát vyšší výdělky, dostat byt a tři až čtyři ženy, které se o něho budou starat. Je to kniha o krizi společnosti, o hodnotách, které se ze společnosti vytrácejí, a kde se žijí jen povrchní životy, A proto snad jde tak lehce manipulovat člověkem. I když jsem ke konci již některé odstavce o Huysmansovi přeskakovala, je to rozhodně nezapomenutelná kniha, doporučuji k přečtení.
Nejprve sem si pořád říkala nuda, nuda...a pak mi to došlo!! Byla to nuda v životě dnešního Evropana, bez těch důležitých hodnot, které se vytrácí a pak žijeme povrchní životy, které jsou tak křehké a lehce zmanipulovatelné....celkem mrazivě reálné.
Tož... Děsivý závěr. Kdyby ovšem nebyla děsivá celá kniha. Palec hore, Michele.
Na to, jaký vzbudila rozruch, mě kniha nijak moc nenadchla. Vlastně v ní chybí jakýkoli střet myšlenek a postojů. Ty asi má provokovat ve čtenáři, ale u mně se to nedostavilo, protože z hlediska toho co je v knize není moc co zastávat a proti čemu se stavět. Francie se podvolí (od toho název) politice spojených socialistů a muslimské strany velmi snadno, za přispění intelektuálů (vlastně intelektuálních prostitutů, což je možná to, co budilo rozruch ve Francii). Ti, aby mohli pokračovat v přednášení na školách, přijmou ochotně muslimskou víru. Ani z jiných kruhů se téměř nic neozve, sice se tam mluví o "identitárních hnutích", která jsou "za Evropu" (a proč by součástí té identity mělo být vždy křesťanství, já jsem proti tomu, co kniha popisuje, cítím se Čechem náležejícím do Evropy, mám rád její kulturu a jsem kovaný ateista), ale to je vše. Většinu času čtenář sleduje úvahy hlavního nehrdiny Francoise, pouhé pasivní bytosti, nesympatické až na půdu, neschopné citu k sobě, rodině, kolegům, neschopného vytvořit si vztah. Je citově i intelektuálně vyprázdněný, jeho jedinými zálibami jsou dekadentní spisovatel Huysmans a tvrdý sex. Dokonce i v hovorech, které vede, sám prakticky nic nepřináší, jen čeká, co řeknou ostatní. Snad jen pasáž, která rozebírala podvolení se Alláhovi v rámci učení muslimské víry něco opravdu sdělovala, jinak je to jen nastíněná varianta vývoje, která sama o sobě za teoretickou úvahu stojí, ale její zpracování v knize považuju za sotva nakousnuté. Proč je 1984 tak silné. Protože co strana, to myšlenka, to pocit. Winston Smith je osoba, která uvažuje o světě kolem sebe, snaží se přemýšlet, zda je chyba v systému kolem, nebo v něm samém, konfrontuje své vzpomínky na dobu před vítězství Angsocu s realitou, přemýšlí, zkouší analyzovat. Tady nic takového není. Možná by se to dalo brát tak, že citová vyprahlost Francoise je nějaký popis evropské (nebo aspoň francouzské, to jméno k tomu svádí) společnosti nebo stanovisko, že vlastně není co zachraňovat, že jsme všichni sobečtí, individualističtí, slabí, neschopní proti něčemu jít a za něco bojovat. Jenže jak to tak čtu, autor používá prakticky stejný typ hrdiny ať píše o čemkoli, takže ani v tom myšlenku nevidím. Přesto dám tři, za literární úroveň a za popis prostředí akademiků intelektuálů. A za to, že se to četlo dobře navzdory tomu, že děj byl velice řídký.
Zajímavá kniha, ale tak půlku bych vyškrtal. Dějová linka byla dobrá, ale často jaksi ustoupila do pozadí díky vleklým pasážím okolo Huysmanse, což mě vůbec nebavilo a ani nezajímalo.
Můj první Houellebecq. Zajímavá vize, ale pro mě málo uvěřitelná. Viditelná snaha šokovat, možná burcovat na poplach. Trocha erotiky, která okořeňuje místy dlouhé "nudnější" pasáže. Pro mě nevyvážená kniha, ale tři hvězdy si zaslouží.
