Podvolenie

19.06.2016

Z mého pohledu je román zajímavý spíše svým tématem než stylem či dějovou linkou. To ale je zjevně autorův zájem - primárně nejde o vlastní příběh vysokoškolského profesora ale o jeho myšlenky a především o popis konverze společnosti k islámu, nebo spíše jeho akceptaci.
Rohodně doporučuji přečíst.

05.06.2016

Prvá približne polovica knihy je výborná, dobrý dej -resp. žiadny dej- aj myšlienky. Vzťahy a prázdnosť hrdinu, v podstate presne v štýle postáv Elementárnych častíc. V druhej polovici (od volieb), je to ale ako úplne iná kniha. Do deja vstupuje politika a náboženstvo, čo mi obvykle nevadí ale v tomto prípade to úroveň knihy stiahlo smerom nadol. Síce celkom zaujímavý pohľad na jednu z alternatív vývoja Európy, ale predsa len, na politické knihy, prípadne scifi literatúru sú tu aj lepší autori. Konečné hodnotenie u mňa niekde medzi 70-75%.

22.05.2016

"Evropou se plíží miláček islámu..."
Oněch paralel s minulým režimem nalezne našinec v Houellebecqově románu nemálo - ideální, utopický, takřka berzpromlémový svět, kde každý má své jistoty a své místo, a kde již nemá místo (vše)ničící touha jedince, kde kolektivně spějeme k lepším zítřkům, jež ovšem tímto životem nekončí, nýbrž jsou pouhým předstupněm života věčnějšího než věčného.
Román na mě nepůsobí islamofobicky (když už tak to spíše naopak), čtu v něm spíše varování před lidskou malostí, kdy pro vlastní spokojenost, pohodlí a výhody jsme s to přijmout a propůjčit se k ledasčemu alias všemu.

21.05.2016

Nebude to moje nejoblíbenější Houellebecqova kniha, četla se ale dobře a především je velmi znepokojivě aktuální. Námětů k zamyšlení je tu skutečně hodně. Nenápadnost postupného ovládnutí společnosti islámem, ochota značné části společnosti se mu přizpůsobit a čerpat z nové situace i případné výhody, vyprázdněnost společnosti před popsanou změnou režimu, podpořená neblahou politickou korektností, způsoby, jak si různí lidé novou situaci pro sebe ospravedlňují... Konverze hlavního hrdiny je vzhledem k jeho dosavadnímu životu celkem pochopitelná, dovedu si představit, že pro něj konkrétně nový životní styl bude i jistým krokem k lepšímu. Zajímalo by mne ovšem příběh sledovat z pozice některé ženy...

14.05.2016

Podvolení není stylově lepší než ostatní autorovy romány. Smyslem knihy je vyburcovat z letargie, šokovat západoevropskou společnost a upozornit ji na nebezpečnou plíživost islamizace Evropy.

25.04.2016

Ohledně tohoto románu se napsalo víc než dost. A stejně jako je v běžných médiích mnoho překrucováno, i o tomto románu se dá napsat, že bylo hodně povyku pro nic. Resp. psalo se o tom, mj. jak je to "islamofobní" dílo. Zřejmě to kritici a recenzenti ani celé nečetli. Jinak mi není jasné, jak mohli obsah tohoto díla vyhodnotit jakožto "proti nějakému vyznání...".

Celkově jsem trochu zklamaný z náboje románu samotného. Krom sledování nihilistických a erotických představ (a ve druhém případě i skutků:-) hlavního hrdiny se těžko čtenář setká s opravdovým napětím, či vygradováním děje. A co se týká samotného problému "islamizace" západní Evropy - opět bych očekával něco víc. Např. to, když se ve Francii, či Belgii zastaví hromadná doprava kvůli modlení se před mešitou (tedy nejen uvnitř, prý z nedostatku místa), což je jedna z věcí, která se x-krát skutečně stala a hlava to člověku, alespoň z Česka, nebere. Jak je to možné? Proč? Autor absolutně nejde do konfliktu - naopak, stejně jako hlavní hrdina - rezignuje. Stejně jako celá Francie, Belgie, potažmo západní civilizace.

Nejde o to hrotit věci a vyvolávat konflikt za každou cenu, ale každý rozumně uvažující člověk chce znát realitu a vědět důvody proč. Chce hledat...

