Pohádka o vodňátkách

19.01.2017

Běžně se na mém hodnocení knihy překlad až tak nepodepisuje, neboť nechci, aby pro hříchy chabých následníků svatého Jeronýma trpěla dobrá pověst autorů. U Charlese Kingsleyho, u nás poněkud opomíjeného anglického klasika, to ale musím učinit - ne proto, že by překladatel byl neobratný, ale spíše proto, že je až příliš obratný. Řečená obratnost se ovšem týká zacházení s odstavcořezem. Mnoho skvělých a zajímavých míst, které se najdou v anglickém originálu, zde prostě chybí - nejspíše proto, že by satira byla pro děti příliš krutá nebo proto, že některé slovní hříčky je obtížné přeložit, a tak je raději vypustíme. Nebo je snad problém v tom, že se překládalo zkrácené vydání pro umouněná dítka školou povinná? Nevím, nechci vědět. Ale smutek mě zakrývá jako saze kominíčka.

Považte: setkáváme se zde se situacemi, kdy dojde k podivuhodnému začátku dobrodružství (například: řekne se, že hrdina je odpálen na kusu země na gejzíru - malý čtenář řičí radostí a očekává věci příští) a ihned poté dojde k jeho ještě podivuhodnějšímu brutálnímu konci (například: řekne se lakonicky, že během letu zažil "mnohá dobrodružství", až se "konečně dostal k jakési budově" - a dále se již hovoří o něčem novém a malý čtenář řičí zklamáním).

Běda, milý Charlesi, ty anglikánský kněžíku se sklonem k rasismu a obdivování Darwina! Jak ti bylo ukřivděno! Dokonce i ony slavné pasáže o afrických goriloších byly vystřiženy! Křičím hanba a doufám, že časem se objeví nový a úplnější překlad. Po sedmdesáti letech od toho předchozího by už bylo načase.