Podzimní sen

08.06.2021

Moje první kniha z okruhu české Katolické moderny. A ano, Demlova novela je náročná, ale tak krásná, jako málo co, co jsem měl možnost zatím přečíst.
Oceňuji předmluvu Jana Žáčka, která odborně a přesto zábavným přístupem uvede do Demlovy poetické prózy. Jedinou věc bych však vytknul tomuto vydání, a to že latinské texty nejsou přeloženy v poznámce pod čarou či součástí závěrečné přílohy, ale dá se to v dnešní době počítačové snadno dohledat na internetu, neumíte-li latinsky či nemáte po ruce zrovna slovník.
K Demlově próze snad jen mohu dodat určité části, které mě zaujaly viz níže. K obsahu se jako zatím laik nechci příliš vyjadřovat, je v něm však cítit hluboké pochopení člověčího údělu a hloubku duchovní netřeba zmiňovat. K Demlovi se budu vracet.

„Ale za všecko poděkuj Bohu, za to, žes živý přišel mezi živé, za mléko a chléb, za svou mladost a sílu, za oči za ruce, za nohy, za slunce a všechnu krásu země, za své srdce, rybník bravný, do kterého čas od času sestupoval anděl, a hýbala se voda – a teď? Poděkuj i za to, že ztrácíš paměť i rozum: je to velký dar v tomto věku, neboť kdo ze synů lidských najednou unese skutky celého života? Kdo by si troufal je znát, kdo měl tolik ducha, aby je uspořádal a posoudil?“ (s. 34)

„Svědomí se nedává obecně, nýbrž každému zvlášť.“ (s. 35)

„Alkohol, náboženství a trochu také umění smiřuje lidi.“ (s. 51)

„Není neděl, není svátků; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není desatera; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není rodiny; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není národa; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není rozumu; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není srdce; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Není člověka; ráz dva, ráz dva, ráz dva…
Zvíře,
Ano, zvíře jest, venite, adoremus, pojďme a klaňme se jemu!“ (s. 58)

„V nebi jsou příbytkové mnozí, v očistci jsou příbytkové mnozí, ale v pekle je to všechno promícháno, je tam jakési družstvo, žádná individuální firma, žádné osobní jméno, pravý opak toho „individualiter sum ego“, nýbrž zmatek, směsice a chaos, všecko bez cíle a bez řádu, jak bylo na počátku, než se řeklo: Budiž světlo! Světlo totiž všecky věci rozlišuje, tma je směšuje, takže nejsou k rozeznání… Kdyby někdo vzal boží duhu, hodil ji do kádě a rahýnkem zamíchal, bude z toho špína, nanejvýš polní šeď…“ (s. 59)