Tato kniha nabízí jednu vizi a tedy jedno řešení - podvolení. Snadně, odevzdaně. Není to nikterak ani záživné, ani veselé čtení. A navíc je to velmi západoevropsky současné - hodně nejasné, bezbarvé a bez duše.

Román má být především o ději, o něčem zajímavém. Aby se čtenáři mohli myšlenkami vracet k hrdinům knihy, k jejich osudům. Aby se tento příběh vryl do paměti. Zde to, dle mého, moc nezafungovalo,

08.04.2016

Houellebecq na svůj v předchozích knihách ověřený příběh nihilistického ztracence (tentokrát z vysokoškolských kruhů) roubuje trochu té aktuální politiky a problémů a trochu nového východiska v podobě příklonu k náboženství. Houellebecq si mě v Podvolení ztratil tím, že si zajímavé téma zjednodušil právě propojením s aktuálně nejvíce rezonujími strachy z islamizace Evropy. Paradoxně tím ubral knize dost na zajímavosti, protože ta politická linie moc nefunguje a je děravá jako ementál. Jestliže v první části autor naznačuje, že země stojí před občanskou válkou, po volbách jako když utne a z ozbrojené nacionalistické opozice jsou najednou beránci, kteří se zřejmě vypaří a celá Francie bez problémů přijme islám jako své nové náboženství. Na druhou stranu osobní rovina knihy je po houllebecqovsku rozehrána skvěle a finální podřízení se hlavního hrdiny novému kultu je naopak hodně autentické. Celkově tedy průměr, i když Houellebecqa stále řadím mezi své nejoblíbenější autory.

02.04.2016

Mnoho povyku pro nic. To je přesná charakteristika téhle knihy. Houellebecq to uměl prostě dobře načasovat. Je to téma, které dnes lidi zajímá. ale obávám se, že všichni ti, co straší s islámem, nemají ani potuchy, kdo to byl Huysmans. Jeho Naruby jsem četl a je to čirá dekadence v tom pravém slova smyslu. To, jak se projevuje ve svém díle tento spisovatel, tak nějak podobně se snaží tlačit Houellebecq na strunu zajímavosti a nestravitelnosti, protože on přece nepíše pro masy. Chce šokovat, já mu to neberu, ale jeho vize politiky Francie je tak děsně černobílá a průhledná, až je to k smíchu. Mohl by se učit u Vermese třeba.

Hlavní postava je zajímavá a v našem disfunkčním světě docela častá. Jeho milostné pletky mě bavily. Shodou okolností víc šokuje svou otevřeností v rámci mezilidských vztahů bez rodiny, než důsledkem voleb, kdy vyhraje muslimská strana. Závěr, kdy se všichni pak přizpůsobují novému režimu, který je nám předkládán naprosto chladně a iracionálně, je super. Ale opět narážíme na logiku věci, proč by to ve vyspělé ekonomice s tolika závazky a možnostmi vlastně dělali. Kdyby to Houellebecq napsal jako totalitní verzi budoucnosti, dal bych si říct, ale on si myslí, že předkládá reálně možnou vizi dní budoucích. Ale to se dle mě mýlí. Politická mašinérie tolika změn nikdy nebude tak pozvolná, nenásilná a chladná. Lidé chtějí být součástí davu, kde vládnou emoce a na to pan spisovatel v průběhu psaní jaksi zapomněl. Čekal jsem víc od člověka, který islám označil za stupiditu.

21.03.2016

Zajímavé téma se slabým zpracováním. Stejně jako u Orwella, Zamjatina, Bradburyho či dalších nejde o to, zda je v tomto případě popsaná demokratická islamizace současné Francie a potažmo celé Evropy reálná či takto uskutečnitelná. Jde o další legitimní trošku do mlýna možného vývoje společenství a až čas ukáže, jak byl Houellebecq blízko či daleko.
První dvě třetiny knihy, ve kterých je Francois především pozorovatelem a komentátorem okolního dění ve francouzské společnosti během prezidentských voleb, na mne působily neotřele a zajímavě s mnoha originálními postřehy z fungování naší „moderní“ západní společnosti. Jakmile se ovšem hlavním tématem stává sám vypravěč Francois, v podstatě vyprázdněný a asociální profesor ničeho bez rodiny i opravdových přátel, bez jakéhokoliv intelektuálního přesahu za hranice své hlavy, Huysmansa a především vlastního penisu, padá knize řetěz a čtivost i zajímavost se začnou vytrácet. Ženy okamžitě po volbách nasadí kalhoty, vycouvají z veřejného života a Francois pod vlivem novodobých islámských myslitelů („zavřeli v Bruselu kavárnu a tak jsem konvertoval“) zjišťuje, že muslimský způsob života je vlastně fajn. Koneckonců tři manželky vyjdou levněji než kuchařka, uklízečka a escort.
Pro mne je tedy tato kniha nakonec trochu odfláknuté zklamání.

