Babičky: Smrť vo večernom háji
Minna Lindgren
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332097/mid_babicky-smrt-vo-vecernom-haji-vFK-332097.png
3
221
221
Podzimní háj / Babičky série
< 1. díl >
Nedokážete si predstaviť, že by sa v domove pre seniorov mohlo stať niečo nezákonné? Napríklad podozrivé úmrtie, krádeže či obchodovanie s liekmi? Jeho deväťdesiatročné obyvateľky Siiri, Irma a Anna-Liisa áno! Život v domove s opatrovateľskou službou pre seniorov Večerný háj na prvý pohľad pôsobí ako bezútešná „čakáreň na krematórium“. Čas, ktorý sa tu vlečie neuveriteľne pomaly, si starčekovia a starenky krátia hraním kariet, popíjaním červeného vína, navštevovaním pohrebov či jazdou električkami po Helsinkách. Nehovoriac o krúžkoch šikovných rúk, telocviku či večeroch pri harmonike, na ktorých sa obyvatelia zúčastňujú len zo súcitu so zamestnancami. Lenže v zákulisí domova sa dejú omnoho zaujímavejšie čudesné veci, ktoré Siiri, Irma a Anna-Liisa nemôžu nechať nepovšimnuté… Prvý diel trilógie Babičky je humorný i drsne úprimný príbeh o starobe, priateľstve a živote v pomerne bežnom domove pre seniorov. Tu vás môže postretnúť len jedna udalosť horšia ako smrť – oddelenie demencie! Ani ten najbystrejší senior však nedokáže rozlúštiť všetky záhady tohto miesta. Našťastie sa nájde niekoľko mladých ľudí, ktorí sú ochotní pomôcť…... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Humor
Vydáno:
2017
,
XYZ (ČR)
Originální název:
Kuolema ehtoolehdossa, 2013
více info...
Přidat komentář
Od knihy jsem čekala něco naprosto jiného, ovšem nebylo to špatné čtení. Naopak bylo zajímavé, místy humorné i smutné.
Nebýt čtenářské výzvy, tak tuto knihu nedočtu. Styl psaní je docela fajn, nedá se říct, že by se četla vyloženě špatně. Ale pokud čekáte, že se dozvíte, jak to bylo s mrtvým kuchařem, tak čekáte marně. Stejně tak se nedozvíte rozuzlení prakticky žádné zápletky, která se v knize rozehrává.
Pokud autorka měla záměr napsat vtipný příběh, pak je finský humor nepřenosný na českého čtenáře nebo se poněkud ztratil v překladu.
Marně přemýšlím, komu je příběh určen. Mladší čtenáři se budou děsit stáří ještě více, než se děsí, a staří budou chtít co nejrychlejí umřít.
Sice jsem dala jednu hvězdičku, ale přiznám se, že jen za to, co se mi podařilo doposlouchat. Ani načtené to není přijatelné, je to nudné, nemá to žádný styl, vtip, hloubku, prostě jaksi povídkově- povrchně popsaný život v pečovatelském domě. Ani ty postavy nejsou ničím extra zajímavé... No, bohužel.
No, potíž je hlavně v tom, že čtenář (já tedy rozhodně) docela dlouho hledá, co je to za žánr a o čem to vlastně je. A vzhledem k obálce knihy na to musí přijít až vylučovací metodou. Nejdřív zjistí, co to tedy není. Není to detektivka, žádné zločiny, které by měly hlavu a patu, se tam za celou dobu nedějí a žádná z hlavních postav není variace na slečnu Marplovou v naprosto ničem. Rovněž to není nic pro zasmání, jakože to bude vtipné, jak slibuje obálka. Vlastně ta obálka je nejspíš obálkou pro nějakou úplně jinou knihu. Něco jako novinový titulek, kdy až četbou textu zjistíte, že obsah nemá s titulkem nic společného. Takže detektivka to není, napínavé to také není, humoristické to rovněž není a slečna Marplová nikde žádná. Variace na něco to ale je. Ve chvíli, kdy jsem se nějak vypořádala s tím, že nečtu to, co jsme si myslela, že číst budu, jsem se soustředila na to, co teda čtu. A přišlo mi to nejvíc jako žensko/finská variace na Tajný deník Hendrika Groena a tento úhel mi přišel nejzajímavější. Takový náhled na ústavní a sociální péči a společenskou a státní podporu směřovanou k seniorům. Hendrik Groen mi představil jak to chodí v Nizozemsku a já se na místě přesvědčila, že to tak je. Nevím, jestli se finská veřejná péče vyznačuje tím, co je v textu popisováno, to se přesvědčím, nicméně zajímavé bylo sledovat, jak se svět rychle změní za života jednoho člověka, že k tomu není ani potřeba více generací. Kdybych bývala od začátku poctivě věděla, že je to variace na Hendrika Groena, tak bych si to přečetla s jiným očekáváním a neprovázely by to takové rozpaky. Takto mi přišlo divné, že kupuji zajíce v pytli.
Zjišťuji, že mě knihy o stáří vytáčí.
Rozčilují mě buď teda důchodci nebo to okolo.
