Pohádka o kádi

25.03.2015

Škola duchaplné satiry! Kdyby chtěl Rafael namalovat novou verzi svého Parnassu, do které by zahrnul i pozdější výhonky spisovatelského plemene, měl by Jonathana Swifta nejspíše zobrazit jako zarputilého šotka s bičem, který s krutou kadencí šlehá všechny a všechno kolem sebe. Nejsou to však šlehy záštiplné, nebo přinejmenším ne v první řadě - v první řadě jsou to šlehy náramně vtipné. Nejvíce si Swift dělá legraci z chyb křesťanských církví - především tedy katolické a kalvínské, luterány a anglikány spíše cudně šetří a švihá bičíkem jen tu a tam. O kolik je lepší chytrý britský humor než zuřivost francouzských antiklerikálů, kteří mají rudo (doslova!) před očima? Nu, o hodně!

Všechno, co Swift napsal, jsou texty vysokého standardu, ovšem Pohádka o kádi ještě o něco vyčnívá. Jonathan je znám schopností udělat takzvaně z prdu kuličku - ale v tomto případě se postaral o výrobu pořádné koule. Kdyby byl Swift hovniválem (vím, že není, ale zkuste si představit, že by byl), ani by tu kouli neutlačil, tak pořádná koule to je. A o čem vlastně kniha pojednává? To je těžké. Máte-li z názvu představu, že půjde o káď, naprosto se mýlíte, o kádi to vůbec není. Ani v nejmenším. Už jen to dokazuje Swiftovu bohorovnou drzost! Ke kádi se dostaneme jen v jedné krátké poznámce, že káď slouží k uklidnění velryby, nechtějí-li loděplavci být sežráni. Samozřejmě je to zchytralá alegorie, jako ostatně téměř každé Swiftovo slovo. Než jsem si Pohádku o kádi přečetl, vždy jsem si představoval, že je to o vánočním prodeji kaprů - tak alespoň ty vodní živočichy jsem tak nějak trefil...

Celou první třetinu svazku tvoří všelijaké předmluvy, věnování a úvody, což je už samo o sobě neklamným znamením, že máme v rukou velkou literaturu. Nemáte-li všelijaké předmluvy, věnování a úvody rádi, bude se vám kniha číst asi těžko, ale takto morálně závadní lidé se už snad ani nevyskytují, nebo ano? Nemít rád předmluvy, věnování a úvody! Považte! Ve zbývajících dvou třetinách rozvíjí Swift převážně jistou alegorii o bratřích a jejich kabátech, s kteroužto součástí oblečení oni bratři různým způsobem laborují. A zatímco bratři laborují, vsouvá Swift naprosto nesouvisející vložky o naprosto nesouvisejících tématech.

Na závěr musím podotknout, že kniha vyšla v českém překladu jen jednou, na začátku minulého století; a překlad je to rozhodně značně podivný. Téměř bych řekl, že výstřední. Místo židovského rabína se v něm objevuje rabbi Jewish a tak podobně. Není tedy dost dobře možné číst bez neustále konzultace s originálem - ale to je možná dobře, protože si člověk aspoň vychutná tu krásnou a říznou angličtinu s raně novověkým přídechem.