Pohřbený obr
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342910/bmid_pohrbeny-obr-W9z-342910.jpg
4
506
506
Děj románu na pomezí fantasy zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Místy surový, zato však hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
The Buried Giant, 2015
více info...
Přidat komentář
Výborná kniha, ať už ji soudím podle příběhu a postav nebo podle jazyka a stylu. Ishiguro je po všech stránkách ve vrcholné formě, jen si nečekaně maličko pohrává se žánrem fantasy. Něco mezi Henry Jamesem a Davidem Mitchellem, ale nebojím se říct, že Ishiguro tyto mé oblíbené autory předčil. :-)
Jsem ráda, že jsem si tuto knihu pěčetla. Ikdyž jsem ji musela během čtení několikrát odložit a "vstřebat". Je to krásný příběh, který na konci nabízí víc otázek než odpovědí.
Nebudu hodnotit, nedočetla jsem. Hrozně mě to nebavilo. Chápu, že to muselo být psáno mluvou "té doby". Ale pro mě naprosto nestravitelné, kostrbaté, podivné věty, i na těch pár stranách poměrně dost chyb. Ne ne, tohle nebyl můj šálek čaje.
Dobře, že sám Išiguro říká, že to není historický román. Slovem pán je zde označován kterýkoli muž, vesničankám se říká milostivé paní a manželkám princezno? Co je moc, to je moc. Ale jinak je to příjemně išigurovské, jako hlubší fantasy s historickými prvky to ujde.
Velmi dobrá knížka plná snových obrazů, fantasy motivů a neuvěřitelně milých dialogů. Ten styl, jak spolu hlavní hrdinové mluví, mě uchvátil a velmi se mi líbil a kdyby nic jiného, už proto to stojí za přečtení. Navíc čtení ve Vás vyvolává nejen emoce, ale i spoustu otázek. Kniha krásně graduje a zvědavost která vás vedla na začátku a vy chcete vědět, jak je to s těmi obry a draky je postupně vystřídána zvědavostí, jak je to mezi Brity a Sasy a nakonec vás stejně nejvíc bude zajímat, jak je to mezi Axlem a Beatricií. Nakonec zbude spousta otázek proč?, jak?. Proč milujeme toho druhého, jak ho milujeme? Jakou roli v tom má paměť a proč paměť osvobozuje i zatemňuje. Jak prožijeme život a jak z něho odejdeme?
Tak tohle nešlo přečíst na jeden zátah. Knihou jsem se ploužil. Neříkám, že mě některé části nezaujaly, ale ten mix všeho možného a nedotaženého mi vadil. Možná časem tuhle knihu ještě přehodnotím, nechám ji uležet ve své mysli, ale už nyní se bojím, že až ji po čase vezmu do ruky, moc se toho neozve. V hlavě zůstane jen to věčné putování. Alegoričnost.
Zatím jsem nečetla nic podobného. Mimořádná kniha, poklad. Jazykově, stavbou vět, zdánlivě nenápadně plynoucím dějem. Jak moc jsem si přála, aby nikdy neskončila. 5 milionů hvězdiček.
Pokud přečtu knihu (nemyslím tím detektivky,humor nebo jinou tzv. oddechovou četbu) a nemám žádný důvod zamyslet se nad jejím obsahem, říkám si,že někde je asi nějaká chyba. Po přečtení Pohřbeného obra jsem naštěstí tento pocit neměl. Mám rád způsob, jakým Ishiguro píše. U této knihy bych chtěl navíc ocenit výborný překlad.
Kniha o paměti. Autor uvažuje, zda by se nežilo lépe jednotlivcům a celým národům, kdyby si nic nebo skoro nic nepamatovali. Hodně zvláštní příběh starých manželů, kteří se vydává na putování za synem, na kterého si matně pamatují. Objevují se tam i nadpřirozené jevy. Kniha je napsána lehce archaickým jazykem a čte se dobře. Přesto se mi i jazykově líbil víc Soumrak dne. Nevím, jestli to není i slabším překladem.
Podle ohlasů jsem čekala větší pecku. Nezpochybňuju krásnej sloh autora. Oceňuju myšlenku nutnosti zapomínání, která nás šetří touhy po pomstě. I tak mi ale přišlo, že s ní mohl autor líp pracovat, aby vyzněla náležitěji. Celý román plynul tak snově pomalu, dialogy byly strašně superkorektní a chování lidí tak gentlemanský i vůči nepřátelům, že se tomu těžko věřilo. Pořád jsem čekala na nějaký dramatický vyústění, a to se v zásadě moc nekonalo.
Kniha nebyla můj šálek čaje. Některé pasáže děsivě napínavé, střídané až k zbláznění nudnými, že má člověk chuť knihu odložit a už nikdy neotevřít. S přemáháním všech sil jsem knihu dočetla. A co na mě čekalo? Podivný konec, který nám vlastně nic neřekne, ovšem o příběhu dvou staroušků zřejmě vypovídá své. Nejsem si jista, zda jsem konec knihy pochopila, ale zklamal mne, čekala jsem alespoň pořádné zakončení. 5/10
Baladický příběh (s prvky fantasy) o lásce, odvaze a hlavně o hledání ztracené paměti, která skrývá nejen pěkné vzpomínky. Poutavé, nevšední čtení k zamyšlení. Jen mě poněkud překvapil noblesní způsob vyjadřování hlavních postav, který si stěží spojuji s obdobím, do kterého je děj zasazen.
Asi budu za ignoranta, ale mně to celé přišlo jako VELKÁ HRA NA VELKOU LITERATURU. Hledal jsem, hledal, ale to málo, co jsem v textu během četby posbíral, nestálo za řeč.