Stařík z okna ven mě taky štval. Myslela jsem, že nic horšího být nemůže...a ono může.
Tohle je snůška nudy a protože to autorka ví, snaží se nutit čtenáře a kupující aspoň falešným nápisem.
Já Slečnu M. neznám, takže jsem na nic neskočila, jen jsem chtěla milé čtení...ale kdo ji znal, ten musel být zasažen.
Chtěla jsem se dobrat co teda bylo s tím kuchařem, a místo toho to končí tím, že dementní bába podpálí při manipulaci v kuchyni skoro celej domov??
Číst o řvoucím starci u karet, o tom že bába neví jak platit kartou s pinem u kasy, že se babky v 92+ letech zdraví uvnitř nebo na veřejnosti KOKRHÁNÍM, že denně chlastaj víno nebo pro co si chodí do obchodu kterýmu zase nutně musely dát trapnej název, že manželé po devadesátce ještě .ukaj i když už sotva choděj je prostě propadák.
A to se prý píše o luxusním domovu...kristovarano.
Ne, mě to vytáčí takže já to nedočtený dávám dál. Ztrácet čas s ničím nehodlám.
Tak tohle se fakt nepovedlo. Měl jsem co dělat, abych knihu nevrátil do knihovny nepřečtenou.
Více než legrační pojetí podzimu života mi tato kniha spíše připomínala obžalobu systému, výchovy, předností společnosti i pocitu, že se člověk prostě nedočká uznání, natož pak pochopení či soucitu. Trefně autorka připodobňuje člověka sešlého věkem k malému dítěti. Zuby žádné nebo poskrovnu, totéž vlasy. Rozum by se také dal podobně přirovnat. Avšak u miminka je toto roztomilé, zatímco u stařečka nechutné. A to je jen jedno z přirovnání, které z knihy vyplývá. Moudrost, rozvážnost, lidskou zralost nikdo neocení. Ba naopak vše je přítěží a tak uděláme pomocí léku z člověka jenom loutku, však on si již stěžovat nebude a kdo by to také odhalil? Je to smutné a zároveň varováním pro nás všechny. Vůbec se nedivím, že spisovatelka a především novinářka měla obrovskou touhu vše ze sebe dostat a upozornit na bezpráví a mnohá příkoří na stařečcích páchaných.
Ani humor, ani detektívka. Smutný svet bezbranných dôchodcov. Nedotiahnuty, nevysvetleny príbeh.
Musím říct, že jsem už dlouho nedal tak nízké hodnocení. Knihu jsem poslouchal jako audio, a snažil se jí doposlechnout do konce, už jen z úcty k rétorovi, který si s tím dal tolik práce, ale bohužel všech 60 kapitol jsem prostě nedal. Kniha začala docela dobře, ale pak se rozplizla, děj se táhnul a chvílemi úplně ztrácel, až jsem si najednou uvědomil, že mně to už vůbec nezajímá, a asi i přežiju, když se nedozvím, kdo kuchaře zabil, nebo jak to vlastně vůbec celé bylo. Dobrá sonda do problematiky finských seniorů a finského sociálního systému vůbec, ale mně bohužel nezajímá aní jedno.
Detektivka to opravdu není. Kniha je ovšem zajímavá z pohledu života seniorů, které bychom si měli všichni uvědomit... A trochu se zamyslet... Kniha je psaná humorným způsobem, i když někdy jde o velmi složité životní téma... Čte se rychle.
Skandinávská "detektivka", v které po vrahovi pátrají tři babičky z domova pro seniory. Knížka psaná jednoduchým jazykem a prezentovaná jako roztomilá řachanda. Tou ale tak úplně není, očekávatelnou "pozitivitu" mezi řádky vyrovnává dost drsná realita dnešního Finska. Při čtení jsem se neubránila dohledávání informací o zmiňovaných helsinských architektonických památkách, a to jsem měla za to, že si město vcelku pamatuji :-).
Začátek byl super, takový nenásilně vtipný. A bohužel pak už mě to jenom nudilo. Ze stejného soudku byla skvělá kniha Kam se poděla Elisabeth. Ta mě nadchla, toto bohužel ne.
Kniha mne velmi zklamala. Nadšena jejím oficiálním popisem jsem se do ní pustila, s velkým úsilím jsem ji dočetla, ale slibovaná humorná detektivka nikde. Příběh jakýsi nedotažený, bez vnitřní logiky, vnímám to spíš jako soubor neveselých obrázků ze života severských seniorů, které někdo propojil do slohové práce na úrovni žáka drhuhého stupně základní školy. Jediné, co mne u knihy udrželo do konce, byl strach, jestli ty babky dopadnou tak špatně, jak to vypadá. Celková atmosféra spíše depresivní a jako pohodové oddechové čtení bych to neoznačila. Dalším dílům se vyhnu obloukem.
