Podzemníci
Jack Kerouac
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59945/podzemnici-Tgk-59945.jpg
4
264
264
Neopakovatelná atmosféra komunity básníků, malířů a jazzových hudebníků, v níž se v San Francisku rodila dnes už legendární beatnická generace Ameriky padesátých let.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , VotobiaOriginální název:
The Subterraneans, 1958
více info...
Přidat komentář
Náhľad na hektický život beatníkov a predovšetkým do rozoklaného vnútra Kerouca, ktorý od počiatku zvádza vnútorný aj vonkajší boj s ďalšou zo svojich početných tragických lások. Tomu zodpovedá aj unikátny chaotický štýl písania. Pokým v Tristesse je Jack v úlohe triezvejšieho z dvojice milencov, tu je situácia presne opačná. Väčšinou času je na dne on a čitateľa pomedzi riadkami vedie pomaly k neodvratnému trpkému koncu. Tradične ťažké čítanie, na ktoré podobne ako v prípade iných diel autora odporúčam aspoň 1 ‰ hladinu, s ktorou to predsalen ide o niečo lepšie...
Jacka Kerouaca jsem poprvé objevil v šestnácti nebo sedmnácti letech, kdy mi cestou podél regálu v naší místní knihovně padl do očí modrý obal Dharmových tuláků vydaných nakladatelstvím Winston Smith. Byla na něm silnice vedoucí americkou vyprahlou divočinou a já se po ní vydal. Od foglarovek, Setona a dobrodružných románů pro mládež doporučených kamarády ze Skauta jsem naskočil rovnou do téhle pořádně rozjeté jízdy napříč Amerikou sem a tam. Dharmoví tuláci a Na cestě, romány, které jsem od onoho osudového setkání četl mnohokrát. Oproti tomu ostatní autorovy knihy jsem pouze prolétl nebo dokonce odložil. Mezi nedočtené patřili i Podzemníci. Teď už vím proč. Chybělo mi v nich tenkrát to vandráctví, ten tep, ten neklid, touha flákat se jeden měsíc v San Franciscu a druhý na opačné straně v New Yorku. Jenže ono to tam je a díky odehrávání se na jednom místě a orámování krátkým časovým obdobím to působí dokonce i silněji. Kerouacova (v knize vystupuje jako Leo Percepied) roztěkanost, ztrácení se v niterních pocitech, neustálé poznávání sebe sama a vnějšího světa po bytech básníků, spisovatelů, v přítmí barů těsně přes svítáním, v kocovinách běžného dne. To vše doslova vhozeno do psacího stroje, bez umělých úprav, jako vzpomínka na milostné vzplanutí k černošské dívce Mardou. Vyznání, které se svojí opravdovostí staví před slavné literární milenecké dvojice z minulosti. Vyznání s nespoutaným tempem jazzového jamování. Stačí se jen ponořit do textu, nechat do srdce vstoupit tóny. Jack Kerouac by tento měsíc oslavil sté narozeniny a já je mohl s ním, díky nakladatelství Argo, jejichž paperback mě oslovil při bezcílné návštěvě knihkupectví, nejen symbolicky oslavit, ale po dlouhých letech čtení také jako autora konečně docenit.
Když napsal Ginsberg svoje Kvílení, věnoval ho Jacku Kerouacovi, „novému Buddhovi americké prózy“, který „vytvořil spontánní bopovou prozodii“ a hned na začátku nám vypočítal, kdo že to jsou ti bájní hipsteři celí žhaví po „prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci“ a kontemplující o jazzu. Kerouac chtěl být takovým hipsterem a chrlil začátkem 50.let jeden text za druhým. Podzemníci patří k těm, které zpodobňují ony stavy, které Rimbaud nazval rozrušováním vědomí. Když se dostaneme do určitého stupně poznání světa (nejčastěji na prahu dospělosti), položíme si otázku: je tohle opravdu všechno? Co se skrývá za denní realitou? Začneme hledat a nacházet nové světy a kontaktujeme se s „hvězdným dynamem“ a můžeme stanout opojeni a ohromeni tím, co se toho do nás vejde, co všechno k nám promlouvá, jsme opojeni svou existencí, o které jsme jako děti neměli ponětí, protože jsme jako děti nemuseli svět vykládat, jen ho žít, nyní však víme více a cítíme dualismus mezi existencí a naším rozumem, a buď se tento dualismus snažíme smazat, nebo mu propadneme.
Kerouac popisuje svoje stavy po požití benzedrinu, jsou to klastry vjemů, do kterých se musíme prokousat a vzít je za své, jinak textu neporozumíme, neboť on může popisovat jen to, co vidí kolem sebe a co při tom cítí. Jsou zde náznaky změněného vědomí, obavy, co se stane, když např. zahne jeho mysl někam jinam, „všechny ty směry, kterými se můžeš dát… mě přiváděly do úžasu, třeba že to z tebe může udělat někoho jinýho“… Hledá, co to s ním udělá, zkouší volnou lásku („občas ve všeobecném smilstvu“ si prohodí s kamarádem holku), píše o tom, jak „pojednou nechápe, co se stalo, protože jí ujelo vědomí“… - má strach, spojuje se s dávnými předky, Indiány, co tu žili od věků, „čeká, jestli nezahlédne nějakou myšlenku poslanou zvenčí, která by řekla, co dělat dál, a plnou symbolů a osudových znamení, protože musí být pravdivá a jednou provždy“. Nemusím snad psát dál, najdete si to sami.