10.03.2016

François, úspěšný profesor na Sorbonně, nám coby vypravěč popisuje hypotetickou Francii nedaleké budoucnosti, kdy o post prezidenta republiky bojují muslimové s ultrapravicí a země stojí na prahu občanské války. Už zde by však měl čtenář zpozornět, protože vypravěč nás de facto tlačí tam, kde nás chce mít a sugeruje nám představu o zhýralém západoevropanovi bez morálních hodnot, jemuž vtiskuje smysl života až politický islám. A tak zatímco muslimové úzkostlivě střeží ghetta svých rodinných komunit, François ani neudržuje styky se svými rodiči. Zatímco ímámové apelují v mešitách na sexuální zdrženlivost muslimských žen, François se vyspí s prostitutkou, mezi jejíž oblíbené praktiky patří „gangbang na parkovišti“. Typický Francouz je tak vykreslen coby primitivní blbeček, který výměnou za děvky, chlast a starobní důchod ve čtyřiačtyřiceti velmi ochotně prodá svou vlastní zem.

Koho však François reprezentuje? S profilem univerzitního profesora, jehož život sestává toliko z rautů, četby, svádění studentek a bloudění v metaforách Huysmansovy literatury, nemůže představovat ani půl procenta populace. Do popředí se tak dere nepříjemná otázka, která se neobjevuje ani metatextově – neskrývá se pod pozlátkem saúdských petrodolarů otevřený klerofašistický režim? Jak by vypadalo Podvolení v případě, že by byl vypravěčem obyčejný Francouz nižší střední třídy? Není nutné počítat se zatýkáním levicových intelektuálů a občanských aktivistů? A co ty tisíce učitelek, vědkyň, socioložek či inženýrek, jejichž kariéra byla změnou politických poměrů násilně ukončena a jejich talent navždy pohřben?

Více v mé recenzi Volnost, rovnost a chlebíčky s kaviárem na webu La Cultura.

09.03.2016

Čekala jsem danou problematiku trochu z jiné stránky, místo toho jsem byla zahlcena politikou, z které jsem, přiznávám se, trochu jalovice... navíc Hyusmans mi lezl i ušima... navíc poduhé... hlavní "hrdina" je ufňukané cosi s velmi zvláštním smýšlením... bez pardonu... nesedlo mi to... ale předesílám, že jsem naprostá politická analfabetka... takže jde nejspíše o můj nemilý přehmat... můj intelekt, který to celé nepobral, za trest klečí v koutě na hrachu už hodiny a hodiny... a nesmí ani ceknout pod pohrůžkou četby Padesáti odstínů čehosi ulepeného :)

01.03.2016

Když se na podzim loňského roku (2015) konaly ve Francii jakési volby, tradiční UMP (ta co za ni kope Sarkozy) se spojila se Socialisty (Hollande), aby společnými silami zastavili postup kandidátů Národní fronty (Le Pennová). Stalo se tedy něco, co ve svém fiktivní příběhu vylíčil i Houllebecq. Zde tedy ještě přibyla další (také fiktivní) strana Muslimské bratrství, s níž dvě prvně jmenované vytvořily koalici.
Autor zná reálie své země pochopitelně mnohem lépe než my, kteří komentujeme jeho knihu a tak mě tvrzení - že je rychlost společenských změn, tak jak ji líčí, příliš vysoká, že jeho politické odhady jsou nerealistické - moc nepřesvědčují.
Co se týče samotného příběhu, je výsledkem uměleckého mistrovství francouzského spisovatele. Hlavní hrdina je ve svém sexuálním apetitu a hlubokém intelektuálním zájmu o literáta z devatenáctého století odtržen od reality století jednadvacátého a jako mnoho jiných Houellebecqových postav působí dojmem nezúčastněného pozorovatele událostí, které v tomto příběhu znamenají konec jedné civilizace.