Začátek vypadal nadějně – zajímavý svět, zajímavé postavy, říkal jsem si – ale jak šel čas, pozvolna jsem pochopil, že celé to vyprávění je ve skutečnosti jen jedna předimenzovaná, nafouklá bublina – alespoň takhle jsem to vnímal. A závěr příběhu i celkové myšlenkové vyznění knihy mi daly za pravdu.
Nechci tady hned natvrdo prohlašovat, že "král je nahý", ale na druhé straně jsem už dost starý na to, abych musel – kdykoli to vyřkne někdo učený – horlivě přitakávat, že v té skvrně od kečupu skutečně vidím Picassův autoportrét. Osobně to vnímám tak, že jsem se holt zase jednou stal obětí pozlátka marketingu (Nobelova cena, srovnání s Kafkou atd.). Ale 3* knížce nakonec dám – už proto, že na pár zajímavých míst jsem přece jenom narazil, a také proto, že jsem vydržel až do konce…
(SPOILER)
Jsme v Anglii. Těžko říct, v jaké přesně době, ale někdy hodně dávno. Existují ještě lidé, kteří pamatují krále Artuše. Aspoň nějaké vodítko. Axl s Beatricí dospěli do věku, kdy už jim společenství ostatních obyvatel vesnice nechce ani svěřit svíčku, aby náhodou neúmyslně nezaložili požár. Je to pro ně potupné, sedět po večerech ve tmě svého příbytku. Ponižující. Smutné. Co už jim z toho života zbývá? Jen tvrdá práce a podřízení se okolí. Tedy žádné nadějné vyhlídky. Rozhodnou se tedy vydat se na cestu za svým synem. Dokud je ještě čas. Dokud je nohy unesou.
Je to zvláštní putování. Syrové, místy mystické, zahalené mlhou zapomnění, která je děsivě nepřirozená a která se zavírá nad každou událostí jako hladina vody nad vhozeným kamenem. Lidé bloudí ve vlastních životech, jsou si nejistí věcmi předešlými, nemají na čem stavět pro činy budoucí. Jaký to má důvod, je to dobře či špatně? Spousta otázek a žádné jednoznačné odpovědi.
Ač dvojice starých manželů pouze hledá svého syna, který kdysi dávno odešel z vesnice, tak se zároveň stávají téměř hlavními hybateli mocné změny, která má přijít. Cestou potkávají saského bojovníka Wistana, posledního Artušova rytíře sira Gawaina, podivným zvířetem zraněného kluka Edwina a dokonce na vlastní oči zří kdysi mocnou saň Querig. Celé to podivně zamotané klubko se pozvolna rozmotává, ale nikdo si není jistý, jestli tím správným způsobem, jestli vše nemělo zůstat tak, jak to kdysi velký čaroděj Merlin vymyslel a zařídil.
Nakonec je to ale především příběh lásky na sklonku života. Příběh dvou lidí, kteří už mají jen sami sebe. Kteří při sobě stojí, podporují se, dodávají si odvahu a odpouštějí si. Kteří nezlomně věří, že až je převozník jednoho dne dopraví na druhý břeh, tak budou zase spolu.
Moc jsem se na tu knížku těšila, recenze a anotace mě zlákaly. Když jsem dočítala poslední stránky a pořád nic, došlo mi, že jsem se nechala nachytat. Alegorický příběh z artušovské Británie psaný Japoncem, to nemohlo dobře dopadnout. Tématem knihy je prolínání osobních osudů s osudy národů, kolektivní vina a ztráta paměti. Rytíři bojují i mluví jako samurajové a motiv sebeobětování a podivného sebetrýznění je také spíše japonský než keltský. Za mě zklamání, knížka o ničem tvářící se jako velké mudrování.
Zvláštní příběh, který v sobě nese prvky fantasy a pohádky, ale ze všeho nejvíce je vlastně alegorií. Byť je vyprávění zasazeno do doby minulé, jde o téma velmi aktuální - paměť. V době dnešních možností lze vše zaznamenávat a technika nám sama poskytuje informace k již prožitému (a to jak osobně odžitému, tak i k historii lidstva jako celku). Máme však stále tendenci selektivně ze vzpomínek vytahovat jen to, co se nám hodí, to ostatní odkládáme, zavrhujeme. Mlha je všude kolem nás, ale nějak nám tu chybí ta stvůra, která nám ji vdechuje do hlav... Nebo tu přeci jen někde je?
Paměť. Ošidná a zrádná. Chceme ji mít? Nebo raději zapomínat? Silná kniha nutící k zamyšlení.
Pohřbený obr mne dostal. Nenápadný něžný až naivní příběh mne překvapil svojí gradací a svým vyústěním. Čtení této knihy mi svým jazykem evokovalo Tři mušketýry, Vinnetoua, Julese Vernea a podobnou klasiku. Chápu, že tento poetičtější, někteří řeknou archaičtější, jazyk některým lidem může přijít obtížný. Je pro ně úmornější se knihou prokousat. Já jsem ovšem za to jen ráda. Rozhodně zaujme své místo v mé knihovně.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Ishigurovy knihy jsou určeny přemýšlivým čtenářům, které baví domýšlet si a skládat dohromady to, co autor záměrně jen naznačuje. Je to tak v Malíři pomíjivého světa, v Soumraku dne a teď i zde v Pohřbeném obrovi. Nehledejte v knize historický román ani fantasy. Je to zkrátka příběh s propracovanou strukturou, který odhaluje těsnou spojitost mezi pamětí individuální a kolektivní.