Kerouac chrlil své texty (podobně jako mladý Hrabal) na psacím stroji, jak známo, ležely pak léta u vydavatelů a musel je přepisovat, aby byly srozumitelné, tak se učil psát.
Ještě poznámka o Buddhovi: když předával transmisi svého učení nepromluvil ani slovo, jen pozvedl nad hlavu květinu. Jediného, kdo pochopil, ustanovil svým pokračovatelem. I Kerouac si začal se zenem, ovšem zen buddhismus není založen na slovech, které v sobě nesou stopu dualismu, zen je absolutní prožitek reality, a tu už Kerouac nezvládl a uchlastal se.
Podzemníci jsou pro ty, kteří vejdou do Kerouacova bludiště slov a pocitů (Alseri to napsala krásně!) a umí sledovat jím nabízenou cestu, byť je obtížná k pochopení. Je to vlastně báseň v próze nebo záznam o stavu duše – jak chcete. Vše o knize najdete v doslovu.
Ach jo. Já bych si tu knížku tak rád přečetl, ale nemohu. Ne kvůli jejímu obsahu, ale kvůli formátu. Žádný odstavec na iks po sobě jdoucích stranách, dialogy v podobě přímé řeči smíchané dohromady na jednom řádku, různé matoucí pomlčky, závorky...
Chápu, že je tak asi psán i originál, ale tenhle pelmel v podobě "změti slov" mě "nutil" číst každý řádek několikrát, abych vůbec pochopil, co se právě děje a kdo právě mluví. Jak vidno, asi jsem s tím měl problém jen já. Takže knihu nehodnotím, protože to není chyba autora. (Stejně jako není chybou zahraničních filmových tvůrců, že je jejich film příšerně nadabován, za což zcela nepochopitelně někteří uživatelé na csfd dávají menší počet hvězd.)
Keď ja som sa v tej Mardou tak našla...
Podzemníci sú "opitou jazdou" pri ktorej som si opäť prebolela svoje vzťahy, opäť sa vrátila k základom svojho ja, opäť zaflirtovala so škodlivými podzemníkovskými návykmi s kusom surovej, no autentickej romantiky. Skvelý román, ach!
Novely, na které nemám tak úplně jasný názor – to je u Keruaca nezvyklé. Milostný příběh Lea Percepieda (Jacka Kerouaca) a Mardou je sice na první pohled hlavním tématem a není tomu jinak, nicméně kniha mimo to ukazuje i (tehdy) novou generaci hipsterů – podzemníků. V knize, jako je už zvykem se objevují postavy, jako Wiliam Burrougs, Allen Ginsberg nebo Neal Cassady, samozřejmě pod změněnou identitou.
V podstatě jde o dílo, které mělo vzniknout během jednoho z Keruacových benzedrinových opojení. Podzemníky tak měl napsat během tří dnů a nocí. (To je zajímavé z hlediska jeho nejúspěšnějšího románu Na cestě, kde můžeme srovnávat střízlivého nebo v tomto případě „omámeného“ Kerouaca.
V podstatě jde o smutný, ale upřímný a hlavně křehký milostný příběh autora. Vzhledem ke krátkému rozsahu by možná čtenář očekával nadmíru záživný text. Nicméně (alespoň v mém případě) tomu tak nebylo. Přišlo mi, že Kerouac vlastně neví, co říct, přesto, že vypráví příběh, je to hlavně „tok“ jakýchsi jeho myšlenek, kterými se snaží něco sdělit, ale zůstává nepochopen.
Musím si to přečíst ještě jednou. Jediné, co jsem z knihy pocítila byl smutek smíchaný s šílenstvím a alkoholem.
Co říct ? Snad jen.. už setsakramenstky dlouho mi z žádný knížky takhle neběhal mráz po zádech. Pět z pěti hvězdiček, to je jasnější než jasný ! Tak.
Náročný tok myšlenek a textu, na který musí být čtenář naladěn a pozorný, jinak jen volně čte jak na vlnách a ani neví o čem. Zprvu mi to zas dělalo potíže se naladit na ty správné tóny a rytmus, ale když se čtenář dostane na stejnou vlnu jako Kerouac, je to pak paráda a já Kerouaca miluju a myslím, že je výborný autor od přírody. Milostný příběh se všemi odhaleními a vnitřními myšlenkami od začátku až do konce, který máte přečtený za stejnou dobu, za kterou ho Jack napsal, za 3 dny. Četl jsem lepší Karouaky, ale proč ně. 8/10
Nejvíc výpravný Kerouac, pokud chcete děj, který však nezasahuje do obvyklé Kerouacově próze (popis vlastného života), tato kniha je pro vás. Navíc je to opět další našlapaná jízda.
Benzedrinové opojení prostoupené jednoduchým příběhem o lásce k ženě, na pozadí jazzových beatnických nocí neopakovatelné doby stejně neopakovatelně zachycené.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Na cestě |
| 1984 | Mag |
| 2008 |  Dharmoví tuláci |
| 2005 | Andělé zoufalství |
| 2009 | A hroši se uvařili ve svých nádržích |
Velice silné a krásné dílo. Kerouac zde kouzlí se svými magickými popisy míst a neuvěřitelně dlouhými větami.