Ano, jak se zmiňují předchozí komentáře, tuto knihu nelze označit jako detektivku. Tím asi dost čtenářům připraví zklamání. Příliš zdlouhavé a popisné odstavce o architektuře, ze kterých jsem měla pocit odcizení a špíny. "Šedivý" pocit mě neopouštěl ani dál, ale říkám si, že to tak asi mělo být. Tak jako u nás se hrdinky, ale i celá finská společnost, potýká s dnešními problémy - nedostatkem kvalifikovaných lékařů a personálu, pokřiveným přístupem ke stáří, kdy se s věkem neváže moudrost a soucit, ale staří jsou přítěží a problémem. Ale i ti muži a ženy vyššího věku mají stále city, zvláštní smysl pro humor a přístup k životu a smrti. Tak že, zbavte se čekáním na klasickou zápletku a rozuzlení a nahlédněte do světa domovů důchodců a pečovatelských center očima jejich klientů.
První díl trilogie - pohoda s knížkou - pravda se slečnou Marplovou má společné jen tlachání a věk, detektivka to skutečně není, ale zase trochu jiné čtení
Ať už se mi kniha líbí nebo ne, vždy se ji snažím dočíst až do konce předtím, než ji ohodnotím. Tady to bohužel nešlo, musela jsem ji odložit. Nudné, nezáživné, rádoby vtipné. Nebýt toho, že jsem ji poslouchala jako audioknihu, pravděpodobně bych to s ní vzdala už mnohem dříve. Jedna hvězda za výkon Daniely Bartákové, co se audioknihy týče, a za pěknou obálku. 1/5
Nazvat Mrtvého kuchaře detektivkou je hodně benevolentní vnímání žánru. Ale jako vtipný román o seniorské demenci funguje bezvadně a to včetně takových detailů, jako že i děj sám občas přestává vnímat zápletku. Nepřeháním, když řeknu, že více než polovinu vyprávění postavy průběžně zapomínají, co dělají, proč to dělají, kde jsou a kdy už konečně dostanou něco k jídlu. Minna Lindgren zkrátka hýří vtípky o plánech, jak si kdo s kým na stará kolena povyskočí nebo jakou si kdo odkud přinesl novou chorobu a u toho to víceméně zůstane až do posledních stran. Jenže namísto toho, aby se člověk strachoval o hrdiny - zda jim padouši neublíží - spíše odpočítává každou vteřinu, po kterou se ještě udrží na nohou. Ale zase se musí nechat, že ta atmosféra neustálé nejistoty komu věřit a komu ne, je po všech stránkách parádní. Jen mi z ní spíše běhal mráz po zádech, než že bych trnul napětím. Protože tohle není špionážní thriller, ale vize reálné budoucnosti, která pravděpodobně čeká nás všechny.
Neskutečně zvláštní kniha. O detektivku nejde, na to zapomeňte. Na obalu jsou Babičky přirovnávány ke slečně Marplové. To je také naprostý žvást. Na detektivní zápletku se zapomene během prvních třiceti stran a pak už vlastně jen sledujete kritiku finského zdravotnictví, sociálních služeb a vyjíždíte na architektonické výlety po Helsinkách.
Babičky sledují tři způsoby jak stárnout - pomalu scházet, zapomínat a smířit se se světem nebo umírat na demenci v ústavu, popřípadě se vzepřít a žít si své mladické sny.
Babičky jsou frustrující čtení. Pořád něco zapomínají, nic nedotáhnou do konce a žvaní o ničem. I přesto, že se kniha čte velice podivně, svoje zvláštní kouzlo rozhodně má.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány humor Finsko finská literatura senioři péče o seniory domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2016 |  Babičky: Na útěku |
| 2016 | Babičky: Den zkázy |
| 2017 |  Babičky: Smrť vo večernom háji |
| 2019 | Naštvaná vdova |
| 2016 |  Babičky - BOX |
Zopakuju to, co většina čtenářů přede mnou: není to ani brilantní variace na slečnu Marplovou, ani ďábelsky zábavný a napínavý příběh o stáří.
Napřed jsem myslel, že fakt půjde o detektivku a že indicie budou nápaditě schované ve skleróze, vzpomínkách na mládí, neustálém odbíhání od tématu, neudržených myšlenkách a babičkovském brebentění. Bohužel příběh nějak doklopýtal tak asi do dvou třetin - a pak místo vygradování a rozuzlení zápletky přišlo ... nic.
Než příběh je to vlastně jen smutné líčení života resp. jen přežívání přestárlých lidí. Nikdo je nebere vážně, nestíhají nové věci, všechno už mají za sebou a nejsou na světě k žádnému užitku, ale už jen na dožití, personál domova se k nim nechová hezky, rodina na ně nemá čas a taky se k nim nechová hezky, každou chvilku někdo z nich umře, úctu a vděk jim nikdo nevyjádří atd. Takže jedinou šancí pro ně je žít pro sebe navzájem, pomáhat si, bavit se spolu, mít se rádi.
Shodou okolností se v současné době s tímto prostředím u nás často setkávám. A můžu říct, že pokud je v knížce popsána skutečná finská realita, tak že se čeští senioři mají v ústavech přece jen znatelně líp.
A v knihovně nahlásím, ať knížku přesunou z oddělení detektivek někam jinam :)