K přečtení knihy mě přivedl komentář Václava Klause ml. na Novinkách. Ne zcela se ztotožňuji s názorem, že se jedná o skvostné literární dílo, nicméně kniha je hodně zajímavá zejména svým postmoderním skloubením teorie literatury (hlavní hrdina je univerzitním učitelem literatury a v knize se opakovaně vrací k rozboru děl francouzského autora J. K. Huysmanse), politiky (popisuje děsivou transformaci Francie v muslimskou zemi) a erotiky (hlavní hrdina je přece jen muž :-)). Na některé pasáže musí mít člověk klid, aby je správně "uložil", jindy se kniha čte skoro sama.
Bohužel, nebavilo. Asi je to tím, že čtu raději opravdové thrillery, horory, zde jsem celé pasáže týkající se Huysmanse a autorovych myšlenek přeskakovala. Islám je mi odporný a v Evropě podle mě vůbec nemá co dělat, o to hůře se mi přijímalo, že tady byl v podstatě bez řečí přijat, studentky se začaly zahalovat, děvkaři se stali muslimy a byli rádi za mnohoženství, no doufejme, že tohle si opravdu nenecháme líbit.
Z knih, které jsem měl možnost od autora přečíst je tato jednoznačně nejlepší. Suše a bez přehánění předjímá vývoj, ke kterému mají především Francie, Belgie a Británie nebezpečně nakročeno a jak je u autora zvykem mezi těmito událostmi se pohybuje jako hlavní postava hodnotově neukotvený typický západoevropan.
Za mě vydařená kniha, je zvláštní, že ani občas na můj vkus rozvleklé pasáže o francouzských literátech mě příliš neobtěžovaly. Člověk se jimi nesmí nechat odradit, prolíná se jimi jinak zajímavý příběh, jehož zakončení mi začalo docházet až kolem 200. strany.
Ke genialitě to má daleko, ale je fakt, že prostředí poplatných akademiků je tam vylíčeno přesně.
Politická fikce to tedy opravdu není. Klasický Houellebecq, tj. krize středního věku a psychologie s tím související. I tak ovšem knihu řadím k tomu lepšímu od něj, byť na Možnost ostrova to nedosahuje ani omylem.
Kniha mě donutila hodně přemýšlet. Už teď tradiční politické strany selhávají. Nedokázaljsem si ale představit , že by všechny změny vedocí k islamizaci Francie mohli nastat tak rychle.
Hlavní hrdina věru není moc sympatická postava - slaboch, bez zásad, bez smyslu života :-)
Bohužel je kniha typickým vítězstvím předsudků nad realitou.
Kdo tvrdí, že v ní nalezl cokoli proti islámského zcela evidentně četl buďto jinou knihu, nebo se dostal pouze k úryvkům a celkový kontext si musel domýšlet na vlastní pěst.
Houellebecq používá volby a následné vítězství muslimského kandidáta pouze jako kulisu a spouštěč k polemice o zpohodlnělé společnosti.
Je to zároveň svým způsobem velmi francouzské dílo. Jsou v něm rebelové, kteří v praxi rebelují pouze od pasu dolů. Bojovníci za lepší a rovnější společenské poměry, avšak jen v případě, že sami mají zaručenou ranní kávu s čerstvým pečivem. Intelektuální diskuse u sklenky červeného a postupné přiznání hlavního hrdiny, že je obyčejným konzumním, přizpůsobivým typem, kterým vždy byl a má také v úmyslu zůstat, ať už vládne levice, pravice či kdokoli jiný.
Není to politická kniha. A pokud to od ní čekáte, dočkáte se leda zklamání.
Je to však zajímavý námět k úvaze o potřebách jednotlivce. Skutečných, jednoduchých potřebách.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie sex zfilmováno islám Francie francouzská literatura budoucnost muslimové společnost a politikaAutorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Směstnání celé apokalyptické vize do tak krátkého období, naprostá absence jakéhokoliv společenského odporu (jako by byla společnost tvořena pouze postavami jako Francois a jako by směřování společnosti určovaly pouze politické strany a povolební vyjednávání) velmi ubraly románu na věrohodnosti a nedokázal jsem brát jeho velkou část vážně. Ale je to záměrně provokativní, OK. Je to burcující, OK. Místy mi to připadalo myšlenkově kreativní. A postava hlavního suchara mě správně srala. Takže za zbytečné tohle dílo nepovažuji.