28.02.2016

Ke knize mám tři zásadní výhrady.
1.Musím se přiznat, že začínám být trochu alergický na podobné postavy, jakou je hlavní hrdina posledního Houellebecqova románu. Muž středního věku z nefunkční rodina (roky se nestýká se svými rodiči), osamělý, neschopný navázat trvalý vztah, materiálně zabezpečený, uvažující o sebevraždě, netušící, jak naplnit svůj život, který se mu „smrskne“ na sex, jídlo a práci.
2.Rozumím hrdinově fascinaci spisovatelem Huysmansem, ale mě pasáže, kdy se Houellebecq pouští do úvah o dílech tohoto a jiných francouzských spisovatelů 19. století, nebavily a měl jsem tendenci je přeskakovat.
3.Rychlost a rozsah podvolení. Jasně, jedná se o fikci podanou na 230 stranách textu, ale mám problém přijmout tu apatii a rychlost, s níž, nejenom Francouzi, přistupují k nástupu islámu. Během několika málo dní mají například všechny Pařížanky kalhoty. Naprostá a zásadní změna společnosti je popisována, jako kdyby prakticky jednu parlamentní stranu střídala jiná, tedy, že nějaké změny, i třeba nepříjemné budou, ale nic až tak zásadní se neděje.

26.02.2016

hladanie boha ... akehokolvek boha. Bravurne napisane. hlavny charakter je asi najlepsie napisana postava s akou som sa v knihach stretol.

09.02.2016

Tak nevím. Čekal jsem sice něco jiného, ale nevěděl co vlastně. Nemyslím, že kniha by byla nějak výrazně pro či proti islámská. Občas mě to bavilo, občas docela nudilo. Hlavní hrdina - vysokoškolský profesor - je vlastně takový nanicovatý zoufalec, který se nedokáže z ničeho těšit a radovat. Podobně Francie se zde jeví jako stát, který se stává islámským tak nějak mimochodem. Kromě jedné apokalyptické zmínky, kdy se vypravěč příběhu setká s mrtvolami na benzínce, což ho ani nijak nezaujme, se vlastně nic neděje, tedy kromě občasných barvitých erotických scén. Přesto jsem při čtení narazil na myšlenky, které určitě stojí za povšimnutí.

Je to nový Mein Kampf. Kniha propagující nedemokratickou ideologii. Nevím, kde někteří recenzenti přišli na to, že je to dílo islamofobní. Naopak. Současná společnost je popisována značně depresivně. Lidé jsou vyprázdnění, bez smyslu života. Ovšem je tu něco nového. Krásný nový svět. Harmonický, uspořádaný. Islám. V knížce je vysvětleno, proč je smysluplné mnohoženství, proč mají ženy chodit zahalené a tak dále. Pro muže, zvláště pro ty schopnější a všehoschopné, nemá islám chybu. Konvertovat a pak si užívat. Jde o propagandistické dílko nejhrubšího zrna. V recenzích se píše o autorově ironičnosti, o tom, jak satiricky “nastavuje zrcadlo šosácké společnosti”. To jsou všechno nesmysly. Přání otcem myšlenky. Nic takového v knize není. Snad politická korektnost brání říct nahlas, že král je nahý. Že Houellebecq je autor nepříliš čtivých knih, kdy ovšem do této dokázal umně vložit všechna ta klišé opěvující islám. Řada z těch, co se dosud islámu báli, bude mít po přečtení velikého brouka v hlavě.

15.01.2016

Provokující kniha, která jistě vypovídá o současném světě, o dění v Evropě. Ale to je vše. Literárně mě autor nijak zásadně neuchvátil.

07.01.2016

" Ježíšovým problémem bylo, že příliš miloval lidi. Nechat se kvůli nim ukřižovat je minimálně projevem nevkusu, jak by řekla ona stará buzna (míněn Nietzsche). A ani ostatní jeho činy nesvědčí o velké soudnosti, jako například odpuštění cizoložnici s argumenty typu, " ať ten, kdo nezhřešil" atd. Vyřešit by se to přitom dalo tak snadno, stačilo zavolat sedmileté dítě - malej fakan by ten první kámen hodil. "

05.01.2016

Skvělý námět, místy zajímavé myšlenky, celkově mi tam ale něco chybělo. Asi jsem čekal od autora i hlavního hrdiny něco trochu jiného, něco více provokativního, drsnějšího...